Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Lykantropií proti environmentálnímu žalu / Vlkochodci

Lykantropií proti environmentálnímu žalu / Vlkochodci

kritika / Ondřej Pavlík / 28. 4. 2021 / komentáře (1)

Vlkodlaci se ve fikčních příbězích proměňují v sympatické bytosti jen zřídka, natož aby v nich figurovali jako spravedliví strážci přírodního pořádku. Ojedinělou výjimkou byla doteď gothicpunková hra na hrdiny Werewolf: The Apocalypse, kde se hráči v alternativní dystopické současnosti převtělovali do postav z vymírajícího kmene lykantropů a válčili s korporacemi drancujícími Gaiu. Jinou vizi vlkodlačí války za environmentální spravedlnost pak představuje nový animovaný film Vlkochodci autorů Tomma Moora a Rosse Stewarta, v němž pro změnu ožívají dávné keltské mýty.

Není divu, že zrovna filmová animace dokáže snadno přiblížit nelidskou existenci a účinkovat jako mezidruhový most. Animace, jak o ní uvažoval Sergej Ejzenštejn, je ze své podstaty plazmatická – dává život neživým věcem a polidšťuje rostliny a živočichy. Současně vytváří pružná těla, která se nepřirozeně napínají, smršťují a znova vracejí do svého původního tvaru. Svojí odolností vůči vnějšímu nárazu tak animované bytosti lépe čelí tlakům modernity, odmítají se stát znehybněnou potravou a vykazují nadpřirozenou výdrž.

Vlkochodce lze chápat jako film, který skrze animaci několika způsoby buduje alternativu ke spořádané linearitě lidského pokroku. Tedy k představě, že pohybovat se vpřed můžeme pouze horizontálně a že zdivočelé formy života se tomu musí podřídit, být zahlazeny nebo vstoupit pod naši ochranu. Právě ochrana je v tomto filmu synonymem pro kontrolu a paternalistickou nadvládu. Hlavní zloduch, který vede tažení proti lesním vlkům, užívá reálný historický titul Lord Protector. A v dobré rodičovské víře šermuje protektivní rétorikou také lovec Goodfellowe, když se snaží svoji rebelující dceru Robyn přimět, aby dle nařízení zůstala doma a nepouštěla se do nebezpečného světa za hranicemi města. Moorův a Stewartův film naopak z pevných hranic přetéká ven, horizontální organizaci světa rozbíjí na sled nepravděpodobně se protínajících vertikál a zvýznamňuje rozmanitost animačních technik.

Film jednak působivě naplňuje titulní premisu s přecházením mezi lidskými a zvířecími těly. Namísto čistě fyzické proměny, která v duchu strašidelných legend akcentuje násilný přerod v osrstěné monstrum, je zde ona transformace více spirituální. Robyn získává schopnost převtělení vcelku konvenčně, tedy poté, co je škrábnuta dívčí vlkochodkyní Mebh. V mladou vlčici se však mění ve spánku stylem, který připomíná mimotělní zážitky či astrální cestování. Pouto mezi těly zůstává, zkušenost se světem ale nabývá zásadně jiných obrysů. Film přitom nezůstává jen u povrchového přerodu a vykresluje vlkochodectví jako radikálně odlišný typ subjektivity. Ten je posunem k fluidnější animaci líčen jako forma synestezie, v níž tlapky slouží jako druhé uši a pachy se zbarvují do dlouhých zakroucených lián. Být vlkem neznamená degradovat své lidské vnímání na vývojově nižší stupeň, nýbrž přeorientovat své smysly a pospojovat je do netušených kombinací.

Vlkochodci expresivně netransformují jen vnitřní život hrdinky, ale také veškeré okolní prostředí. Průhledy do hloubky krajiny se vzpouzejí tradiční lineární perspektivě, když film staví zadní prostorové plány do výšky, jako by se země ohýbala v pase. Takto vertikalizovaný prostor se paradoxně jeví zploštěný i vrstevnatý zároveň. Zejména v záběrech směřovaných z podzimně zabarveného lesa k hrozivě vztyčenému městu pak vzniká i dojem vzájemné provázanosti obou domén. Bašta civilizace se sice může před vnějškem chránit obdélníkovými hradbami, jenže ve skutečnosti, jak film graficky znázorňuje, od přírody separovaná není.

K estetickým nuancím, jež od sebe město a les odlišují, nicméně snímek přece jen sahá, a to v oblasti animačních stylů. Zatímco obyvatelé irského Kilkenny jsou stejně jako jejich domov převážně hranatí, tvoření rovnými liniemi a špičatými, zřetelně zvýrazněnými okraji, v hájemství vlkochodců naopak objevíme měkké kontury, stínování a dramatickou vlnitost stromů, neposedných zrzavých vlasů i rozevřených tlam. Když Robyn na prosluněných mýtinách skotačí s Mebh, její rysy se zjemňují a její zevnějšek se celkově přizpůsobuje prostředí. Právě tady tvůrci nejviditelněji sahají k ruční animaci, postavičky detailněji prokreslují a v duchu synestetických her propůjčují obrazům vůni čerstvě ořezaných pastelek.

Kreativním zacházením s různými druhy animace tak mají Vlkochodci blízko k ekologicky laděným filmům japonského studia Ghibli. Hlavně k filmu Pom Poko o morfujících mývalech, kteří v přestrojení za lidi hájí svůj habitat před rozlézajícím se předměstím. Uvnitř západního animovaného kánonu, který doteď podléhá značné míře disneyfikace, tak Vlkochodci znamenají vítané domácké zpestření. A možná i prostředek ke zmírnění environmentálního žalu. Lykantropii totiž nelíčí jako nákazu, na niž je třeba najít sérum, ale jako lék, jenž bychom si všichni měli naordinovat.

Vlkochodci (Wolfwalkers, Irsko, Lucembursko, UK, USA, Francie , 2020, IMDb)
režie: Tomm Moore, Ross Stewart, scénář: Will Collins, střih: Richie Cody, Darren Holmes, Darragh Byrne, hudba: Bruno Coulais, Kíla, 103 minut, distribuce: Apple TV+ (premiéra v ČR 11. 12. 2020).

Vlkochodci (Wolfwalkers, Irsko, Lucembursko, UK, USA, Francie , 2020, IMDb)
režie: Tomm Moore, Ross Stewart, scénář: Will Collins, střih: Richie Cody, Darren Holmes, Darragh Byrne, hudba: Bruno Coulais, Kíla, 103 minut, distribuce: Apple TV+ (premiéra v ČR 11. 12. 2020).

Přečteno 2181x

Článek vyšel v časopise Cinepur #134, duben 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Vlkochodci

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

Thoreau  (1.5.2021 10:28)

Jenom opravím, že v Pom Poko nefigurují mývalové, ale psíci mývalovití.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nikdo už mě nemůže soudit / Titan

Monumentální intimita Villeneuvovy Duny / Duna

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nikdo už mě nemůže soudit / Titan

Blízká setkání tří živočišných druhů / Gunda

Mezipatra oslaví život s queer filmy z šesti světadílů

Monumentální intimita Villeneuvovy Duny / Duna

3KinoFest představí vizionáře střední Evropy

Úvod k tématu: Film a ekologie

Editorial 137

Zeleně, šetrně, úsporně / O možnostech a rizicích udržitelné audiovizuální produkce


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Návštěva muzea lásky / Undine

KVIFF: Zpráva o novém filmu Václava Kadrnky

KVIFF: Láska pod kapotou tankuje super a jede na plný plyn

KVIFF: Princ je šlechtěné postkoloniální drama s rodokmenem

KVIFF: Memoria rozvibrovává ticho do hmatatelných frekvencí


RUBRIKY

anketa (28) / český film (114) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1032) / mimo kino (186) / novinka (806) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (279) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #134 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #134, duben 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Střípky života / Střípky ženy (Janis Prášil, kritika)

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr (Martin Šrajer, kritika)

Lykantropií proti environmentálnímu žalu / Vlkochodci (Ondřej Pavlík, kritika)

Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa (Jarmila Křenková, kritika)

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru (Antonín Tesař, kritika)

Až tak moc se nestalo (Janis Prášil, zoom)

+ více...