Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Temný

Temný

cinepur choice / Kamila Boháčková

Film Temný (Sombre) Philippa Grandrieuxe je halucinační cestou do podvědomí, do prvních dětských pocitů strachu, paniky a hrůzy z prázdna. Je to film vymykající se morálce, patologii či hledání jejích příčin. Jediným jeho měřítkem je film sám a pokus o hledání jeho další (svébytné) cesty. Temný portrétuje mezní postavu, člověka-vlka, masového vraha žen, který je ponořen do světa animálního strachu. Není to však portrét v pravém slova smyslu, sám film kopíruje podvědomé procesy svou fragmentární strukturou, rozechvělostí záběrů i nořením se do černi, v níž lze stěží rozeznat jednotlivé obrysy obličejů a těl. Jean, jehož jméno sám režisér spojuje s Janem z Kříže (Jean de la Croix - s jemnou narážkou na malíře podobně Temných pláten), je postava stejně bezvýchodně zasvěcená temnotě. Sám se za vlka převléká v loutkovém představení pro děti a vzbuzuje v nich nepojmenovatelnou hrůzu, kterou má sám. Jeho jízdy pochmurnou krajinou plnou mraků a lemovanou stromy, podporované kongeniálními zvířecími skřeky, vzdechy a ruchy hudebníka Alana Vegy, jsou samy návratem do animálního stavu, do neopodstatněné (o to větší) hrůzy, kterou si v sobě neseme z dětství. Mísení subjektivního a objektivního pohledu kamery dociluje sugestivního účinku, při němž vnímáme svět Jeanovýma očima a přestáváme si od postavy udržovat odstup. Spolu s ním sledujeme překvapené, zděšené, ale zároveň jakoby dychtivé dětské tváře v hledišti, spolu s ním projíždíme temnou krajinou. Když se Jean dívá svým obětem do klína, do propasti, do "tmy", tak i divák sleduje šedočernou tmu obrazovky, z níž se vynořují jen obrysy. Film skrze střídání pohledu zvnějšku a zevnitř automaticky uvrhuje diváka do pozice, v níž se zčásti identifikuje s "monstrem" a zčásti se ho sám děsí. Divák je sám jako dítě v hledišti - děsí se nepochopitelného zla, které vidí jen nezřetelně, a zároveň čím méně vidí, tím je zvědavější. Temný už svým názvem naznačuje svou převažující tonalitu, odehrává se převážně v noci, ale i denní záběry jsou úmyslně ztemnělé, se stále zataženým nebem. Film, který rozdělil pro svou "nelidskost" i jindy tak benevolentní francouzské kritiky (včetně časopisu Cahiers du cinéma), je ve výsledku filmem, v němž téměř nic nevidíme, o to více si však domýšlíme. A proto je to film spíše o nás samotných než o Jeanovi; o našem strachu a touze se bát, o našem návratu do dětství a o našem domýšlení záhady čehosi zpola zahlédnutého. Ve vzájemné síti identifikací diváka, pohledů kamery a Jeana si lze klást otázku, kdo je vlastně monstrem a kde vzniká fikce zakládající příběh. Jeanovy vraždy jsou sice snímány kamerou, ale vidíme jen obrysy v šedi, záda, fragmenty těl. Stejně tak i Jeanovy budoucí oběti nahlížíme z profilu, sledujeme jejich záda, vlasy ve větru. Těla žen snímá kamera téměř vždy subjektivně, jakoby Jeanovým pohledem. Jsou to těla-záhady, fetiše, stěží dostupné našemu pohledu, natož doteku. Jeanovy trhavé, neobratné pohyby a pohledy naznačují, jak je pro něj kontakt s druhým tělem těžký. Jeho brutální jednání je pokusem ten vzácný objekt (tělo druhého) získat a podrobit si jej (umrtvit, udělat z něj marionetu do svého divadla, ovládnout ho). Film se tak pohybuje jako Jean - trhaně, nepřehledně, jistým způsobem brutálně ve snaze o něhu či hloubku. V druhé polovině se snímek na chvíli projasní s příchodem postavy Claire (i zde nomen omen, "claire" znamená "světlo" či "jas") a z temné halucinace se stává pohádka o lásce "panny a netvora", ke které se Grandrieux otevřeně hlásí. Nepochopitelná fascinace temnem, kterou Claire pocítí k Jeanovi, je však spíše milostí než láskou. A stejně milosrdný je i Jean, když tuto pannu ušetří, nechá naživu a mizí v temnotě lesa, odsouzen do své zvířecí samoty. Panenství Claire je možno také považovat za její sexuální nepoznamenanost a její setkání se světem "temna" může symbolizovat "pouze" její zasvěcení do sexu. Tak či tak, v té chvíli film stejně jako jeho vyprávění začne postupně mizet. Když Claire vypráví své náhodné spolucestující lživý příběh o své lásce k Jeanovi, její obličej se postupně ztrácí v běli, stejně jako se Jeanův noří do tmy lesa i obrazu. Do té doby film neměl ucelený příběh, vznikal spontánně a nespojitě, náhodně, jako jednotlivá zastavení na Jeanově cestě autem. Místo příběhu vyvstávaly z tmy obrazy, jakési zpola zahlédnuté výjevy. Avšak v okamžiku, kdy Claire začne vyprávět příběh, obraz se vytratí a film skončí. Musí skončit, protože byl vystavěn na absenci příběhu i jeho objektivního pohledu. Poetikou filmu i samotnou řečí bylo cosi zpola zahlédnutého, intimního, vnitřního. Jakmile nastoupí vnější pohled, film- halucinace končí. Závěrečný travelling na lidi sledující u silnice Tour de France je toho důkazem. Najednou je obraz plný světla, zachycuje normalitu všedního dne, objektivitu "nás všech" - lidí u silnice, čekajících, sledujících, sledovaných.

První celovečerní film experimentátora a dokumentaristy Philippa Grandieuxe v sobě asi nezapře romantickou uhranutost světem noci a nevědomí i jistou naivní osudovost, která z příběhu o masovém vrahovi dělá pohádku o panně a netvorovi. Na druhou stranu snímek enigma svého příběhu pracně neskrývá, aby ho nakonec odhalil - přímo naopak, záhada je vpitá do samotné struktury (fragment) i materie (temno) filmu, dalo by se říci, že je na ní celý film postaven a rafinovaně s ní pracuje. Místo aby film "chybějící prvek, tajemství" maskoval, cele ho manifestuje, a tak není v hloubce, ale na povrchu, připomínajíc tak Valéryho verš "rien de plus profond que la peau" - nic hlubšího než kůže. Nebo nic hlubšího než filmový pás?

Temný (Sombre, Francie, 1998, IMDb)
Režie: Philippe Grandrieux, scénář: Philippe Grandrieux, Sophie Fillieresová, Pierre Hodgson, kamera: Sabina Lancelinová, střih: Francoise Tourmenová, hrají: Marc Barbé, Elina Lowensohn, Géraldine Voillat, Coralie, Maxime Mazzolini a další., 122min.

Temný (Sombre, Francie, 1998, IMDb)
Režie: Philippe Grandrieux, scénář: Philippe Grandrieux, Sophie Fillieresová, Pierre Hodgson, kamera: Sabina Lancelinová, střih: Francoise Tourmenová, hrají: Marc Barbé, Elina Lowensohn, Géraldine Voillat, Coralie, Maxime Mazzolini a další., 122min.

Přečteno 6165x

Článek vyšel v časopise Cinepur #34, červen 2004.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.1 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #116

#116

duben 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY cinepur choice

Filmy Lucrecie Martel / Vize rozpadající se reality

Autista posedlý slovy / Jazyk a čas ve filmech Cornelia Porumboia

Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca / V hlavní roli chiméra

Amer / Monstrum na povrchu

Dívka na přání / Zkušenost obnaženého povrchu

Essential Killing / Zabíjení aneb Život v lesích

V lůně zvuku / Ambientní filmy Benedeka Fliegaufa

Šírin / Film, který se na nás dívá


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

Lukáš Kokeš / S realitou je to velmi nejisté


RUBRIKY

anketa (23) / český film (72) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (654) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (98) / rozhovor (154) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (89) / tisková zpráva (1) / událost týdne (205) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #34, červen 2004

Z obsahu tištěného čísla:

Křehké po všech stránkách (Rudolf Schimera, cinepur choice)

Temný (Kamila Boháčková, cinepur choice)

Žena pod vlivem (Jakub Kučera, cinepur choice)

Van Helsing (Jan Kršňák, kritika)

Millennium Mambo (Jan Tichý, cinepur choice)

Fantasmatizace těla v protofilmu (Petra Hanáková, téma)

+ více...