Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prokletí / Vlkodlak není řešením pro západní civilizaci

kritika / David Čeněk komentáře (1)

Znalost všech dílů Nočních můr Wese Cravena je základním předpokladem pro pochopení vývoje moderního hororu a především všech odnoží gore filmů. Dříve opovrhovaná část filmové historie se pomalu dostává na zasloužené výsluní a právě Craven je vskutku vnímavým postmoderním pozorovatelem našeho neurotického chování. Do jeho filmografie zatím můžeme zařadit například The Last House on the Left (Poslední dům nalevo, 1972) – příběh sadistického znásilnění a umučení dvou dívek, The Hills Have Eyes (Kopce mají oči, 1977) – krutě příjemné řádění kanibalů v jedné nemoderní rodině, úchvatnou parodii na horory 50. let Swamp Thing (Věc z močálu, 1982) a studii pokřivených rodinných vztahů Lidé pod schody (The People under the stairs, 1991). Jeho talent, jenž využívá pro rozvoj své "estetiky krve", sice nebyl v akademických kruzích doceněn, ale může se stát, že k tomu dojde, tak jako v případě Davida Cronenberga, jenž také začínal v under-groundové hororové produkci. Wes Craven vystudoval filozofii a několik let učil. Záhy se uchytil jako střihač a asistent režiséra a producenta Seana S. Cunninghama, načež propadl hororu. Zde si získal pověst jednoho z nejlepších tvůrců. Jako první v Evropě si jeho žánrových i uměleckých předností všimli kritici francouzského filmového měsíčníku Cahiers du cinéma v roce 1993 u příležitosti premiéry Lidé pod schody. Již tehdy byl jeho fantastický gore svět označen za inteligentní a politicky kritický. Bohužel nový film Prokletí potvrzuje spíše klesající tendenci.

Craven byl často označován za tvůrce nového subžánru – sociologického hororu, což je samozřejmě jen výsledek toho, že umisťuje do svých krvavých příběhů metaforické zobrazení problémů současné společnosti, od níž postupně přešel ke krizi puberty a adolescence. Fredy Krueger je ostatně námět vycházející ze skutečné psychické poruchy, na kterou zemřelo několik lidí, jelikož měli pocit, že jsou ve snech pronásledováni stejnou zrůdou. Od druhé poloviny 90. let se z Cravenových filmů ztrácí gore atmosféra, žánrově se jeho snímky uvolňují, takže psát dnes o nich z filmového hlediska téměř pozbývá na významu. Vlkodlačí příběh Prokletí je částečnou nadějí, i když z velké části nám ji také bere. Wes Craven znal dobře pravidla žánrů, jež pěstoval, uměl z nich zručně vybočit, citovat z jiných filmů a v neposlední řadě dodávat potřebnou dávku humoru litrům krve, hrstem vnitřností, pukajícím hlavám nebo hořícím a zaživa ukřižovaným tělům. Vysoce inteligentní spojení hrůzy a smíchu přesně odpovídalo i reakcím lidí v zoufalých situacích. Autorská zkušenost s dokumentárními filmy o válce ve Vietnamu se nejvíce projevila po stránce formální v The Last House on the Left, v pozdějších filmech to bylo především estetické ztvárnění hrůzy.

Ve svém posledním filmu režisér opět spolupracuje s Kevinem Williamsonem (autor prvních dvou dílů Vřískotu). Počáteční synopse byla příběhem sériového vraha řádícího v ulicích New Yorku. Podle oficiálních zpráv byl po dohodě s producentem scénář přepracován na příběh o vlkodlakovi. Možná až nezvykle banální příběh Ellie a Jimmyho, jejichž život nabere neočekávaný směr po temné nehodě na Mullholand Drive, rozehrává částečně novátorskou vizi vlkodlačího mýtu, kdy je fyzická transformace bolestivá, ale psychická přeměna se stává lákadlem. Není to však chápáno jako zprimitivnění člověka, které je spíše důsledkem akcelerace lidského vývoje, než autorského inovátorství, Wes Craven zkrátka staví téma psychické proměny do popředí, což nebývá v tomto žánru zvykem. Záhy pochopíme, že podstatné není čekání na překvapení, neboť dějové zvraty lze odhalit s dostatečným předstihem. Formální žánrové postupy jsou potlačeny, abychom se mohli poddat dilmatu jednoho z hlavních protagonistů, Jimmyho, zda podlehnout lákadlu vlkodlačích schopností, a zbavit se tak svých handicapů, nebo se snažit uchovat si jakousi křesťansko-židovskou čistotu duše. Další netypickou věcí je, že obě hlavní hrdinky a soupeřky nejsou ničím jiným než úlitbou, aby byla obě pohlaví rovnocenná. Problematickým se to stává, když pochopíme, že nejde tolik o poskytnutí prostoru ve filmu ženám, jako o chytlavé maskulinní atrakce.

V případě Freddyho Kruegera si Wes Craven ventiloval svou posedlost sny a po fázi hororových parodií, což nebylo nic jiného než úpadek hororu a jmenovitě gore movies, na něž se Craven specializoval, se vrátil ke klasickým nestvůrám. O jeho zálibě ve vlkodlacích vědí skalní fanoušci již dlouho. Avšak prkenně provedené "archetypální" scény mohou bavit snad jen pubertální publikum. Velkou vadou na kráse jsou otřesné herecké výkony, jež mohou zkazit i zdánlivě snesitelné scény. Myslím, že vrcholem je označení filmu za hororovou komedii. K smíchu bude divák nucen jen trapností některých výjevů a určitě nebude pukat smíchy ani při scénách k tomu určených (např. souložící vlkodlak či žena-vlkodlak narcistně se shlížející v zrcadle).

Slogan filmu – Co tě nezabije, tě posílí – vskutku ubíjí naši víru v orgiastické cinefilní radovánky gore movies, což s sebou přinesla doba. Vždyť už v 90. letech nebyly gore scény vzácností a na francouzských školách se například promítal Germinal Clauda Berriho, kde je krvavá scéna kastrace, a nikdo se nad tím nepozastavoval. Proto se horor všeobecně začal propadat do vlastního parodování, z něhož pořád ještě nevybředl. Prokletí jsou dalším důkazem v řadě, že ani mistr neví kudy dál. Alespoň nás zatím neuráží vypočítavostí a autorskou bezmocností, jako například George Lucas a jeho Hvězdné války, kde touha vytřískat, co to jde, čouhá jak sláma z bot z každého záběru.

Přečteno 7744x

Článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /10

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Darren Shan  (1.9.2009 12:11)

Protestuji proti tomuto posudku. Tento film se mi velice líbil, nejen svým vtipem, ale také svou napínavostí.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Světlo / Jak zachytit neviditelné

Mathieu Amalric / Herectví jako fraška a svoboda zároveň

Kinematografie černé Afriky / Úvod k tématu

Píšu posmrtné romány / Rozhovor s Raoulem Ruizem

Vášeň zvaná cinefilie po francouzsku


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (731) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #40 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial č.40 (Zdeněk Holý, editorial)

Nové cesty narace (Helena Bendová, téma)

Shara / Příběh versus vyprávění (Helena Bendová, cinepur choice)

Některé narativní tendence současného hollywoodského filmu (Pavel Skopal, téma)

Maminka a děvka (Jean Eustache, scénář)

Anifest / Malý velký festival (Kamila Boháčková, glosa)

+ více...