Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pokud o Asistentku letmo zavadíme při surfování nabídkou HBO, může se stát, že ji odmávneme jako další zeitgeistový film. Takový, který koncentrovaně vytěží současné pocitové téma, ale zároveň překotně rychle stárne. Celovečerní hraná prvotina australské dokumentaristky Kitty Green reflektuje události kolem skandálu Harveyho Weinsteina, který ve druhé polovině roku 2017 otřásl globálním zábavním průmyslem a uvedl do pohybu hnutí #MeToo. Snímek však samotnou aféru dalece přesahuje a spíš než konkrétní přečiny hollywoodského producenta rekonstruuje systém, který zneužívání moci, podřízených i atraktivních mladých žen udržoval v chodu.

V souladu se svým názvem stojí Asistentka v centru dění, ale paradoxně i na jeho okraji. Film neopustí perspektivu Jane, čerstvé absolventky prestižní univerzity, která sama touží prorazit ve filmovém byznysu. Na vysněnou pozici se hodlá vypracovat postaru, tedy zdola, ze stereotypu a ubíjející monotónnosti kancelářské myšky. Scénáře jí rukama procházejí, ale pouze tehdy, když je zakládá po jednotlivých listech do kopírky; do jednací místnosti šéfů vstupuje až po konci schůzky, kdy je potřeba poklidit; aspirujícím herečkám nestojí ani za jeden drobný úsměv.

Janin nadřízený sice obývá vedlejší kancelář, ale prostorová blízkost jen zdůrazňuje propast, která ho od nejbližšího týmu dělí. Kvaziweinsteinovská figura se nad zaměstnanci vznáší jako téměř neviditelný přízrak. Zhmotňuje se do hrozivě přidušeného hlasu, který v telefonu Jane plísní za drobný přestupek; do obědů, jež mu asistentka chystá na stůl, či do léků, jimiž plní zásuvky. Důsledné zneviditelnění mocného bosse přitom představuje chytrou strategii, jak snímek vyvázat z příliš těsného napojení na Weinsteina, a zároveň dostaneme k dispozici právě takové informace, které vazbu na hollywoodského producenta potvrzují.

Ve své dosavadní tvorbě režisérka a scenáristka Kitty Green vždy nacházela ožehavá témata, která zpracovala v rozporu s jednoduchými očekáváními. To platilo jak pro dokument Ukrajina není bordel (2013), tak pro následující snímek Casting JonBenet (2017). Ten se vracel k vraždě šestileté dívky, jejíž pachatel zůstává dodnes neznámý. Ve výsledném tvaru se prolínají záběry z castingu pro fingovaný film podle skutečných událostí spolu s výpověďmi místních obyvatel, kteří o jednotlivé role usilují. Podobně disciplinovaným, i když o dost přímočařejším dílem je také Asistentka. Důsledně dodržuje zvolenou perspektivu, která diváky svazuje s notně limitovanou Janinou pozicí. Mladá žena sice v nehostinných zdech korporátu tráví dlouhé hodiny, ale přikovaná pouze k vymezeným prostorám kuchyňky, kopírky a vlastní počítačové kukaně.

Varovné signály, že se v šéfově pracovně a v hotelových apartmá odehrává něco nekalého, se objevují ještě před rozedněním v podobě zatoulaných náušnic či podivných skvrn na gauči – a příval takových signálů v průběhu dne rozhodně nekončí. Jako poučení diváci roku 2021 budeme tyto indicie filtrovat skrz známý sexuální skandál, nicméně filmu se daří postihnout také náročnou otročinu asistentské práce jako takové. Mikroměřítko, které s sebou logicky nese fixace na jedinou postavu, se odráží ve vyprávěcí a obrazové složce díla. Asistentčin den sestává ze série drobných, zdánlivě nenáročných činností, které směrem k vysilující dřině posouvá právě jejich nekonečný příval. Šéf si Jane všímá jen ve chvíli, kdy něco pokazí nebo když je potřeba hodit jí kůstku v podobě malé pochvaly. Mdlé, skoro až ošklivé kancelářské prostory kontrastují s představami o zářivém pozlátku filmové branže. Širší tematický rozptyl Asistentky podtrhuje fakt, že Kitty Green vycházela nejen z událostí kolem Weinsteina, ale také čerpala z výpovědí sekretářek v nejrůznějších firmách.

Minimalistický a tlumený film neslibuje šokující podívanou ani pobavený pohled na práci pod mocnými, trochu podivínskými nadřízenými – jako Ďábel nosí Pradu nebo Sekretářka. Nejhlasitěji tu vystupuje zvuk činné kopírky, hučících zářivek, prsty na klávesnici a občasné drnčení telefonu. A výmluvně zní asistentčino vynucené mlčení. Snímek naznačuje, proč tak dlouho trvá, než různými formami zneužívání dotčené strany seberou odvahu vypovídat. Stejně jako Jane si na konci jednoho dlouhého pracovního dne uvědomíme, že pokud chceme ve světě mocných bossů uspět, je naší největší devízou mechanická výkonnost a schopnost nevidět, neslyšet a nemluvit.