Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pozitiva Ourslerových diapozitivů

Pozitiva Ourslerových diapozitivů

glosa / Kamila Boháčková

Od 15. března do 22. května probíhala v nově zrekonstruované "Mecce" současného umění, pařížské galerii Jeu de paume poblíž Place de la Concorde, neobvyklá výstava multimediálního umělce Tonyho Ourslera nazvaná Dispositifs.

Proč neobvyklá? Nevšední je totiž především Ourslerovo dílo, které posouvá vágní a heterogenní pole video-instalace do teatrální roviny a současně klade velký důraz na propojení obrazovosti videa (potažmo filmu) s architektonickou koncepcí okolního prostoru. Oursler promítá videa (části filmů, found footage, fotografie) na zdánlivě nesourodé materiály, jako jsou hadroví panáci či architektonické makety, doplněné uměle vytvořenými či deformovanými zvuky ze starých filmů, připomínající techniku hudebního samplování. Vzniká tak kompaktní výstavní objekt, v němž videoprojekce funguje jako oživující součást. Tony Oursler (narozený 1957 v New Yorku) patří ke generaci amerických umělců, kteří byli silně ovlivněni koncepcí body artu a performance 60. let a její tělesností (materialitou), jež pojímala tělo jako nástroj osvobození (včetně souvislosti s kritikou institucí). Zatímco však umělci jako Nam June Paik či Vito Acconci pracovali s videem jako s čistě záznamovým médiem, které dokumentovalo jejich živé performance, generace vstupující na scénu v osmdesátých letech (vedle Ourslera např. Chris Burden) učinila video vlastní součástí performance, jejímuž pojetí i mizanscéně přizpůsobují snímání kamerou. Natáčená videa ztrácejí ryze dokumentární charakter a naopak pracují s řadou narativních schémat známých z hraných filmů a popkultury vůbec, které reflektují. Oursler však posouvá projekci ještě dále, stává se totiž součástí architektonického celku (sochy, makety, objektu), který teatralizuje. Podobně jako zdánlivě ožívají projektované obrazy v prostoru, tak i samplované ruchy a zvuky působí ve vystaveném prostoru organicky. To lze říci zejména o Ourslerově objektu s názvem Eyes (Oči, 1996), který se skládá z několika velkých bílých koulí zavěšených v prostoru galerie, na něž se z jednotlivých projektorů promítají hýbající se lidské oči. Návštěvník a současně i divák doslova vstupuje do prostoru díla (oči jsou všude kolem něj a dívají se na něho, atakují ho), přičemž sám reflektuje vlastní dívání se (svoje oči). Tím, že jsou projektory umístěny v prostoru v ose diváka a nejsou nijak zakryty, dostává se divák do podivně rozdvojené pozice, kde je v jedné ose projekce filmu (promítačka) a jeho vidění, přičemž objekt promítaného obrazu (lidské oko) jako by to celé ještě zrcadlil. Tento optický princip připomíná cameru obscuru, předchůdce dnešního kinematografu. Originální, nicméně až děsivý dojem vzbuzuje také jiný Ourslerův vystavený objekt 25 Heads (25 hlav, 1999), složený z 25 plastických barevných oválů, na které je promítáno 25 různých mluvících obličejů, hraných však jen jedním hercem a vzbuzujících dojem, že je tam uvězněn nějaký cizí, agresivní organizmus. Rozmístění objektů v prostoru oživovaných projekcí filmů a videí spolu se samplovanými zvuky působí hororově, až vyvolává pocit, o němž psal Antonin Artaud v souvislosti s "tělem bez orgánů", tj. jakousi fantasmagorickou vizí těla ovládaného podněty a vnímáním z okolí. Podobně pak působí v prostoru rozvěšené marionety, které jsou oživeny projekcemi filmových úryvků, velmi často hororů – například Vymítač ďábla. Velký důraz klade tento americký umělec na vztah architektury a obrazu (projekce), například když se záznam veřejných prostorů metropolí (schodiště, supermarkety) promítá na velké krychle v galerii, čímž zajímavě převrací pohled v realitě všudypřítomných průmyslových kamer. Oursler pracuje s prostorem a jednotlivými médii na principu totální koláže. Koncepcí této výstavy je neustále reflektovat a zejména posunovat to, co si sama dala do názvu, tedy "dispozitiv" nejen filmu (projekce), který se osvobodil ze stabilního prostoru plátna a stal se oživlou bytostí, integrovanou do výstavního prostoru, která je zosobněním našeho vidění a vnímání. Ourslerův svět je v zajetí oka – co nevidíme, neexistuje. Na druhou stranu – vidíme pouze vlastní oči, své vlastní obrazy a svůj vlastní strach, který se v tom hororovém, lehce schizoidním světě zrcadlí.

Přečteno 6688x

Článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /17

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

Lukáš Kokeš / S realitou je to velmi nejisté


RUBRIKY

anketa (23) / český film (75) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (671) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (854) / televize (91) / tisková zpráva (1) / událost týdne (210) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #40 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Výraznější podpora kinematografie (stále v nedohlednu) (Vít Janeček, glosa)

Proti zdi / Cahit a Sibel, případ pro psychiatra (Jan Březina, kritika)

Vyprázdněná narace aneb vzrušující nejistota filmového pohybu (Zdeněk Holý, cinepur choice)

Guy Gauthier / Dokumentární film, jiná kinematografie (Luboš Ptáček, kniha)

Některé narativní tendence současného hollywoodského filmu (Pavel Skopal, téma)

Nové cesty narace (Helena Bendová, téma)

+ více...