Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Miro Remo svůj nový film zařazený v Karlových Varech do hlavní soutěže prezentuje zahraničnímu publiku pod anglickým názvem At Full Throttle, tedy Na plný plyn. Pro tento řízný dokument jde určitě o přiléhavější jméno než české Láska pod kapotou, pod nímž si snadno představíme třeba prosluněnou romanci z kabrioletu. V Remově sondě do moravské periferie, kde mullety nikdy nevyšly z módy a autokrosové závody přebastlených ojetin jsou jedním z mála ventilů nahromaděné zlosti, ale moc sluníčka nesvítí. Je to na maximum vytůrovaný řez do nitra porevolučních deziluzí, které dnes stojí i za vzestupem národoveckých antiimigrantských hnutí.

Východomoravský dialekt, spršky nadávek za volantem, vpředu byznys a vzadu party, jen ten byznys tu moc nefrčí a party leda tak s lahváčem z Jednoty. Miro Remo si pro svůj film vybral natolik specifické prostředí a protagonisty, že minimálně kvůli tuzemskému divákovi je nemusí dlouze představovat. A ti ostatní se snad rychle dovtípí. Trpkou minulost padesátníka Jaroslava doplňují jeho home videa, na nichž drandí na čtyřkolce za tónů Haddawayova šlágru What Is Love. Jindy zase sledujeme záběry rozmazaných obličejů jeho bývalé rodiny, manželky a dvou dětí, s nimiž se ve zlém rozešel. Jaroslavovy dvě současné ženy života jsou zaostřenější. Vlídně a rozumně vyhlížející partnerka Jitka je zároveň řidičkou závodního auta, on pak jejím manažerem, koučem, mechanikem. Vrásčitá, ale stále vitální matka se jako jediná zaklíná zapomenutým Pánem Bohem a rozdurdeně komentuje, že se u nich na dvorku neustále vrší zgarby – harampádí z bouraných dvoudvéřáků.

U filmů, které se pouštějí na rázovitou sociální periferii, vždy velmi záleží, jakou vzdálenost si tvůrci vůči svým subjektům udržují a jakou pozici přitom zaujímají. Soustřeďují se na ty nejkřiklavější exoty a sehrávají s nimi provokativní performanci jako Vít Klusák ve Světě podle Daliborka? Distancovaně je pozorují coby směšně zacyklené breberky jako Martin Dušek ve filmu K oblakům vzhlížíme? Láska pod kapotou se žene vpřed poněkud jinou dráhou, jakkoli se místy zdá, že zavaří motor. S pronikavou intenzitou evokuje svět Jaroslava a jeho blízkých, jeho tíži a emocionální rozjitřenost. Vybírá si vypjaté momenty a ještě navyšuje jejich otáčky. S rozervanými, životem zklamanými hrdiny film ale zcela nesplývá. Není jejich oslavou ani prudkým odsudkem.

Ačkoli lze Remův film formálně označit za dokument, svým stylem v několika směrech tuto kategorii překračuje. Autokrosové závody snímá krom vnějškových kompozic i přímo z Jitčina vozu, s nímž pak díky připevněné kamerce dělá všechny kotrmelce a salta. Přidává k nim akční hudební doprovod, který však místo povznášejícího adrenalinového rauše vyzařuje temnou agresivitu, zlobu vytékající všemi póry a zdířkami na povrch. Výjimečně se objeví pekelně nasvícená scéna jako z BDSM studia. Jedna z obzvlášť přepálených montáží pak intuitivně propojuje řízení se soutěžním výstupem naolejovaného kulturisty, aniž by k tomu byl z dramatického hlediska důvod. V těchto momentech, kdy kumulace zahlcujících obrazů a zvuků dosahuje vrcholu, film nejvíc tíhne k exploatačnímu vytěžování bulvárních atrakcí.

Drásavá fyzičnost a materialita, kterou pocitově přenášejí i vyhrocené obrazy a zvuky, má nicméně v Lásce pod kapotou svoje opodstatnění. Právě naprostou fixací na hmotný majetek je totiž určovaný celý Jaroslavův život. Jako horník si za minulého režimu vydělával balík, jenže peníze prošustroval a teď z toho viní svoji údajně nenasytnou manželku. S ní a svými dětmi dodnes vede soudní spor o majetek, na nějž má podle vlastního mínění nárok. Pohled protistrany film nenabízí, a tak si složitost celé situace můžeme jen domýšlet. Z přítomných dialogů ale vyčteme, že impulzivní posedlost hmotnými statky ohraničovala Jaroslavovu existenci odnepaměti, ještě dřív, než se nacházel v současném srabu. Vršící se pomačkaná torza aut jsou proto výstižnou, explicitně nevyslovenou metaforou jeho bazarového přežívání. Hromady kdysi pojízdného šrotu jako by symbolizovaly trajektorii životních havárek, jež neúprosně přicházejí jedna za druhou.

„Můj čas je pouhopouhé prozatím“, pěje v jedné scéně hlas Hany Zagorové. Soundtrack složený z normalizačních songů, jejichž text často ironicky komentuje přítomné dění, nás zároveň přenáší do subjektivity postav upínajících se zpět do minulosti. Demokracii tu všichni vnímají jako nepřehledný byrokratický moloch, v němž je nemožné se orientovat. „Dřív jsem měl nad sebou čtrnáct úředníků a věděl jsem, na koho dělám, dnes jsou jich stovky,“ stěžuje si Jaroslav. Sám se považuje za novodobého rytíře a když sedí v autě s logem krajně konzervativního hnutí Řád národa, filmaři mu nad hlavou vyčarují duhu. Spojení protagonistů s extremismem si snímek nechává až na závěr, což není nutně špatný tah. Naopak zabraňuje tomu, abychom Jaroslava a Jitku během sledování vnímali primárně politickou optikou.

Láska pod kapotou se příliš nezabývá příčinami portrétované mizérie, ze které jen vzácně probleskují diskotékově nasvícené chvíle štěstí. Nepřichází ani s nástinem možného řešení, nebo alespoň cesty, která by rozdílné sociální vrstvy navedla ke smířlivějšímu a spravedlivějšímu soužití. Remův film každopádně ve zvolené disciplíně tankuje super a dodává zhuštěný koncentrát syrového pohraničí, z nějž je vedle spálených pneumatik cítit i bezvýchodnost, zmar a sebetrýzeň. Příště se už ale pojďme ptát, jak z toho ven.