Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Několik čísel zpět jsem se na tomhle místě vyznávala z formujících filmových zážitků. Z momentů, kdy člověkem film projede, zasáhne ho nečekaně silně a něco v něm zůstane už nadosmrti. Slovo, dialog, scéna, emoce, obraz. Nebo celek, jehož kontury se sice mohou časem rozmlžovat, ale který nekonečně vane kdesi hluboko. Nejsilnější zážitky mám z dětství a dospívání, zcela přirozeně. Formativní léta přinášejí nejsilnější záseky. Není to přitom tak, že by oko a srdce filmové veteránky bylo unavené nebo okoralé, objevování a sledování poryvů na kinematografické scéně dokáže být stále vzrušující – jen třeba z jiných důvodů. Čas od času se nicméně objeví titul, který se v mojí mentální videotéce zařadí na výjimečnou poličku filmů, které cosi změní.

Jsem ráda, že můj loňský zásadní filmový zážitek evidentně něco změnil i v redakčním okruhu autorů a osobností, které pravidelně každý rok oslovujeme, aby se s námi podělili o své nejlepší filmové a seriálové zážitky uplynulého roku. Na vrcholu loňského žebříčku operetně trůní Annette Leose Caraxe. Pokud jste stále neviděli Caraxovy Holy Motors nebo starší filmy z osmdesátých let, vypněte cokoli, co právě sledujete, a francouzského mága si najděte. Celý žebříček Top 5 včetně rozsáhlého katalogu inspirací, kudy se probírat kinematografickou džunglí, najdete hned na začátku čísla.

Podobné vzrušení z kinematografie dokáže navodit i film Naše doba (2018) mexického režiséra Carlose Reygadase, který sdílí s Caraxem výjimečný cit pro filmové médium a kreativní i emoční napínání jeho možností. Jaký byl jeho zásadní filmový zážitek, jenž formoval jeho filmové uvažování a vidění, si můžete přečíst v rubrice Kamera-pero. Ve spolupráci s FAMU, která zve autory světového filmu k přednáškám a chystá novou knižní edici nazvanou Autorské myšlení, otiskujeme exkluzivně část chystané knihy Reygadasových esejů.

„Dívám se na film jako na písek na pláži nebo na smečku psů pobíhající po mé vesnici,“ píše Reygadas, „(…) vidět, slyšet a rozpoznávat – nebo vědět, že nerozpoznávám. Cítit to, co se ukazuje jako přítomné, ne rozumět tomu, co se předvádí.“ Úryvek doprovází krátký rozhovor s režisérem. Nahlédnout do autorského přemýšlení dovolí i další, tentokrát rozsáhlý rozhovor s Mikem Leighem, který začíná netradičně naratologií a Davidem Bordwellem, ale postupně se noří do metody i úvah tvůrce, který tvrdí, že „diváci nepotřebují filmaře na to, aby jim říkal, jak se mají cítit“.

Inspirativní čtení a hodně nezkrocených filmových smeček psů v letošním roce přeji.