Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dějiny kinematografie jsou plné nerealizovaných projektů. Nápadů, jež nikdy nebyly dotažené do konce, přestože mohly být výjimečné. Rozpracovaných synopsí a rozepsaných scénářů, které sní o své budoucí existenci v šuplících. Zárodků zaniklých z důvodů čistě pragmatických nebo zásahem vyšších sil. Nerealizované může být někdy v kinematografii navíc leckdy zajímavější než to, co skutečně vzniklo. Vzniká ponorná síť „možného“, síť příslibů, které se později v mnoha případech změnily v příběhy samy o sobě. V legendy o tom, co mohlo být, ale nebylo. O projektech, které mohly být veliké, ale nikdy by nakonec nemohly překonat legendu, která kolem nich vznikla. Jako Duna Alejandra Jodorowského, Napoleon Stanleyho Kubricka nebo spolupráce mezi Alainem Resnaisem, autorem ezoterických, efemérních paměťových poem Loni v Marienbadu a Hirošima, má láska, a Stanem Leem, stvořitelem Iron Mana a Spider-Mana.

Jeden nerealizovaný počin tentokrát otiskujeme i v rubrice Kamera-pero, kde už přes rok dáváme prostor filmařům. Aniž bychom vytvářeli jakékoli paralely mezi výše zmíněnými legendárními projekty, rozhodli jsme se zveřejnit treatment k Namluveno, hranému dokumentu „o fiktivním projektu zasahujícím do veřejného života“, který v roce 2001 plánovali tehdejší studenti FAMU Bohdan Karásek a Vojtěch Mašek jako celovečerní debut Michala Nohejla. Myšlenka Namluveno je prostá: Co by se stalo, kdyby rutinní hlášení o stanicích pražského metra namluvili herci vybraní v souladu s tím, o jakou stanici by se jednalo. A vadilo by někomu, kdyby mu radil major Zeman, kde má přestupovat?

„Vlastně tak jde i o dokument mladického nadšení, vzpomínku na studentskou perspektivu, v níž ještě nic není nemožné, horizonty jsou neomezené, všechno je podřízeno království nápadu, zvlášť pokud se ten nápad nadšeně ujme i u Michalovy tehdejší pedagogické vedoucí Věry Chytilové...“ píší v krátkém prologu autoři. Nerealizované projekty mají svou výpovědní hodnotu. Třeba i o trajektoriích zúčastněných. Michal Nohejl debutoval až letos. Ale zato zcela suverénně. Snímkem Okupace, intenzivní tragikomedií o tom, jak jsou Češi přeborníci v přizpůsobování se. Kritiku najdete na s. 59.

Z aktuální rubriky Kritiky si můžete ostatně udělat dobrý obrázek o tom, jak si stojí nejnovější české filmy, které distributoři s podzimem s větší frekvencí a nadějí na diváka pustili do kin: Shoky & Morthy: Poslední velká akce, Chyby, Atlas ptáků a Každá minuta života. Poslední dva soutěžily na festivalu v Karlových Varech. O tom, jak si velký festival vedl po roční pauze, která se mu naposledy přihodila po smrti Klementa Gottwalda a J. V. Stalina v roce 1953, píše v netradičním reportu Ondřej Pavlík. Uvažuje nejen nad současným ročníkem, ale hlavně nad tím, jak mohou festivaly vypadat do budoucna, jakou funkci mají a mohou plnit. Jeho text doplňuje skeptičtější pohled Jakuba Felcmana z festivalu v Locarnu. Budoucnosti kinematografie se dotýká i téma Film a ekologie. Téma, o kterém se ne úplně snadno píše, ale o to je důležitější.