Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Klanu Gucci režiséra Ridley Scotta se musí vyjít naproti. Přes strhující vyprávění je Scottova stylizovaná síť vztahů v narativních experimentech tak odvážná, že se s každou další minutou stává víc a víc nedivácká. Spolu s Posledním soubojem se ale tyčí nad zbytkem mainstreamové produkce jako majestátní připomínka toho, proč současný Hollywood potřebuje podobné autorské osobnosti. Tým Ridleyho Scotta - i přes několik problémů - pokračuje ve svém dovádění s tradicemi hollywoodského vyprávění. Klan Gucci stojí někde mezi Kmotrem, Dobrým ročníkem a Chůvou k pohledání.

I když se příběh dotýká lákavého tématu, je z kritických reflexí patrné zklamání. To bývá přisuzováno především délce (dvě a půl hodiny) s postupně se drolícím vyprávěním, které ke konci, podle některých, ztrácí tempo. A z perspektivy klasické výstavby příběhu tomu tak nepochybně je. Klan Gucci přeskakuje z postavy na postavu, ta, která působí jako hlavní, se postupně upozadí a neustále přibývají figury nové. Poslední souboj si pohrával se subjektivitou, opakováním a otevřeným zatajováním fikční skutečnosti. Ve svých třech segmentech podvracel očekávání spojená s hollywoodským vyprávěním, když systematicky mátl diváka a nabízel falešné/subjektivizované stopy. Klan Gucci experimentuje podobně, jen tak činí se strukturou fikčního světa. Nejzajímavější na něm není sledování vývoje postavy, značky nebo ústředního manželství - ostatně klíčové události s přehledem vypouští -, ale vztahová dynamika v hierarchii moci.

Představme si značku Gucci jako mafiánskou rodinu s jasnou strukturou, ustavenou pozicí uvnitř systému, se znalostí bočních uliček a šedé ekonomiky. Jako rodinu s veřejnými nepřáteli, pravidly a zvyklostmi. Rodinu, v níž vzniká pnutí mezi vnitřním a vnějším, tradičním a moderním i legálním a ilegálním. Rodolfo (Jeremy Irons) je konzervativní otec, spokojený se současným stavem, zatímco jeho bratr Aldo (Al Pacino) pátrá po nových cestách i za cenu snížení standardů. Paolo (Jared Leto) je Fredo Corleone, nešťastná a nepotřebná figura, která v rodině přebývá, a Maurizio (Adam Driver) divoká karta vyčkávající na příležitost. Destabilizující prvek přináší Patrizia (Lady Gaga), čímž celou dynamiku rozehrává. Potěšení nepřichází s tím, jak vyprávění dopadne nebo co postavy čeká, ale z přelévání moci.

Úvodní hegemonie Alda s Rodolfem je narušena a komplexní síť vztahů se stává epicentrem boje o vliv, jen k tomu nepoužívá samopal, ale daňové úniky, švýcarské vily a zdobené šátky. A aktérů neustále přibývá. Jakmile postavy eliminují jednoho hráče, objevuje se další. Když mizí vnější tlaky, objevují se ruptury vnitřní a klan rozkládají vlastní členové. Z toho také koření pocit, že se vyprávění postupně rozpadá. Jenže ono jde poměrně explicitně úplně jiným směrem, oproti očekávání některé postavy vyřazuje, protože jejich dopad na hierarchii moci už není důležitý. Když přistoupíme na hru, že příběh stojí na rozvrstvení postav ve fikčním světě, čeká nás královský zážitek. Snímek v mnoha ohledech připomíná Scottův Dobrý ročník, který také stál na konfronaci různých částí fikčního světa. Spojené státy a Francie tam reprezentovaly odlišné systémy hodnot i nálad.

Chůva k pohledání se jeví jako funkční přirovnání vystihující stylizovanou nadsazenost celého filmu. Ta na jedné straně vychází z populistické volby populárních odrhovaček, ale především z projevu herců jako třeba Adam Driver, Al Pacino a hlavně Lady Gaga. Charisma většiny z nich je silné a zahladí stereotypizované figury. Ale to nelze říct o všech. Kritička Hannah Strong přirovnala projev Jareda Leta k legendárnímu italskému instalatérovi Mariovi. A je to přesně tak. Jakmile se Letův Paolo objeví na plátně, je film o něm a stává se absurdním podvečerním sitkomem. Jeho pravidelné skučení možná i překračuje hranice kulturně necitlivého a stává se tak absurdně vtipným, že by mohli závidět i komici jako Eric André.

Kritik pojednávajících o módě, kostýmech a vztahu snímku ke skutečné historii značky bude - minimálně v zahraničních médiích - poměrně dost. A jsou to důležité perspektivy. Klan Gucci může být ale podnětný i jinak. Jen je třeba poodstoupit od očekávání klasického příběhu typu „z nuly hrdinou“ a otevřít se glamourové gangsterce s Mariem ve vedlejší roli.