Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
kritika / Antonín Tesař / 13. 3. 2023
V našem zapadlém koutě multiverza vytvořila filmová společnost A24, známá především jako producent hororů, které se s větším či menším úspěchem snaží tvářit umělecky, svou vlastní verzi výstředních metafyzických komedií po vzoru tvůrců jako Michel Gondry nebo Charlie Kaufman. Vyprávěla o tom, že ve veškerenstvu, do nějž se kromě našeho světa počítají i alternativní reality, je naše existence ještě o něco bezvýznamnější a absurdnější než v kosmickém plánu, kde je univerzum jen jedno. Ve skutečnosti to ale byl zase jen další z mnoha a mnoha filmů o rodině v krizi a o tom, že když se k sobě budeme chovat hezky a nebudeme se příliš trápit trudnými horizonty naší existence, budeme častěji zakoušet pocity blaha, lásky, a dokonce životního naplnění. Z hlediska našeho světa, a tím spíš z hlediska multiverza, to bylo samozřejmě dílo zcela bezvýznamné.
Jeho tvůrci Daniel Kwan a Daniel Scheinert (mají za sebou komedii Švýcarák) se navíc v naší verzi reality museli potýkat s tím, že se multiverzum poslední dobou stalo atraktivním tématem. V jednom rozhovoru se dokonce nechali slyšet, že je znejistěla premiéra komiksového filmu Spider-Man: Paralelní světy a že kvůli motivu alternativních univerz dokonce přestali sledovat Ricka a Mortyho, aby jejich vlastní pojetí multiverza zůstalo osobité. Spider-Man: Paralelní světy i novější marvelovka se stejným motivem Doctor Strange v multiverzu šílenství ale ve skutečnosti konstruují svou vizi alternativních světů výrazně odlišně. V superhrdinské stáji Marvelu se princip multiverza váže hlavně k tomu, aby bylo možné se orientovat ve spleti restartů či „co by kdyby“ variací (Zombie z Marvelu, Marvel 1602 a další) zahrnující stovky příběhů, kde se potkávají desítky postav. Paralelní světy jsou prostě způsob, jak pracovat například s odlišnými verzemi Spider-Mana v klasických komiksech ze sedmdesátých let, v aktuální verzi Heroes Reborn, kde nikdy nevznikl tým Avengers, nebo v sérii Spider-Man Noir, která se odehrává za hospodářské krize. Z metafyzického hlediska je to poměrně zvláštní rozvrh, kde je možné, aby se osoby s více méně totožnou identitou formovaly za úplně odlišných okolností. Respektive v zásadě je to metafyzická výmluva pro to, aby scenáristé Marvelu mohli vyprávět donekonečna ty samé příběhy zasazené do radikálně odlišných souvislostí.
Film Všechno, všude, najednou se naproti tomu drží té verze alternativních světů, která souvisí se svobodnou vůlí. Paralelní dimenze jsou podle ní odvislé od našich rozhodnutí. Každé rozhodnutí, které by v našem jednání mohlo být jinak, generuje alternativní realitu, v níž se nenaplněná možnost uskuteční. I tenhle konstrukt má smysl spíš jako vztažná soustava k našemu světu než jako metafyzický rozvrh. Skvěle tento myšlenkový experiment domýšlí třeba Ted Chiang v povídce Úzkost je závrať ze svobody postavené na tezi, která v podstatě vyvrací základní princip Všechno, všude, najednou. Chiang tvrdí, že rozptyl takto vytvořených alternativních realit by ve skutečnosti nejspíš byl mnohem užší, než si představujeme. „Kdybychom mohli nějak prozkoumat chování nespočtu Martinů Lutherů v mnoha světech, myslím, že bychom museli pátrat hodně dlouho, než bychom našli jednoho, který by se církvi nepostavil…“ píše Chiang v komentáři k povídce.
Zruční tvůrci výstředních nápadů
Hlavní hrdinka Všechno, všude, najednou Evelyn Wang nicméně celý film prozkoumává rozevláté varianty vlastního života, který mohla trávit jako filmová hvězda, kuchařka ve špičkovém restaurantu nebo mistryně kung-fu. Její dcera naproti tomu zjišťuje, že v multiverzu, kde se realizují všechny naše možnosti, vlastně nemá smysl žádná rozhodnutí činit, protože každé z nich je paralelně popřeno. Film tak vlastně dělá něco podobného, v čem si libuje v řadě scénářů i Charlie Kaufman. Vymyslí si výstřední pseudofilozofický problém, který ve skutečnosti nedává úplně smysl, pak ho opentlí spoustou hravě absurdních nápadů a emotivně se s ním vypořádá. Všechno, všude, najednou ale navíc postrádá bolestínskou melancholii Kaufmanových filmů i kutilský vizuální styl Gondryho. I přes poněkud nedomyšlený nihilismus záporné postavy Jobu Tupaki je to veskrze útěšná fantazie, která sice na počátku položí relativně velké otázky, ale ve zbytku marnotratně dlouhé stopáže je spíš rozmělňuje, než že by se k nim nějak stavěla.
Absurdní nápady, s nimiž přichází, jsou sice občas celkem roztomilé – černá díra ve tvaru bagelu, dimenze párkových lidí i variace na pixarovskou Ratatouille –, dělají tradici infantilně absurdní kinematografie čest, ale nevytvářejí žádnou jednotu. Nesložíme z nich filmový časoprostor, který by měl v sobě jakoukoli jasně rozeznatelnou osobitost (jako třeba ten lynchovský nebo gondryovský). Kwan a Scheinert se v limitu 25milionového rozpočtu předvedli jako celkem zruční tvůrci jednorázových výstředních nápadů, ze kterých by se dala uživit solidní kolekce podivínských indie videoklipů nebo hraných filmů. Rozhodně umějí vytvořit vizuálně silné obrazy vychýlených filmových světů. Svedou udělat vtipnou popkulturní referenci. Dokážou vystavět akční scénu s groteskními prvky a pracovat s hereckými hvězdami a jejich imagí (zde Michelle Yeoh a Jamie Lee Curtis). Jejich problém je ale vyjádřen v názvu filmu – jejich jednorázové nápady jsou všechny, všude a najednou. A v těchto jednotlivostech se vyprávění zcela rozpouští.
V kaleidoskopu různých verzí Evelyn Wang a její rodiny se poněkud ztrácí otázka, jaké jsou vlastně základní problémy, k nimž by se měl celý film vztahovat. Motiv asijských Američanů, který tvůrci neustále kladou před oči, film nedokáže pořádně rozvést. Dilema hlavní hrdinky, zda nemohla vést lepší život, se ztrácí v plejádě jejích inkarnací. Nihilismus Jobu Tupaki moc nejde dohromady s tím, jak se její alter ego Joy Wang chová ve zbytku filmu. A celý motiv multiverza tvůrcům sice umožnil vystavět košatý vyprávěcí labyrint, ale příběh z něj vlastně nikdy nenajde uspokojivou cestu ven. Směsicí podbízivosti a zdánlivé hloubky se Všechno, všude, najednou podařilo stát letním hitem a snad i budoucí klasikou fanoušků líbivých podivností. V alternativních univerzech, kde tento film nevznikl, však žádná velká újma pro tamní kinematografii nenastala.
Přečteno 1704x
Článek vyšel v časopise Cinepur #143, říjen 2022.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
2 /24
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Momentální fascinace a králičí nory / Editorial 145
Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #143, říjen 2022
Z obsahu tištěného čísla:
Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi (Pavel Sladký, kritika)
Na hraně reality / Animace Ariho Folmana (Natalia Kozáková, téma)
Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu (Jindřiška Bláhová, editorial)
Rozhovor s Panáhem Panáhím / Uvědomit si, jak jsem malý (Pavel Sladký, téma)
Samy nocí tmou / Světlonoc (Martin Horyna, zoom)
Nebýt sám sobě kánonem / Nad filmem Good Old Czechs (Tomáš Bojar, kamera-pero)