Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V naší květnové distribuční nabídce se objevilo několik filmů, které se snaží o podobnou věc: z více úhlů zobrazovat teror, diktaturu a střet kultur s jiným politickým přesvědčením, aby před divákem rozprostřely nejen napětí, ale i zásadní morální témata současného, válkami rozbouřeného světa. Vedle Hotelu Rwanda a Prokleté Argentiny je to i nový film Sydneyho Pollacka Tlumočnice. Podobnost tří filmových novinek na trhu není čistě náhodná. Klasický thriller může vidět divák každý den v televizi, a tak je třeba tento žánr trochu ozvláštnit. Na jedné straně se objevuje tíhnutí k utišeným meditativním polohám až magického rázu (Prokletá Argentina) a na straně druhé sklon k dokumentárnosti a zvýšenému vnímání reality (Hotel Rwanda). Pollackův film stojí kdesi uprostřed a přináší ukázku možných cest v jednom žánrovém a tematickém prostoru. Abychom mohli pochopit, kde je ukryta slabina slibně rozehraného filmu, musíme sledovat jednotlivá vlákna, která se režisér snažil splétat do nového tvaru, do novým způsobem budovaného žánru.

Divák je reklamou lákán na politický thriller, na "drama ostré jako břitva", žánr Pollackovi nejbližší (Tři dny kondora, Firma). Reklama však nezmiňuje, že se zde ještě objevuje paralelní linie meditativního charakteru, která v sobě nese základní filozofické otázky týkající se síly slova, moci, paměti a rozhodnutí, které může vraha odsoudit i pochopit. Mezi těmito stranami se ještě zmítají osobní příběhy dvou postav – dvou tezí, které nehybně stojí na opačných březích jedné řeky a snaží se k sobě přiblížit. Sean Penn zde představuje racionalitu a akci, zatímco Nicol Kidmanová zosobňuje diplomacii a citlivost.

Tyto dvě polohy jsou důsledně podporovány formálními prvky – dynamická kamera, ostrý střih a útočná hudba plná napětí oproti rozostřeným záběrům v potemnělém prostředí, užití teleobjektivů, pomalost a plynulost doprovázené tichem, šepotem v různých jazycích a tajemnými ruchy, ze kterých zaznívá jak exotická Afrika, tak americký kontinent. Forma tak na jednu stranu vytváří pevný tvar, který diváka nenechá odpočinout, budí dojem komplexnosti a nabízí více možností, jak pohlédnout na nastolené situace, ale zároveň nás uvádí do mělkých vod přílišné doslovnosti. Tato nepříjemná jasnost témat a tezovité hledání pravdy je bohužel ještě podpořeno scénářem, který veškerý prostor pro přemýšlení okamžitě ruší neustálým vyslovováním divákových možných myšlenek, opakovaným konkretizováním tematiky v často velmi patetických větách typu "odplata je jiný způsob zármutku" či "ten malý kluk byl moje země". Proč, když "šepot nemusí být slyšet, pokud se jedná o pravdu", nenechávají scenáristé občas něco nevyřčeného?

Po celou dobu sledování filmu je divák ve střehu díky zajímavému způsobu vyprávění a neustálému komplikování děje. Pak se ale dostaví zlom. Konec je tak patetický a neumětelský, že definitivně rozetne to, co celou dobu jakžtakž drželo pohromadě. Stejně tak, jako odchází hlavní hrdinka do Afriky, aby zanechala agenta na americkém zábradlí, se před námi odhalí dvě torza, dvě samostatné linie, dva samostatné příběhy. Zkrátka po závěrečných titulcích jsem měla pocit, že jediné, co ozvláštňuje žánr thrilleru spojením více poloh do jednoho celku, je herecký výkon Nicol Kidmanové coby studentky filozofie, hudby a lingvistiky. Mimochodem, není její studijní zaměření opět přílišnou doslovností toho, co se režisér filmu snaží neustále propojovat?