Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když jsme před dvěma lety „uváděli do provozu“ novou rubriku Kamera-pero, předcházela tomu jedna z mých oblíbených redakčních aktivit – brainstorming. Jeho cílem bylo v ten moment už hlavně vymyslet název. Aby nápad dávat v Cinepuru prostor hlasům z praxe, tedy aktivním filmařům napříč všemi profesemi, dostal pěkný oficiální vývěsní štít. U redakčního brainstormingu vždy a znovu vtipkujeme, že bychom jej měli rovnou živě vysílat jako podcast, protože to většinou bývá hodně zábavná přestřelka nápadů, která se často zvrhává úplně jinam, aby se pak v nějaký moment usměrnila a na povrch se dostalo to, co potřebujeme.

Jsem moc ráda, že jsme si tuhle rubriku vymysleli. Zatím v ní vyšlo čtrnáct rozmanitých pohledů, které dávají nahlédnout do přemýšlení českých filmařů. Do aktuálního čísla přispěl Tomáš Bojar, dokumentarista vnímavý i rozjímavý a zároveň přesný a systematický. Píše o tom, jak promýšlí svoji metodu i autorství, konkrétně nad filmem z mého pohledu zcela výjimečným – jeho novým dokumentem Good Old Czechs. „Když začínám pracovat na novém filmu, zmocní se mě vždy pocit, že jsem znovu na úplném začátku. Že nic dohromady neumím a že teprve musím na vše přijít. Když už ale postoupím o něco dále, zjišťuji, že snad přece jen na cosi dřívějšího navazuji a cosi zužitkovávám,“ píše a dodává: „Zkušenost – zejména tedy zkušenost vlastních chyb a selhání – je nenahraditelná jak v životě, tak v tvorbě. Ale jsou také chvíle, kdy nás může brzdit, možná dokonce přímo znevolňovat. Každému tvůrci takto třeba hrozí, že ve své autorské zkušenosti najde falešnou jistotu.“ Falešnou jistotu u svého posledního filmu rozhodně nenašel. A stejně tak jí netrpí ani jeho další dokument, který také směřuje do českých kin – Zkouška umění –, jenž natočil s Adélou Komrzý.

Už jen kvůli těmto dvěma filmům by byl letos podzim české kinematografie povedený. A k tomu tu máme snímky Arvéd či BANGER. Oběma se věnujeme v rubrice Kritiky. Jejich autoři – Vojtěch Mašek a Adam Sedlák – si jdou důsledně vlastní cestou a výsledné filmy výrazně vybočují z toho, co tu vzniká. Jsou to dvě nálože odlišné energie. Mašek víří stojaté vody životopisného filmu na pozadí tuzemských totalit. Spojuje Franze Kafku s Oldřichem Novým a divadelností prostoru i dějin se statujícími aktéry akcentuje začarovaný kruh opakující se historie. „Na rozdíl od životopisných filmů, s jejichž závěrečnými titulky nastupuje nejistota, co se o portrétovaných osobnostech vlastně divák dozvěděl, je Arvéd fantazmagorií založenou na neuchopitelnosti, neproniknutelnosti subjektu,“ píše Tomáš Gruntorád. Tomáš Stejskal je sice k černohumornému dealersko-raperskému dramatu BANGER. v textu s top titulkem „Film, který by rád všechny pochcal“ o něco kritičtější, ale snímek vyniká vzácnou žánrovou důsledností a vtahující dynamičností zachycující autenticky zrychlený svět mladé generace: „Sedlák především našel jazyk, pro který by dnešní mládež vyrůstající na současném rapu v klidu použila slovo, jež je pro pouliční reputaci zásadní. Sedlákův BANGER. je ,real‘.“

A ještě jeden text z čísla zmíním – reflexi seriálu Volejte Saulovi, který letos po šesti řadách skončil. Antonín Tesař nabízí originální čtení tohoto seriálového úkazu. Nestává se mi, že by mi seriálová postava po finále chyběla – Saul Goodman alias Jimmy McGill bude. Pokud jste ještě nezavolali, je nejvyšší čas.