Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mé dvacáté století / O lásce, svobodě a 20.století

kritika / Petr Šafařík

Píše se rok 1880 a v New Yorku Thomas Alva Edison velkolepou iluminační podívanou předvádí možnosti svého nedávného objevu žárovky. Sklízí veliký úspěch, a přesto je podivně posmutnělý. Obživlé hvězdy na zimní obloze jej chtějí rozptýlit, a tak se – jako by i nás diváky po prologu uváděly do vlastního příběhu – jejich rozverným nápadem přeneseme do Budapešti, kde jedna chudá žena právě rodí dvojčátka Doru a Lili, hrdinky snímku Mé dvacáté století. Ano, v tomto jemně sladkobolném, hravě fantaskním filmu maďarské režisérky Ildikó Enyediové o svobodě, formování moderního světa a daleko nejvíce o jím způsobeném rozechvění vztahu mezi mužem a ženou obživnou hvězdy (a polidšťují se zvířata) a stanou se dobrými sudičkami, komentátory dění i chórem: tu se snaží rozveselit hrdiny filmu, tu zase kinematografickým kouzlem osvobodit němou tvář trápenou bezohledným lidským úsilím o poznání a pokrok. Nadreálné scény jsou přitom vždy jak velmi důmyslným hybatelem motivického rozvinutí a významového prohloubení hlavního příběhu, tak neotřelým poetickým i rytmickým prostředkem.

V prvním plánu je příběh odehrávající se kolem přelomu devatenáctého a dvacátého století prostý: životní cesty brzy osiřelých dvojčat se záhy rozcházejí – z Dory se stane okouzlující hochštaplerská kurvička a podvodnice, z Lili chudá dívka usilující o ženskou i obecnou politickou emancipaci, jako členka anarchistické organizace také velmi radikálními prostředky. Obě mladé ženy se nezávisle na sobě setkávají s týmž Mužem, cestovatelem a snad i vědcem, který představuje typ moderního mužství (ve filmu příznačně nemá jméno). Pokládá Doru a Lili za tutéž podivuhodně proměnlivou bytost a rozporuplně se do ní zamiluje. S Dorou se náhodně setkává v exkluzivním prostředí divadel a vyhlídkových lodí (stejně jako ve scéně z Orient expresu tu Enyediová mistrovsky evokuje dravou i dekadentní atmosféru "světa včerejška"), s Lili v Národní knihovně. Seznamuje se s ní klasicky jako muž-dobyvatel v nerovném schématu: svobodný, nezávislý vzdělaný muž a (jak se domnívá) naivní prostá měšťácká dívka. Jejich setkání však znamená velmi mnoho pro oba: Lili by atraktivnímu sebevědomému muži ráda podlehla, nepochybně jednou provždy, vnitřně ale zápasí s ideály ženské emancipace; Muž se do ní oproti svému původnímu očekávání zamiluje. V jedné z nejsilnějších scén snímku jí to chce – najednou nejistý – říci přes zeď poté, co ji doprovodil na cestě k jednomu jejímu anarchistickému činu, v jehož smysl on sám vůbec nevěří. Lili ale toto jeho nesmělé vyznání neslyší, jelikož – zčásti také z trucovitého protestu proti Mužově samolibosti – v té době již za zdí šplhá na tovární komín, aby z něho rozhodila letáky volající po osvobození...

Další z řady výjimečných scén je univerzitní přednáška jednoho učence před výlučně ženskou společností na téma "pohlaví a charakter", která evokuje dobové zápasy o ženskou otázku a především ironizuje filozoficky a "vědecky" argumentující misogynství. Nadsázka je to ovšem místy tak lehká, že vědcův výklad, v němž parodicky rezonují názory Arthura Schopenhauera, Friedricha Nietzscheho či Siegmunda Freuda, řadě diváků jistě zní jako sled sice drsných, ale v podstatě trefných bonmotů. Přednášející vytýká ženám jejich nemožnost vymanit se z područí biologie, sexuality atd. opřen o svůj mocenský status v patriarchálním, maskulinním monologickém diskurzu, a přece zvolna upadá do směšného, sebeukájivého transu. Jeho agresivita jistě pochází z niterného strachu před jinakostí "alogické, neexistující ženy", jak feminitu závorkuje učencův výklad; také tak Mé dvacáté století ukazuje symptomy blížícího se zániku starého světa. Síla této skvostné pasáže tkví také v tom, že navzdory výše uvedenému může být chápána i jako rozpustilý špílec vůči poměrům současných přefeminizovaných humanitních a společenskovědních oborů i excesům feministických teorií.

Stejně jako část hudby filmu Mé dvacáté století tvoří mámivé chvění hry na pilu, rozechvívá Ildikó Enyediová svou mnohoznačnou reflexi moderního světa oscilací mezi okouzlením snadností pohybu (sám film cestuje nejen po staré Evropě, ale i od New Yorku, přes Afriku po Sibiř a zpět; samozřejmě ale nejde jen o mobilitu fyzikální) a lehkostí produkce iluzí (opakovaně i ve vztahu ke kinematografii a její historii; samotný snímek je černobílý) na straně jedné, a smutkem ze zvěcnění a rostoucího odcizení na straně druhé. V závěru tak opět spatříme pochybujícího Edisona, jak předtím, než odešle první telegram kolem zeměkoule, posmutněle pozoruje poštovní holubici (zatímco on posílá vzletnou frázi o Bohu a neomezených možnostech člověka, doručila bílá holubice před okamžikem zprávu mezi anarchisty...). Film pak své napětí mezi bázní a opojením z neustále se rozšiřujících obzorů ztvární svou nejvlastnější řečí: ve finále se příběh nejdříve začne retrospektivou vracet zpět, jakoby k hlubině dětství, bezpečnému nevinností, a přece křehkému a bezbrannému, jak naznačuje i aluze na Andersenovu pohádku Děvčátko se sirkami, zatímco jeho imaginativní pandán vrcholí dlouhou kamerovou jízdou vpřed jakousi nekonečnou vodní cestou, která postupně zabstraktňuje, jako by byla přece jen spíše touhou po návratu.

Obě hrdinky filmu Mé dvacáté století, jež jsou přes vší svou životnost především dvěma podobami ženství, ztvárnila Dorota Segdová (stejně jako v úvodu postavu jejich matky; namluvila také obživlé hvězdy). Hraje je brilantně: zatímco Dora je živočišná a lascivní koketa a její smích jako by neustále přecházel v orgastické vzdechy, v Lili se vášnivá ženskost sváří s ne úplně stráveným vzděláním a pochybnostmi o revolučních dogmatech; Segdová ji pojala s jemnou komikou a v ničem si nezadala s felliniovskou Giuliettou Massinou.

Nad filmem Ildikó Enyediové Mé dvacáté století si nelze nevzpomenout na velké historické fresky, jako je například Wajdova Země zaslíbená či Jakubiskova Tisícročná včela; sama režisérka, jež je i autorkou scénáře, k tomu ostatně v názvu svého snímku vyzývá narážkou na Bertolucciho epopej Dvacáté století. Enyediová své smělé výzvě dostála skvěle: na mnohem menší ploše a bez popisnosti některých z oněch ság vystihla mnohem více než řadu významných historicko-filozofických fenoménů – stvořila také neokázale velkou poému o lásce. Jakkoli je místy citově rozjitřelá, je daleka kýče: Enyediová ji totiž nasytila snad nejvzácnějším druhem ženského humoru, který dokáže zvláštním způsobem spojovat až surreálnou komiku s něhou a horoucí, účastnou laskavostí.

Přečteno 5844x

Článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.8 /10

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #115

#115

únor 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

IMAX spiritualita / Cesta času

Kůže, kterou nosil / Tom of Finland

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Soukromá apokalypsa / matka!

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla

Hororové placebo / To

Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049


RUBRIKY

anketa (23) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (89) / fenomén (67) / festival (57) / fragment (18) / glosa (210) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (723) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (632) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (97) / reflexe (24) / report (97) / rozhovor (152) / scénář (4) / soundtrack (36) / téma (841) / televize (86) / tisková zpráva (1) / událost týdne (197) / video (2) / videoart (16) / videohra (53) / web (40) / zoom (150)

Cinepur #40 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Výraznější podpora kinematografie (stále v nedohlednu) (Vít Janeček, glosa)

Maminka a děvka (Jean Eustache, scénář)

Moje velká indická svatba! / Hollywood Bollywood! (Jakub Arpel, minikritika)

Shara / Příběh versus vyprávění (Helena Bendová, cinepur choice)

Některé narativní tendence současného hollywoodského filmu (Pavel Skopal, téma)

Otec a syn / Osamělost lidského osudu (Dominika Prejdová, cinepur choice)

+ více...