Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dvě

cinepur choice / Helena Bendová komentáře (2)

"Herečka, izolovaná v záři reflektoru, je u Wernera Schroetera natolik zdvojovaná a všudypřítomná, až končí zcela osamělá, je tolik hvězdou, až musí zůstat osamocená, přičemž ale sní pouze o jediné věci: stát se dvěma." Hélene Frappatová

Werner Schroeter (nar. 1945) náleží mezi skupinu německých tvůrců, kteří se prosadili se svým novátorským pojetím kinematografie v 70. letech (mezi další režiséry tzv. nového německého filmu náleželi Fassbinder, Wenders, Syberberg či Herzog). Schroeter je slovy Thomase Elseassera ten "nejmarginalizovanější z největších německých režisérů", tvůrce, jehož osobitá barokní poetika - čerpající inspiraci z operního patosu, romantické dekadence, halucinační imaginace a z občasného ironického balancování na hraně kýče - mu určila místo autora, jehož jedinečná, extravagantní, kolážovitá díla vyvolávají svou originalitou jak nepochopení většinového publika, tak nadšení cinefilů.

Dvě jsou do jisté míry jakýmsi amalgámem klíčových témat a postupů jeho tvorby: silný vztah k opeře a k divadlu; patos, tragično a humor zároveň, v jednom nerozlišitelném, zneklidňujícím sepětí; fantasmagorická, imaginární rovina, na níž se odehrávají události; disparátnost jednotlivých scén a celkový kolážovitý charakter, kdy se mísí různé roviny času i reality; nestabilní, rozervané hrdinky, které jsou zároveň jediným centrem vyprávění i tím, co film uvádí do konstantně decentrovaného, rozvířeného pohybu. Hlavním tématem tohoto filmu shrnujícího a zrcadlícího Schroeterovo dílo je přitom nenáhodně téma zdvojování. Příběh - lze-li to tak nazvat, jelikož film se blíží spíše jakési filmové básni - se točí kolem postav dvojčat (hraných Isabelle Huppertovou), jež byla rozdělena v dětství, a jejich matky (Bulle Ogierová), od níž byla odloučena. Osamělé a přitom vzájemně na dálku propojené hrdinky, všechny podobně nestabilní a zmítané vášněmi, žijí jakési paralelní životy, přičemž každá z hrdinek jako by se neustále zdvojovala, setkávala s vlastním já a zároveň si v tu samou chvíli unikala, jelikož její odraz se od ní osamostatňuje a opouští ji. "Vyšel jsem z myšlenky lidské katastrofy. (...) V německých romantických legendách člověk umírá ve chvíli, kdy se setká sám se sebou. Je to stále se vracející mýtus. Není možné odolat sobě samému. Myslel jsem tedy, že by Isabelle měla ve filmu hrát samu sebe a svou dvojnici, být lesbou a blížit se katastrofě. Film je nicméně napsán velmi intuitivním způsobem, není to nějaký intelektuální výzkum, psal jsem asociativním způsobem."

Zdvojování se tu objevuje v mnoha podobách - ve vztahu matka/dcera, sestra/setra i ve vztahu lesbických milenek (obě dvojčata jsou lesby) - přičemž v neposlední řadě se do filmu dostává prostřednictvím herectví a jeho nepřímé tematizace coby schopnosti permanentní metamorfózy. Film věnovaný v závěru explicitně Isabelle Huppertové byl psán přímo pro ni, jí "na tělo" - je poctou Huppertové, deliriem, v jehož centru je ona, její tělo, její herectví, její nepřestajná multiplikace. V rámci filmu je dán prostor širokému rejstříku všemožných poloh, které je její herectví schopné obsáhnout: se stejnou přesností - a v podstatě bez opory příběhu a psychologie - hraje dítě i dospělou ženu, dokáže být legrační, děsivá i něžná, hrát niterně a jindy naopak zcela navenek, opanujíc celý okolní prostor. V Huppertové, jak si povšiml Schroeter v jednom rozhovoru, je spojeno herectví komediální, dramatické i charakterové - zvládá vše, a to zároveň, v jediném filmu. Napětí, které vnáší do každého záběru samotnou svou přítomností, svou neproniknutelností, jakýmsi nadbytkem smyslu, který s sebou nese, potenciálem okamžité proměny v někoho či něco jiného, přitom plně souzní jak se samotným tématem filmu, tak s charakterem Schroeterovy tvorby, pro niž je typická výrazná stylizace a významová ambivalence. Herectví i filmování ne jako realistické kopírování, ale jako svébytná, vysoce stylizovaná a poetická tvorba - ne psychologie, ale metamorfóza, vibrování mezi racionálním a iracionálním. Sám Schroeter ve dvou rozhovorech o tomto filmu řekl: "Nemám příliš rád přímá svědectví, upřednostňuji elipsy, odbočky. Každopádně je zajímavější se proměňovat, než se jen reprodukovat. Baudelaire řekl něco jako: "Proč jít přímou cestou, když to můžeme vzít oklikou." To je můj způsob, jak vnímám věci." "Věřím na kombinaci prvků, výrazů, ale ne na tradiční psychologii, která mi velmi vadí ve filmu i na divadle. V mých filmech není nějaká zjevná psychologie. Já věřím velmi na sílu okamžiku, na tělo a na myšlenku, věřím na poezii a na světlo. V každé vteřině začínáme znovu svůj život. Začínat znovu svůj život je velmi obtížné, neboť normálně je náš život podřízen myšlence věčnosti (což se mi zdá směšné), namísto toho, abychom prožívali každý okamžik."

Dvě
Deux, Francie 2002, 121min.,
režie: Werner Schroeter, scénář: Werner Schroeter, Cédric Anger, kamera: Elfi Mikesh, střih: Juliane Lorenz, hrají: Isabelle Huppertová, Bulle Ogierová, Arielle Dombasleová, Manuel Blanc

Přečteno 5324x

Článek vyšel v časopise Cinepur #34, červen 2004.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Helena Bendová  (12.8.2006 20:50)

Pardon za ta slova typu "nejmarginalizovanější", to je tedy opravdu (ne)pěkná zpotvořenina (česky by to mohlo být snad "nejvíce na okraj odsouvaný"). V české tv to nebylo a řekla bych, že ani jen tak nebude... Jak velkou roli má Dombasleová, si bohužel moc nepamatuju, nejvíce prostoru mají každopádně Huppertová a Ogierová.

jezinka44  (6.8.2006 18:30)

Ten článek se mi zdál zajímavý, jen některým použitým slovům jsem příliš nerozumněla-co je např. nejmarginalizovanější? Také bych se chtěla zeptat jestli nevíte kdy budou tenhle film vysílat v Tv? Mám ráda herečku A.Dombasleovou, hraje ve filmu velkou roli nebo jen štěk?
Děkuji za případnou odpověď zaslanou na jezinka44@centrum.cz.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #115

#115

únor 2018



DALŠÍ Z RUBRIKY cinepur choice

Filmy Lucrecie Martel / Vize rozpadající se reality

Autista posedlý slovy / Jazyk a čas ve filmech Cornelia Porumboia

Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca / V hlavní roli chiméra

Amer / Monstrum na povrchu

Dívka na přání / Zkušenost obnaženého povrchu

Essential Killing / Zabíjení aneb Život v lesích

V lůně zvuku / Ambientní filmy Benedeka Fliegaufa

Šírin / Film, který se na nás dívá


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Steven Soderbergh / Experimentující samouk v Hollywoodu

Skici teorií her / Od procesu civilizace k elektronickým fikčním světům

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmu

Editorial č.60 / Hranice interpretace

Neostré hranice filmového herectví / Obecné vymezení a jejich meze


RUBRIKY

anketa (23) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (89) / fenomén (67) / festival (58) / fragment (18) / glosa (210) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (723) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (635) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (97) / reflexe (24) / report (97) / rozhovor (152) / scénář (4) / soundtrack (36) / téma (841) / televize (86) / tisková zpráva (1) / událost týdne (197) / video (2) / videoart (16) / videohra (53) / web (40) / zoom (150)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #34, červen 2004

Z obsahu tištěného čísla:

The Big Lebowski (Aleš Stuchlý, hudba)

Křehké po všech stránkách (Rudolf Schimera, cinepur choice)

Ať žije chaos (Philippe Grandrieux, téma)

Fantasmatizace těla v protofilmu (Petra Hanáková, téma)

Žena pod vlivem (Jakub Kučera, cinepur choice)

Český sen (Antonín Kosík, kritika)

+ více...