Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial č.43

editorial / Kamila Boháčková

Editorial č.43

S filmy to není jako s lidmi a film není důležitější, než život

Nedávno jsem se účastnila jednoho rozhlasového pořadu o Projektu 100, v němž jsem se opakovaně ptala ředitele projektu, Jiřího Králíka, jaká je koncepce přehlídky a proč je v ní tolik po všech stránkách disparátních filmů (srovnejme například letošní výběr deseti filmů, mezi nimiž se objevují svou proklamativní apolitičností nebezpečně manipulující a kvalitou sporné Motocyklové deníky, klasika U konce s dechem, vedle toho dobově omezená alegorie Vojtěcha Jasného Až přijde kocour a k tomu nový film bratří Dardenneových Dítě). Těžko říct, co tak různorodý výběr filmů může sdělit filmově ještě nevzdělanému divákovi, na druhou stranu neodhalí nic nového ani divákovi průměrně s filmem obeznámenému. Na veškeré otázky zaznívaly podobné odpovědi, z nichž prosakoval kompromis, ať už se týkal finanční stránky, dostupnosti filmů či náročnosti diváků v rámci území celé republiky (přehlídka se vymezuje vůči ostatním "festivalům" především svou putovností). V průběhu diskuze několikrát zaznělo, že znalost filmové historie či poetiky je u současných mladých lidí minimální – neznají prý ani Woodyho Allena. Proto je údajně třeba vybrat do projektu méně náročné lahůdky. Navrhla jsem tedy, zda Jiří Králík do budoucna neuvažuje o nekinové, DVD distribuci filmů, které by nebyly omezeny ročním počtem deseti filmů, ani náročností či financemi. V tu chvíli se ředitel Projektu 100 nejen podivil, ale i rozlítil. Nechápe prý, jak může někdo, kdo má rád film a píše pro filmový časopis, holdovat tomu, aby se filmy nepouštěly v kině a na filmu! V tu chvíli jsem pochopila, že i u lidí filmově a jinak znalých zůstává stále v povědomí vnímání filmů pospolitě, ve zšeřelém kinosále, (nedej bože multiplexu), s omezenou nabídkou filmů i režisérů, kteří se v průběhu filmových dějin osvědčili a které vidíme třeba posté, zatímco se nám - díky poměrně omezené distribuční nabídce u nás – nedostává současných filmů, nových tendencí i experimentů a celkově potřebného přehledu o současné světové kinematografii. O ucelené a kvalitně uspořádané filmové klasice či autorských profilech nemluvě. Vrcholem celé (rozhlasové) diskuze bylo tvrzení, že filmy jsou přeci jako lidé – buď k nim máte vztah, nebo ne, záleží na vkusu a zobecnění je sporné.

Především si myslím, že filmy opravdu nejsou lidé. Z tohoto velice osobního pohledu na film a jeho prožívání zespoda prosakuje různě zažitá a jistým způsobem zakonzervovaná tzv. láska k filmu, cinefilie, která je v různých formách tématem tohoto čísla. Tento časopis má sice v podtitulu spojení "časopis pro moderní cinefily", nutno to však číst s důrazem na slovo moderní a také s trochou nadsázky a sebeironie. Opravdu je třeba rozlišovat trojí směřování tohoto pojmu. Jednak je to cinefilie historická, která byla od 20. let zejména ve Francii průkopníkem filmových klubů a cinematék a v 60. letech z ní povstala generace tvůrců a kritiků nové vlny, jejichž hlavní filmovou školou bylo sedět třikrát denně ve třetí řadě pařížské cinematéky. Z několika tvůrců nové vlny vznikl i kultovní časopis Cahiers du cinéma, v mnohém vzor našeho Cinepuru a zejména podstatná koncepce autora (auteura) a autorského filmu. Na přelomu tisíciletí se však situace změnila – máme jiné nosiče a techniku, filmy jsou dostupné i jinak, než v kinech a na festivalech, a ten, kdo stále trvá na posté zhlédnuté filmové klasice není jen cinefilem, ale především staromilcem, jakýmsi sběratelem, archivářem. Cinefilie v tomto kontextu bývá dokonce považována za úchylku a pro ni typické zaměňování filmu s vnější realitou dává některým pocit, že film je důležitější, než život.

Posledním typem je snaha pěstovat tzv. moderní cinefilii, jak ji například prosazuje tento časopis. Je v tom určitá, výše zmíněná historická kontinuita/podrobněji si o všem přečtete uvnitř čísla), hlavním smyslem je však radovat se z nejrůznějších projevů širokého pole kinematografie, sledovat její vývoj a nové podoby. Namísto "archivního" přístupu je potřeba budovat nový způsob "lásky k filmu", aby film nebyl mrtvá konzerva, ale aby žil.

P.S. PF 2006

Přečteno 5772x

Článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.3 /14

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #121

#121

únor 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Editorial 120: Muž ve filmu

Editorial 119: FAMU

Editorial 118: Neonoir

Editorial č. 117 / Cine latino

Editorial 114: Visegrádská animace

Editorial 113: Werner Herzog

Editorial 112: České filmové obrození?

Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

VJ Kolouch ovlivněný Krtečkem

Mykologická love story / Marie Dvořáková

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků


RUBRIKY

anketa (24) / český film (79) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (95) / fenomén (71) / festival (79) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (115) / komiks (10) / kritika (777) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (704) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (103) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (42) / téma (879) / televize (97) / tisková zpráva (1) / událost týdne (228) / video (2) / videoart (16) / videohra (59) / web (42) / zoom (154)

Cinepur #43 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Nemáme rádi cinefilii (Zdeněk Holý, téma)

Dítě / Zkus se neutopit (Jindřiška Bláhová, kritika)

Metamorphosis Křižníku Potěmkin (Tereza Hadravová, hudba)

Obchodník se smrtí (Petr Hamšík, minikritika)

Restart (Daniela Havránková, minikritika)

Domino (Petr Hamšík, minikritika)

+ více...