Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

kritika / český film / Martin Šrajer / 12. 8. 2021

Sbližování dokumentů s hranými filmy se v posledních letech neprojevuje jen častější přítomností inscenovaných segmentů v nonfikční tvorbě nebo „filmově“ vypadajícími kompozicemi. Stále víc dokumentů připomíná fikci také svou dramaturgickou strukturou. V několika aktech oddělených body obratu sledujeme cestu jednoho hrdiny či hrdinky za jasně vytyčeným cílem. Po expozici a překonání všech překážek se dostavuje rozuzlení a katarze. Snaha odvyprávět pomocí mezinárodně srozumitelných konvencí vtahující příběh je také řídícím principem Nové šichty. Vítězný film jihlavské České radosti svou stavbou připomíná sociální dramata Kena Loache nebo bratrů Dardenneových. Jindřich Andrš tak částečně supluje práci tvůrců hraných filmů, kteří se kvůli malému zájmu producentů a diváků do sociální tematiky příliš nepouštějí.

Sociopolitické souvislosti ve skutečnosti do velké hloubky nezkoumá ani Andrš. Svou pozornost koncentruje na proměnu propuštěného ostravského horníka Tomáše Hisema v programátora. Sugestivní úvodní scéna fárání, natáčená kamerou instalovanou na přilbě a vypůjčená z Andršova krátkého studentského filmu Poslední šichta Tomáše Hisema, rovnou přejímá protagonistovo hledisko. Zbytek filmu se už sice podobnou fyzickou syrovostí nevyznačuje, ale k našemu napojení na hlavní postavu nadále přispívá pohlcující ruční snímání. Kamera se neustále drží v blízkosti sociálního herce a vyjma rytmizujících záběrů večerního sídliště jej nikdy neopouští. Pokud Hisem s okolím neinteraguje, je rozostřené nebo zůstává mimo záběr. Pocit blízkosti navozuje také jeho sledování během intimních okamžiků. Ať ve sprše, kdy ze sebe po poslední šichtě smývá saze a symbolicky i svou hornickou minulost, nebo během rande s ženou, kterou nedávno poznal.

Pokud Andrš některé etapy Hisemovy cesty za novou profesí výrazně zhustil nebo zcela vypustil, pak kvůli plynulejšímu vyprávění. Podle svých slov nechtěl, aby došlo například k duplikaci situací s podobným obsahem. Většina scén dramaturgicky obdivuhodně kompaktního filmu tak posouvá příběh, pomáhá nám lépe poznat protagonistu nebo rozvíjí motiv transformace. Když si Hisem nechává zkrátit své dlouhé vlasy, vysvětluje kadeřnici, že jej čeká změna. „Pivní“ rozhovory, z nichž některé před spuštěním kamery inicioval sám režisér, se opakovaně stáčejí k tématu razantní změny oboru. S menší doslovností myšlenku přechodu z jednoho místa na jiné předávají opakující se záběry Hisema cestujícího autobusem nebo tramvají. Také ostré střihy z živého a hlasitého koncertu Visacího zámku nebo rozbouřené fotbalové tribuny do tichých a odosobněně sterilních kanceláří zdůrazňují kontrast dvou světů, mezi nimiž se hrdina pohybuje. Výmluvnou tečku k jeho přijetí do IT firmy se zcela odlišnou kulturou a personálním složením, než na jaké byl zvyklý, obstarává scéna vánočního večírku, během něhož je Hisem převlečen za Shreka. Do nového prostředí sice dokázal zaplout, ale musí v něm nosit masku.

Pro nudu, nahodilost a nicneříkající prodlevy, jichž je skutečný život plný, v Nové šichtě není prostor. Všechno slouží vyprávění. Z hlediska kompoziční motivovanosti každé scény je Andršův celovečerní debut dokonce důslednější než většina tuzemských hraných filmů.

Nabízí se ale otázka, zda v důsledku uplatnění klasické vyprávěcí šablony nedochází k nutnému zredukování natáčené osoby a její sociální reality. Poznáváme takto Hisema v dostatečně širokém spektru situací, abychom si o něm mohli vytvořit ucelený obrázek, nebo jen v roli „sympatický horník, který se rekvalifikoval na ajťáka“? Kromě snahy najít si práci v novém oboru rozvedeného trojnásobného otce navenek netrápí žádné zdravotní ani sociální problémy. Vlídnost a trpělivost projevuje vůči štamgastům v hospodě, dceři, která si v autobuse zapomněla batoh s mobilem, i k novým, o generaci mladším kolegům. Také personalisté a šéfové jsou přátelští a usměvaví. Hisemův kolega sice v úvodu po opuštění dolu do televizních kamer naštvaně křičí „Zrada!“, ale ve zbytku filmu není vůči komu se vymezovat a co napravovat. Vzniká klamné zdání, že změnit, respektive dovzdělat se musí především jednotlivec.

Závěrečný titulek nás informuje, že v následujících letech přijde kvůli automatizaci o práci až 800 milionů lidí. Andršem zaznamenaný osud bychom zřejmě měli vnímat jako reprezentativní pro uvedený trend. Jenomže horník, který se po čtyřicítce rozhodne naučit kódovat a svou misi díky píli a odhodlání dotáhne do zdárného konce, představuje výjimku. Spolu s Hisemovým kamarádem bychom se mohli ptát, jak dopadlo dalších třináct set propuštěných zaměstnanců dolu Paskov. Kolik z nich si našlo práci? Příběh propuštěného horníka s IT ambicemi je mediálně vděčný, ale ne typický. Nepodává obecnou výpověď o realitě dnešního trhu práce a špatně nastavených systémových podmínkách, které podobnou bezohlednost vůči pracujícím umožňují.

Z filmu se dozvídáme především to, že pokud se budeme dost snažit, svého snu nakonec dosáhneme a práci získáme, byť v ní možná – jako Tomáš Hisem – nebudeme zářit štěstím. Daní za dobře vystavěný příběh, který se pro mnohé dokumentaristy stává novou metou, je tudíž vítězství individualismu nad solidaritou.

Nová šichta (ČR, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Jindřich Andrš, kamera: Tomáš Frkal, střih: Lukáš Janičík, hudba: Eliška Cílková, 91 minut, distribuce: Artcam  (premiéra v ČR 24. 6. 2021).

Nová šichta (ČR, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Jindřich Andrš, kamera: Tomáš Frkal, střih: Lukáš Janičík, hudba: Eliška Cílková, 91 minut, distribuce: Artcam  (premiéra v ČR 24. 6. 2021).

Přečteno 1873x

Článek vyšel v časopise Cinepur #136, srpen 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.5 /21

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Nová šichta

****  ČTENÁŘI (2.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nikdo už mě nemůže soudit / Titan

Monumentální intimita Villeneuvovy Duny / Duna

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Pitomý porno po česku / Chyby

Záhada výchovy / Každá minuta života

Na ptáky jsme krátký / Atlas ptáků

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Je to jenom prank, bro / Shoky & Morthy: Poslední velká akce

Hra pro nepadnoucí masky / Okupace

Únik do pohádkové krajiny folkloru / Anna Podskalská


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Vidět ticho / Sound of Metal

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr

Nabouraný film / Bourák

O včelách a lidech / Země medu


RUBRIKY

anketa (28) / český film (114) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1032) / mimo kino (186) / novinka (806) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (279) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #136 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #136, srpen 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Elektrikáři i mluvící psi / Povedená „pětiletka“ lotyšské animace (Eliška Děcká, téma)

Homo sapiens digitalis / Neozoon (Petra Chaloupková, mimo kino)

Noci v úplňku / Utopická časovost Erica Rohmera (Ondřej Pavlík, flashback)

Tenkrát a dnes na Východě (Lukáš Skupa, téma)

Editorial 136 (Jindřiška Bláhová, editorial)

Na pokraji nervového zhroucení / 72. mezinárodní filmový festival v Cannes (Jakub Felcman, report)

+ více...