Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Autor

pojem / Zdeněk Holý / komentáře (22)

V této stati se soustředíme na estetické vymezení filmového autora, nebudeme ho tedy zkoumat z hlediska psychologického (např. jakou duševní konstitucí se vyznačují filmoví autoři), sociologického (např. z jaké společenské vrstvy se rekrutují) nebo právního (kdo je podle legislativy autorem filmového díla). Autor v estetickém smyslu nefunguje ve filmové oblasti jako pojem ustavený převládajícím konsensem, ale spíše jako termín, jehož význam si ve filmové teorii a kritice nárokuje více disparátních diskurzů s rozdílnou historickou příslušností. Vymezení pojmu autora proto provedeme formou historiografie jeho koncepcí.

Jelikož se film nerodí a nerozvíjí jako z okolí vytržený fenomén, budou počáteční koncepce filmového autora nutně odvozeny z ostatních druhů umění. Vrátíme-li se na konec 19. století, můžeme říci, že v oblasti umění stále přetrvává romantická koncepce autora. V ní je autor/umělec pojímán jako někdo výjimečný (génuis), kdo má styk s vyšší estetickou oblastí, která má gnoseologické (poznávací) i religiózní přesahy. Autor je vyvolený, aby tuto "vyšší oblast" zprostředkoval publiku. Kdo se chce přiblížit světu umění, musí být v prvé řadě schopen prožít umělecké dílo tak, jako ho prožíval umělec při jeho tvorbě. Tímto se ustavuje identita tvůrčího a recepčního aktu, která později vyústí v psychologickou koncepci umění, kdy dílo je vodítkem k prožití umělcova duševního stavu během aktu tvorby. Z historických anekdot o umělcích, kteří trousí rozumy o správném vnímání svých děl a uměleckém poslání, se vyvine kritika, v centru jejíž pozornosti leží autorův život. Jeho znalost se stává podmínkou správného porozumění dílu, vnímatel se z něj dovídá životní souvislosti, za nichž dílo vzniklo, a z nich si následně dílo vykládá. Umělecká kritika v soustředění na autorův životopis (tzv. biografismus) setrvává až do meziválečného období.

V tomto období strukturalismus pochopí umělecké dílo jako významovou totalitu, která se ustavuje dynamickým vztahem jednotlivých významů. Smysl díla se napříště neskrývá v tvůrčím aktu umělce, který je třeba pečlivě hledat v spletitých životních souvislostech. Smysl poskytuje samo dílo a "strukturalismus" (ruský formalismus, český strukturalismus a anglická nová kritika) se snaží odhalit vztahy, které smysl ustavují, významovou strukturu díla. Autor a jeho život se dostávají mimo rámec zájmu kritiky a teorie, který napříště okupuje pouze dílo. Autor se nachází v postavení neutrální značky, štítku pro katalogizaci.

Zatímco ostatní umělecká kritika už v meziválečném období upouští od nahlížení díla skrze autora, kritika filmová provede v padesátých letech v kontextu ostatních umění regresivní pohyb. Kritici soustředění kolem časopisu Cahiers du Cinéma vyhlásí tzv. politiku autorů. Ta autorství filmu přisoudí filmovému režisérovi. Přestože filmové, stejně jako např. divadelní autorství je autorstvím kolektivním, individuálním autorstvím měla být filmu dodána patina suverénního uměleckého druhu, prostředku, skrze nějž se může vyjádřit umělecký génius - režisér. V podání kritiků Cahiers jsou jejich oblíbení režiséři blízcí géniům dějin hudby a výtvarného umění. (Je jen příznačné, že z většiny kritiků Cahiers se stali režiséři, kteří obsazovali pozici, kterou si svou kritickou činností pomáhali vytvořit.) Napříště je za filmového autora (auteura) uznán jen ten režisér, jehož tvorba vykazuje rysy identity nebo vývojové kontinuity. To jest takový režisér, který dokáže svoji osobitost prosadit navzdory protivenství především filmového průmyslu. Opakuje se mýtus romantického umělce, který se bytostně dostává do rozporu se systémem, a Cahiers přiživují i ostatní aspekty tohoto mýtu. Při přehodnocení dějin kinematografie je poukázáno na to, že nedocenění filmů Renoira, Bressona nebo Cocteaua je dáno nevyspělostí publika (rozpor umělce a publika). Opakuje se i mýtus o vyvolenosti, kdy v Cahiers vznikají seznamy vyvolených a zatracených režisérů. Význačnou roli sehrává mýtus o jedinečnosti umělecké osobnosti. Ta se projevuje nejen tím, že v jejích filmech vládne specifické vidění světa, nebo že její filmy vyprávějí stále stejný příběh na obsesivní téma, ale především se projevuje v osobitém stylu jejích filmů. Při analýze stylu se kritici Cahiers věnují především prvku mizanscény. Přestože Cahiers s posílením autorské figury opětovně zavedly nahlížení na umělecké dílo skrze figuru autora, učinili zároveň progresivní posun směrem k formální analýze. Touha objevit výraznou uměleckou osobnost je totiž přivedla k analýze stylu, kterým se podle nich tato osobnost do filmu "vepisuje".

Formální analýza by nás při zkoumání uměleckého díla měla uchránit před vnějšími vlivy. Dílo zkoumáme vytržené z kontextu své geneze, jen v jeho imanentních kvalitách. Ale není nakonec autor - zvláště v pojetí politiky autorů - tou poslední externí referencí, kterou si dílo i při formální analýze ponechává? Autor totiž ustavuje dílo jako celek (korpus) jednotlivých textů (filmů). Aby jednotlivé filmy mohly fungovat jako korpus, musí být mezi nimi nastoleny vztahy kvalitativní identity. Autor se tak ukazuje jako významný činitel v tvorbě (celku) díla, v připisování kvalit jednotlivým textům i v jejich hodnocení. Negace autora jako poslední externí reference se stane leitmotivem konceptů autora od šedesátých let.

Neděje se tak jen na základě ideálů formální analýzy, ale ukazuje se i političnost této otázky. Roland Barthes se ve svém eseji Smrt autora staví za anihilaci autora proto, aby byl zcela osvobozen akt četby, aby četba nebyla více podřízena autorské intenci (neboli záměru), aby intence díla byla dána zcela do rukou svéprávného čtenáře. Politický akt osvobození čtenáře (zde ve výšlehu marxistické ideologie) slovy Barthese znamená akt zrození čtenáře, který je vykoupen smrtí autora. Barthes zviditelnil politický náboj kauzy autora, který byl možná přítomný již v předválečném období. Je možné s trochou zjednodušení říci, že liberalizace vnímatele znamená změnu perspektivy v nahlížení na umělecké dílo (změnu jeho ontologické povahy), kdy umělecké dílo již více není ustaveno aktem tvůrčím, nýbrž aktem recepčním.

Autor napříště dílu nepředchází, stává se konstruktem, který si vytváří čtenář. K upozadění autora přispívá rozvoj naratologie, která zkoumá vyprávěcí akt ve vztahu k vyprávěnému příběhu. Ten, kdo vypráví příběh, není nadále figura autora, ztotožnitelná s tvůrcem, ale postava vypravěče. Přesun od pólu tvůrce k pólu vnímatele je jasně patrný: při aktu četby vnímatel spolupracuje s tím, kdo mu aktuálně příběh vypráví, čtenář je ve vztahu k vypravěči, nikoli k reálnému autorovi. Mnohé naratologické teorie si však s konceptem vypravěče nevystačí a rozšiřují ho o koncept implikovaného autora. Vypravěč je pro ně postavou příliš spjatou se světem fikce, intence vypravěče je nahlížena vzhledem k celku textu jako neúplná, jako podřízená komplexní intenci implikovaného autora. Implikovaného autora si čtenář (divák) vytváří na základě četby díla, bere ho jako intenci skrytou za slovy (obrazy) vypravěče, které mohou být s touto intencí v rozporu - figury implikovaného autora a vypravěče se nemusí krýt.

Koncept implikovaného autora je obohacen a změněn konceptem konstruovaného autora. Zatímco implikovaný autor byl vyvozován pouze ze samotného textu, na tvorbě konstruovaného autora se nepodílí jen vnímatelova četba díla, ale i znalosti, které jsou mu zprostředkovány uměleckou kritikou a autorovým veřejným vystupováním. Ukazuje se totiž, že pro "správné" pochopení díla, pro vytvoření si správné představy autorské intence, je často třeba znát k dílu se vážící externí údaje. Například bez znalosti celku Godardova díla na nás v jednotlivých filmech některé jeho vyjadřovací postupy (např. asynchronní zvuk) mohou působit jako chyby technického aparátu. Mohlo by se zdát, že se s konstruovaným autorem vrací zapuzený biografismus. V případě konstruovaného autora však nejde o hledání původní autorské intence u reálného autora (dílo nespočívá v tvůrčím aktu), nýbrž o zkoumání autorské intence ve všech aspektech její konstrukce vnímatelem (dílo je v aktu recepce).

Příklad Godarda nám poukazuje na jednu obtíž, zabraňující zbavit přístup k filmovému dílu jeho závislosti na autorovi. Kritické a teoretické diskurzy totiž nežijí v autonomním světě reflexe neschopném ovlivňovat skutečnost. Godardův příklad nám připomíná, jak politika autorů mocně ovlivnila i tvůrčí pojetí uměleckého filmového díla směrem od jednotlivého filmu k celkovému korpusu děl. Filmová praxe se politice autorů přizpůsobila. Autorská funkce (externí postavení autora, které definuje dílo jako korpus, popřípadě ho svazuje s dalšími externími referencemi), přestože je teorií více jak půl století soustavně problematizována, v tvůrčí praxi dominuje přesně ve stylu požadavků Cahiers, tzn. přizpůsobením se požadavku identity nebo vývoje celku díla. A její silná přítomnost je patrná i u nejvlivnější reflexe, u filmové kritiky. Festivalové oceňování budiž dobrým příkladem obojího. I tento rozpor mezi teorií na jedné straně a praxí a kritikou na straně druhé oslabuje pojem autora jako konsenzuální termín.

Literatura:
BAZIN, André: On the politique des auters. In: Cahiers du Cinéma (The 1950s). Cambridge 1985, s. 248-260.
BOOTH, Wayne C.: The Rhetoric of Fiction. Chicago 1983.
CAUGHIE, John: Theories of authorship. London 1981. (Tento sborník obsahuje většinu klíčových textů k dané problematice do doby jeho vydání, včetně textů Barthese, LÉVI-STRAUSSE, Wollena nebo Oudarta)
FOUCALT, Michel: Co je to autor? In: Diskurs, autor, genalogie. Praha 1994, s. 41-74.
FOUCALT, Michel: Řád diskursu. In: Diskurs, autor, genalogie. Praha 1994, s. 7-40.
GAUT, Berys: Film autorship and collaboration. In: Film theory and philosophy. New York 1997, s.149- 172.
CHATMAN, Seymour: Dohodnuté termíny. Rétorika narativu ve fikci a filmu. Olomouc 2000.
LIVINGSTONE, Paisley: Cinematic autorship. In: Film theory and philosophy. New York 1997, s.132-148.
MARCELLI, Miroslav: Problém autora. In: Estetika na křižovatce (humanitních disciplín). Praha 1997, s. 43-58.
RIMMON-KENANOVÁ, Shlomit: Poetika vyprávění. Brno 2001.
TRUFFAUT, Francois: A certain tendency of french cinema. In: Movies and methods. Berkeley 1976, s. 224-236.

Přečteno 15774x

Článek vyšel v časopise Cinepur #26, březen 2003.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /32

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

komentáře

Abqs (10.9.2009 15:04)

Dikobraz: On taky není pojem jako pojem. Něco by se bez nadbytku cizích slov i obešlo (a nemyslím si, že to je jednoduché napsat), něco jiného jen stěží.
Sutura je podle mě velmi dobrý text -sice dost obtížný, ale docela zajímavý, stručný a snad i výstižný. I takové texty (vedle jiných) do Cinepuru určitě patří, jen nepsat z b y t e č n ě složitě, psát nějak k věci, když to vyjde tak dokonce třeba i zajímavě -a na tom se asi shodnem.
p.s. Autor je taky dobře zpracovaný pojem, jen s tím neodbytným pocitem, že to snad šlo napsat i jednodušeji- ale to už se tu vyřešilo, když to autor Autora uznal.

anonym (9.9.2009 10:45)

to Dikobraz: Nebyla to špatná rubrika, ale pojmy jsou dynamické entity a stanovit jejich trvalý kánon by bylo obtížné. Navíc se povětšinou jednalo o teoretické pojmy a filmová teorie je dnes, aspoň v Čechách, taková popelka.

Dikobraz (8.9.2009 16:26)

Mimochodem je škoda, že rubrika "Pojem" ze stránek Cinepuru zmizela. Myslím, že zejm. pro nefilmology byla svou stručností a výstižností velmi přínosná a pro mě osobně to byla nejzajímavější část časopisu. Chápu, že se Cinepur nehodlá profilovat jako vědecký časopis, ale vždyť šlo pokaždé "jen" o jednu stránku :-)

A ještě jedna poznámka:
Překvapuje mne, že přispěvatelé kritizují zrovna tento článek. Zkuste se podívat např. na text "Sutura" z téže rubriky. Ten je svou mírou nesrozumitelnosti a nadměrným užívaním cizích slov stokrát horší...

Oto Horák (8.9.2009 15:01)

Souhlasím, že v literatuře byla už v devatenáctém století situace pro ženy relativně nejpříznivější. Vámi jmenované spisovatelky se svým mužským protějškům určitě vyrovnají (také George Eliot, Emily Dickinsonová a pochopitelně naše Božena Němcová). Mnou jmenovaní literáti (Sterne, Dickens, Lear, Carroll) však vynikli speciálně v oblasti slovního humoru a hříček, a zde se už rovnocenná autorka hledá obtížněji... I když třeba u Jane Austenové v Northangerském opatství je humoru a ironie požehnaně. Právě u této dnes tak slavné spisovatelky se nelehké podmínky jejího spisovatelství zdůrazňují snad až příliš (Woolfové Vlastní pokoj a desítky následných článků a knih). Nicméně, je to pravda. U ní, u Gaskellové, tří sester Bronteových, u Eliot. A to jsme v Anglii, kde královnou byla žena. Natožpak jinde...

Luke (8.9.2009 12:23)

A co Ann Radcliffová, Jane Austenová nebo Elizabeth Gaskellová (již prosazoval právě Dickens) - a to vynechávám Sandovou nebo Bronteovy? Nemyslím, že by nedostatek žen v literatuře předchozích století vypovídal něco o jejich literárních schopnostech, ale spíše o tehdejší společnosti, v níž ženám nebylo příliš umožňováno psát. A zrovna u nás je byla v devatenáctém století řada autorek, které nezřídka i literárně experimentovaly (např. polopřímá řeč u Karolíny Světlé).

Oto Horák (8.9.2009 12:07)

Díky za doložení citátu. Chrám i tvrz jsem četl před dvaceti lety a nemohou mi být povědomé všechny myšlenky, které jsou v Eisnerově rozsáhlém spisu obsaženy.
Vycházím ze spousty knih a vlastního uvažování. Kromě uvedené "hrstky" žen bych mohl jmenovat jiné, ale nemyslím, že by mělo smysl kupit další jména. Nezaměňuji výjimku a pravidlo, spíš mi není jasné, z čeho soudíte, že nedostatek humoru a slovního pokusnictví u žen pravidlem je.
Je ovšem pravda, že Laurence Sterne, Charles Dickens, Edward Lear a Lewis Carroll nemají v 19. století své ženské protějšky. Stejně je ale nemají filosofové Marx, Schopenhauer, Kierkegaard, Nietzsche. Hudební skladatelé Beethoven, Brahms, Dvořák, Čajkovskij. Malíři Géricault, Menzel, Manet či van Gogh. Vynálezci Watt, Stephenson, Edison, Jabločkov. Lékaři, architekti, cestovatelé atd. Přesto to neznamená, že ženy jsou k filosofii, hudbě, malířství, technice, lékařství méně disponované než muži. Ženské zaostávání ve většině oborů lidské činnosti v minulých staletích souvisí s jinou - a vesměs podřízenou - rolí ženy ve společnosti, podceňováním jejich nadání a tudíž i potřeby vzdělání, uplatnění, a také spolurozhodování o věcech obecných. Není tomu o mnoho let více než století, co pojem studentka přestal být u nás pouhým vtipem a teprve před sto lety zasedly první ženy - za pohrdlivých mužských úsměšků - do zákonodárných sborů. Zaostávání žen mělo příčiny historické, sociologické, vyvěralo z mála či téměř žádných příležitostí (žena, která handicap překonala, musela prokázat mnohem větší vytrvalost a tvrdohlavost než muž), a nikoli jejich méněcennosti v různých oborech. Už desetiletí - a nyní zvlášť - ženy ztrátu rychle dohánějí, a to prakticky ve všech sférách lidské činnosti.
Nemá cenu zapírat, že za většinou nejlepších výkonů v oblasti umění a vědy stáli v minulosti muži. Jestliže se např. i známá spisovatelka Erica Jongová svého času přimlouvala za to, aby se na amerických školách učilo o 50% spisovatelů a 50% spisovatelek, byl to hloupý, ideologický návrh (a bohužel byl na řadě amerických univerzit alespoň zčásti realizován). Výsledkem by byl (je) pokřivený obraz literatury, a rozhodujícím kritériem by se nestala tvořivost a originalita, nýbrž pohlavní znaky. Třeba by se pak někteří ambiciózní spisovatelé, chtějící snáze proniknout mezi literární elitu, prezentovali jako ženy (obdobně jako v minulosti používaly spisovatelky mužské pseudonymy) a před zařazením do učebnic by u nich bylo třeba udělat sextesty... Druhým extrémem je na začátku 21. století opečovávat tradované předsudky o tom, v čem všem ženy za muži "přirozeně" (moderně řečeno geneticky) a tudíž nezbytně zaostávají...

Zdeněk H. (7.9.2009 16:00)

to Hans: Protože se už neprofilujeme jako vědecký časopis.

Hans (6.9.2009 23:15)

@Až na tu Bohumilu, pane Horák, až na tu Bohumilu, "kladoucí vytažená slova z klobouku za sebe".

Hans (6.9.2009 23:01)

Pane Horák, nemíním zjišťovat, odkud vyvěrá Vaše náhlé filologické prozření, ale z čeho vlastně vycházíte, mimo to, že tu vyjmenováním hrstky žen zaměňujete výjimku a pravidlo a kupodivu se Vám do soupisky nevešla jediná osůbka česká? Zajímá-li Vás to, ony pasáže jsou k nalezení v díle Chrám i tvrz, str. 383-388, a autor zmiňuje vzdor níže jednostranně uvedeným citacím neduhy i klady v zacházení s jazykem rovným dílem u obou pohlaví. Rozdíly tu prostě jsou. Nejsem si jist, jestli posledních padesát let změnilo více než ty stovky let předtím, aby se dalo hovořit o myšlenkových schématech určité doby.

Pane Holý, bylo by Vám zatěžko odpovědět, proč takové vyjadřování k Cinepuru, až na nechtěné výjimky, nepatří?

Oto Horák (6.9.2009 18:34)

K citátu z Pavla Eisnera:
Jestliže se uvedená pasáž v Eisnerovi vyskytuje (zajímalo by mne dílo a stránka), pak je pouze důkazem, že i úctyhodná osobnost může podléhat předsudkům, zkratkovitým paušalizacím - a že některé myšlenky se prostě nepotvrdily a zastaraly. Při vší oprávněné nechuti k radikálnímu feminismu je vidět, že jisté jeho stížnosti jsou na místě. Představa, že ženy jako takové používají konvenční jazyk, otřelá slova a banální rčení je neudržitelná, používá je totiž většina mužů i žen, včetně řady těch píšících. Občas se bohužel vyskytnou i v Cinepuru, nevyjímaje mé články. S pohlavím to nemá pranic společného, spíše jsme zapleveleni floskulemi z elektronických i tištěných médií, proti kterým máme málo obranných látek. Nejlépe je začít s jejich hledáním u sebe a nad napsanými i vyřčenými větami se z odstupu zamyslet. I tak je úplné vymýcení banálních rčení nereálné a navíc nepotřebné: jsou dokladem jazykové kultury v dané době a co je originální dnes, nemusí být zítra. Ale i naopak.
Najít si velkou osobnost, která napsala či řekla nějakou hloupost, není žádný problém. Mohl bych citovat desítky výroků myslitelů jako byli Platón, Cicero, Tomáš Akvinský, Luther, Rousseau, Nietzsche, Fjodorov, Strindberg, Weininger, Le Bon, Březina atd., které svou krátkozrakostí (a obzvlášť v souvislosti s misogynií) budí až údiv. I největší géniové jsou dětmi své doby a jejích myšlenkových schémat.
A na závěr několik žen, které prokázaly smysl pro jazykový (někdy hodně černý) humor a neotřelá slova a slovní spojení: Virginia Woolfová, Else Laskerová-Schuelerová, Teffi, Joyce Mansourová, Elfriede Jelineková, Friederike Mayroeckerová, Beryl Bainbridgeová, Angela Carterová, Regina Ezerová, Bohumila Groegerová...

Zdeněk H. (4.9.2009 12:15)

Stanovovat normy recepce mi nepřísluší ;-)

Paja (4.9.2009 10:59)

Hlavně mě teď napadá, že je to svým způsobem zbytečná problematika, protože potřeba jsou vždy dva přístupy k dílu, jak znát autora a jeho kontext, tak se snažit vnímat jen to samotné dílo bez externích vlivů ,neudělejte tuhle kombinaci a dojdete někdy k naprosto grotesknímu nepochopení.... ostatně to, že přiznám, osobu autora nějakého a jeho úmysly, to mi přece nebrání snažit se hledat vlastní interpretaci, kde jsou ovšem její hranice to už je jiná otázka.

Paja (4.9.2009 10:52)

Není to špatný článek nicméně, nemohu se zbavit pocitu, že to jde napsat mnohem srozumitelněji a těch příkladů snad mohlo být i více. První polovina výborná a chytám se u druhé ,nevím co si pod tím mám představit....

Mbuna (3.9.2009 22:29)

Ehm, jen podotykam, ze clanek je v rubrice Pojmy, coz je celkove specificky tvar, jakysi on-line slovnik...nejde tedy ciste o tvar zurnalisticky.

Zdeněk H. (3.9.2009 22:21)

Někde jsou cizí slova pregnantní, někde jen zaumná.

THX1138 (3.9.2009 20:03)

"..neboť ke zdělení patří i náležitá práce s jazykem":))

354V33/ (3.9.2009 16:45)

"Dnes už takové vyjadřování k Cinepuru, až na nechtěné výjimky, nepatří." A důvod? Osobně řadím tenhle text k tomu nejlepšímu, co je online. Rozhodně bych být Zdeňkem H. neslevoval, neboť ke zdělení patří i náležitá práce s jazykem.

Sáro, Vám několik slov z Pavla Eisnera: "Žena nemá smysl pro jazykový humor, jazykovou grotesku. Necítí banálnost otřelého slova a rčení. Ženský osobní slovník je zpravidla daleko méně obsáhlý než mužský: ženy se projevově vyžívají v jakési středí a konvenční oblasti jazyka. Proto se pro zdokonalení doporučuje číst ženské romány - mají "denní" slova a frastické spoje, v jazykovém hávu bezelstné prostnosti servírují malátno autorčiny hlupoty bez larvy a masy. Žena není jazykovou tvůrkyní, jazykovým buřičem."

Zdeněk H. (3.9.2009 13:26)

Jsou tam zbytečná cizí slova, dnes bych to napsal jinak. Ale trochu to k té době patřilo. Dnes už takové vyjadřování k Cinepuru, až na nechtěné výjimky, nepatří.

Sára (3.9.2009 13:00)

Nevadí mi používání cizích slov, pokud je funkční... Ostatně česká filmologická terminologie není dostatečná. To se ovšem netýká tohoto článku, kde se za sebou vrší cizí slova a vrší a vrší...

Ostatně to je dost příznačné (ano, dalo by se použít signifikantní) pro redaktory Cinepuru, kteří se občas schovávají za cizí slova, za citace...
Není těžké napsat odborný článek, napsat ho ale čtivě, "zpřístupnit ho masám" bez zpovrchnění - to už každý neumí.

Intelektuální snobismus není dobrá vizitka...

P. (2.1.2009 20:49)

Co dodat. Neni umeni psat kvetnate a pouzit co nejvíce cizich slov. Umeni je vyjadrit maximum minimem.

H. (10.6.2006 15:01)

no to by chtělo, a zjednodušit!!! ať si to může přečíst a hlavně porozumět tomu také i normální člověk...

Z. (26.4.2006 20:01)

nuda čtení,chtelo by to zkrátit

POSLEDNÍ ČÍSLO

#145

RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (120) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (18) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (17) / kauza (1) / kniha (133) / kritika (1122) / mimo kino (193) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (53) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (89) / téma (1035) / televize (139) / událost týdne (292) / videohra (84) / web (46) / zoom (174)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #26, březen 2003

Z obsahu tištěného čísla:

Martin Ježek (Jan Kolář, profil)

Film a škola / Úvod k tématu (Vít Janeček, téma)

Igor Blaževič (Pavlína Müllerová, report)

Proti gustu žádný dišputát! (Kateřina Kačerovská, téma)

Towards tolerance: Berlinale!!! (Tereza Dvořáková, glosa)

Děti v brlohu (Petr Dejmek, téma)

+ více...