Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nadějná mladá žena je velmi důležitý film. Jednou rukou otevírá témata sexuálního násilí na ženách a druhou s přehledem rozkládá pravidla romantických komedií. Ale pro všechno to žánrové experimentování zapomíná na rytmus a často využívá přímočarých a lehce povrchních vizuálních motivů. Výsledkem je fantastický startovač diskuse, ale o trochu horší film.

Začnu obecně. Žánr „rape and revenge“ má dlouhou kinematografickou tradici a často zaslouženou pověst mizogynního porna. Série Plivu na tvůj hrob či kultovní Ms .45 jsou složitě uchopitelné, ale vysoce intenzivní snímky. Špinavé a útrpné scény znásilnění v nich střídají osvobozující výbuchy násilí, když žena vezme do ruky zbraň a rozhodne se nekompromisně trestat viníky. Nadějná mladá žena k takto nastaveným pravidlům přistupuje jinak a podvrací je hned na dvou rovinách.

V první řadě bere koncept rape and revenge a vkládá jej do diametrálně odlišného žánrového rámce: romantické komedie. A ne jen tak ledajaké. Nadějná mladá žena často připomíná rozjuchaně nadsazené příběhy využívající žvýkačkovou estetiku filmů jako Všem klukům, které jsem milovala nebo Stánek s polibky, která je záměrně distancovaná od jakékoli formy realismu. V centru stojí milostné – ale cudné – vzplanutí a vizuální stylizací dá vzpomenout na estetický koncept zvaný Bubblegum Bae. Syté barvy, ostré světlo, přímočarý vývoj, populární hudba a srozumitelný příběh. A přesně takto je zabalená pomsta v Nadějné mladé ženě. Následkem je tíživá ironie a pocit nepříjemné hry paradoxů s intenzivním emocionálním zásahem.

A přesně v této rovině funguje snímek nejlépe. Hrdinka Cassie se celý film vyrovnává s traumatem a každé odreagování je pouze dočasné. Montáž romantického vztahu s prostřihy zamilované dvojice tančící na Stars Are Blind od Paris Hilton, střídá o pár vteřin později sexuální násilí. Žánrová dualita funguje pozoruhodně, protože nedovolí divákům vydechnout a drží je v napětí. Není komu fandit – Cassie rozhodně nepředstavuje pozitivní postavou – a není se z čeho radovat. Romantický moment okamžitě střídá návrat do úzkostné skutečnosti. Sledování Nadějné mladé ženy je stresující, protože nad každým radostným okamžikem se vznáší stín hrozby. Žánrová hybridizace tak dokáže vzdáleně zprostředkovat tenzi, jakou může žena v řadě situací cítit. Radost jde ruku v ruce s utrpením. Vyprávěním se line vynikající soundtrack populárních písní s hořkou pachutí. Remixy Toxic od Britney Spears nebo hitu Boys Charli XCX jsou ironicky zasazeny do odlišného kontextu.

Druhé podvracení exploatačních filmů je ale o poznání problematičtější. Cassie se sice mstí, nicméně obětí původního zneužití byla její blízká kamarádka Nina. Pokud něco přináší v rape and revenge filmech uspokojení, je to pomsta z rukou oběti. Právě konání/jednání (angličtina má lepší pojem, agency) si Cassie uzurpuje pro sebe, jako by na Nině nezáleželo. Podobnou výtku vznesly třeba i kritičky Christina Newland a Mary Beth McAndrews. Film se tak – možná nechtěně – transformuje. V podobné perspektivě není příběhem o pomstě za sexuální zneužití, neskládá účty zlým mužům, kteří se na dívčině smrti podepsali. Nikoli. Vypráví o vyrovnávání se s traumatem, kdy zneužití představuje jen další záminku k plození dalšího násilí. Nina jako by v příběhu neexistovala. Pouze se v abstraktní podobě vznáší nad Cassie a jejími činy – což má vliv na naraci a vyznění. Pokud je Cassie vyprázdněný stroj pomsty a Nina neexistující přízrak, pak nemá Nadějná mladá žena příliš nástrojů, jimiž by udržela pozornost.

Film nicméně obsahuje řadu inspirativně uchopených motivů spojených se sexuálním násilím na ženách. Otázka souhlasu, institucionálního krytí mladých mužů nebo ženské participace na zneužití. Všechno představuje relativně chytře nuancované společenské problémy, které vyprávění pravidelně tematizuje. Jen znovu naráží na to, že každá z postav je silnou karikaturou. Obdivuhodná je snaha obsazovat jinak tradiční televizní sympaťáky – jako Bo Burnham, Chris Lowell, Adam Brody nebo Christopher Mintz-Plasse – do negativních rolí, ale i oni jsou jen stylizovanými argumentačními nástroji, ne promyšlenými postavami.

Největším nedostatkem je však rytmus vyprávění. Zásadní téma a jeho radikálnější vyobrazení funguje pro nastartování veřejné diskuse, jenže na dobrý film nestačí. Nadějná mladá žena naráží na limity nesoudržných a opakujících se kapitol, které do popředí staví spíše rétorickou rovinu než rytmus. Pokud od filmu čekáme jen a pouze společenský komentář, není to nutně špatně. Vizuální stylizace po většinu času funguje, ale nebojí se sáhnout k banálním symbolismům, například systematickému vyobrazování Cassie jako anděla pomsty či dalších náboženských motivů. (Anti)hrdinka je zapouštěna do mizanscény a tvoří povrchní obraz, který není ukotven v samotném vyprávění. Výsledkem je hezká stylizace bez výraznějších významových konotací. V mnoha ohledech přesný opak vizuálně strhujících rape and revenge, jakými jsou série Female Prisoner #701: Scorpion nebo francouzská Pomsta. Mimochodem právě nedávný snímek Coralie Fargeat představuje chytrou aktualizaci žánru, aniž by k takto povrchním gestům sahal. Naopak ukazuje sexuální násilí jako nuancované typy mužské pasivní agrese a staví je do konfrontace s explicitními krvavými efekty ve druhé polovině. Nadějná mladá žena tak prezentuje důležité téma s několika inspirativními jednotlivostmi, jako celek však nefunguje úplně čistě. Ale svou roli plní dokonale – mluvíme o ní!