Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

kritika / Antonín Tesař / 19. 4. 2022 / komentáře (3)

V jedné epizodě seriálu South Park tvůrci hodně nevybíravě účtují s konkurenčním kresleným pořadem Family Guy. Hrdinové zjistí, že scénáře Family Guye ve skutečnosti generuje skupina kapustňáků, kteří v akváriu loví kuličky s náhodnými slovy, ze kterých se pak skládají jednotlivé vtipy v pořadu. Trey Parker a Matt Stone v seriálu naráželi na to, že Family Guy je založený na jednoduchém, mechanicky opakovaném vzorci, kde ale do jednotlivých proměnných můžeme dosadit prakticky cokoli. Ve svém novém filmu Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun dospěl do kapustňácké fáze také režisér Wes Anderson.

Už ústřední nápad pojmout snímek jako sérii zfilmovaných časopiseckých článků by mohl znít svěže, kdyby za ním nestál právě Anderson. U toho jsme si naopak na vykalkulovanou výstřednost zvykli natolik, že by spíš překvapilo, kdyby se rozhodl z komfortní zóny svých hračičkovsky hyperstylizovaných scenerií vystoupit kamkoli mimo. Ve Francouzské depeši ale dělá pravý opak. Tím, že se zbavil klasického filmového vyprávění a nahradil ho hrou s publicistickými figurami, si může dovolit těkat mezi rozevlátými nápady a puntičkářsky vystavěnými sceneriemi ještě nezávazněji než kdykoli předtím. Zároveň ale zůstává stoprocentně věrný svým autorským značkám, díky nimž patří mezi nejsnadněji identifikovatelné, ale tím také nejpředvídatelnější režisérské hvězdy současnosti.

Francouzská depeše by mohla posloužit jako katalog Andersonových postupů, které jsou tu snad ještě křiklavější a ve větším dávkování než kdy dřív: přechody mezi různými ořezy obrazu a střídání barvy a černobílé, vypiplané frontální kompozice, devadesátistupňové pohyby kamery, všemožné střihové triky, zcizovací manipulace s mizanscénou, monumentální oživlé obrazy, scény přeplněné rekvizitami a spousty dalších kejklů, díky nimž si i ten nejméně pozorný divák nepochybně všimne, že se před ním odvíjí nekonvenční podívaná. A samozřejmě je tu i Bill Murray a plejáda hereckých hvězd ve velkých i menších rolích.

Problém není v tom, že by autorovy hříčky samy o sobě nefungovaly. Naopak, Anderson má pořád skvělý cit pro vizuální nápady, načasování, práci s očekáváním, a hlavně pro nadsázku. Z inscenačního hlediska je Francouzská depeše brilantní film. A když se kapustňákům zrovna podaří vylovit nějakou šťastnou kombinaci prvků, dokáže být i zábavný. Jen v něm přes všechnu tu přemíru hravosti vlastně není nic opravdu překvapivého, jen nové konfigurace starých známých nápadů.

Vedle toho, že je Anderson evidentně spokojený s recyklováním vlastní autorské značky, je na jeho novějších filmech bohužel znát čím dál pohodlnější spoléhání se na jednorázové okouzlující nápady, za nimiž stojí spíš jednoduchý a vágní koncept než promyšlený princip nebo intuitivní autorská fascinace. Francouzskou depeši se prý Anderson rozhodl natočit, protože má rád časopis The New Yorker. Kromě toho asi něco málo ví o francouzské kultuře, a tak se rozhodl svůj fiktivní magazín The French Dispatch lokalizovat do neméně fiktivního francouzského městečka Ennui (slovo, které v překladu znamená nuda) a nechal jeho redaktory psát kuriózní reportáže, které se tak nějak hravě, ale ne moc fundovaně dotýkají známých francouzských fenoménů. V podstatě je to podobný princip, jako když ve svém předchozím filmu Psí ostrov nahodile vyzobával význačné znaky japonské (pop)kultury.

V obou filmech s těmito aluzemi zachází na hraně hyperboly a klišé, přičemž výsledky jsou občas vtipné, ale málokdy trefné. Příběh o mentálně postiženém vrahovi, který maluje geniální abstraktní obrazy, je obligátní a poněkud triviální žertování na úkor modernistického umění, převyprávění studentských bouří šedesátých let má něco do sebe v tom, jak si dělá legraci z mladické sebestřednosti, ale celá povídka je také přidušená pod nákladem nesouvislých dílčích nápadů. A třetí příběh je stěží víc než střídmě absurdní mix francouzských fenoménů genre policier a haute cuisine – poměrně okouzlující, relativně požitkářský, ale vlastně ničím pamětihodný.

Zveličené obrazy imaginace

Daleko zajímavějším námětem než Francie jsou publicistické texty. Francouzská depeše je film, který evokuje čtení časopisu. Každou reportáž přímo na kameru recituje představitel příslušného redaktora. Jeden z nejvstřícnějších možných pohledů na Andersonův film vychází právě z tohoto principu. Francouzská depeše vypadá jako sled obrazů, které se míhají v hlavách při čtení publicistického textu. Jde o sugestivní, dramatické texty, které popisují události, u nichž jsme přímo nebyli, ale které obvykle hluboce čerpají z našich kolektivních kulturních vzorců, fantazií a stereotypů.

Andersonovy filmy připomínají takové zveličené obrazy, které v našich hlavách kreslí imaginace nebo paměť. Každý vězeň musí vypadat jako divoch, každý policista musí nosit samopal a každá studentská demonstrace musí být obklíčená obrněnými jednotkami, i když v ní jde nakonec jen o adolescentní ega a jednu šachovou partii. Tahle interpretace ale tak úplně neobstojí, protože absurdní je už samotný obsah jednotlivých článků. Ne až jejich dramatizace.

Francouzská depeše skutečně nechce být ničím víc než součtem svých částí. Přehlídkou instantního ostrovtipu, který vyhasne stejně rychle, jako předtím zazářil. V počátcích své kariéry přitom Anderson uměl s vlastní poetikou zacházet mnohem rafinovaněji. Jeho filmy od Rushmore po Fantastického pana Lišáka totiž stavěly na silných postavách, jejichž životní fanatismus přesně odrážel puntičkářskou mánii čišící z andersonovské mizanscény. Tragikomičtí hrdinové těchto filmů umožňovali porozumět Andersonovu maniakálně maximalistickému univerzu, kde všechno musí být „ad absurdum“, ať už je to přestřelka policistů a gangsterů nebo záběr koček na střechách domů.

V posledních letech puntičkářství a maximalismus jeho filmů jen narůstá, ale zároveň postrádá pevné ukotvení. Scény, které mají být dojemné nebo jinak emotivní, působí jako další manýristicky zveličená parodie. Na konci filmu patrně jen málokdo bude litovat smrti šéfredaktora The French Dispatch a faktu, že celý časopis zanikne. Anderson totiž nedal příliš důvodů k tomu, aby si k nim divák vytvořil nějaký citový vztah. Namísto silných hrdinů a jejich posedlostí jako by tok jeho posledního snímku určovaly náhodné záchvěvy autorovy inspirace ve stylu „natočím film podle svého oblíbeného časopisu“, které Anderson už jen pohodlně vsazuje do mřížky svých vysoce neobvyklých, ale zároveň v jeho tvorbě už vysoce standardizovaných postupů. S tím, že do tohohle mustru se dá vměstnat prakticky libovolná kombinace jakýchkoli prvků. Kdyby mu je namíchali kapustňáci, nepoznali bychom rozdíl.

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (The French Dispatch). USA, Německo 2021. Režie a scénář: Wes Anderson, kamera: Robert D. Yeoman, střih: Andrew Weisblum, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Benicio del Toro, Adrien Brody, Tilda Swinton, Léa Seydoux, Frances McDormand ad., 108 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 18. 11. 2021).

Přečteno 729x

Článek vyšel v časopise Cinepur #138, prosinec 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Anderson  (7.6.2022 06:05)

Každý pes, jiná wes..

Vyčerpaná divačka  (31.5.2022 01:28)

To je moc hezká poetika, tohleto, ale časem se to vyčerpá…

Názvolog  (28.5.2022 16:24)

Zajímavý název

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím


DALŠÍ Z RUBRIKY

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Hlediště jsou ti druzí / Annette

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru

Losing Control / Control

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (109) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1092) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #138 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #138, prosinec 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Bond na cestě k lidskosti / Craig, Dalton a Lazenby (Michal Böhm, téma)

Švy nezhojených ran / Quo vadis, Aida? (Kamila Dolotina, kritika)

Extrémní islám bez extrémů / Bratrství (Ondřej Moravec, zoom)

Boj s dinosaury / Bond girls na pomezí mužské fantazie a emancipace (Petra Chaloupková, téma)

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci (Antonín Tesař, kritika)

Vzlety a pády české filmové kritiky / Autorka neklidu: Věra Chytilová očima české filmové kritiky (Martin Šrajer, kniha)

+ více...