Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Jsem jen tvrdě pracující adaptátor“, řekl o sobě David Fincher, jeden z nejzajímavějších režisérů současnosti, jehož filmy zpravidla dovedou přitáhnout i širší okruh publika. Ačkoli sám tvrdí, že je „v zásadě proti auteurismu“, nemálo motivů z jeho filmografie i biografie ho přibližuje tradičním představám o auterech. Fincher je režisérem bez filmového vzdělání, zato však s neblahou prvotní zkušeností s hollywoodskou produkcí. Trable kolem celovečerního debutu Vetřelec³ (1992) ho přiměly vydat se vlastní cestou s jasnými uměleckými vizemi a pověstným perfekcionismem. Stejně tak se jeho celým dílem prolínají rozpoznatelná znamení – ať už jde o opakující se témata, inklinaci ke konkrétním žánrům, prvky intertextuality, virtuózní práci s kamerou či obecně silný vztah k technickým aspektům filmové tvorby.

Fincher však zároveň nepatří mezi autory typu Quentina Tarantina, který si svou image vědomě pěstuje (více viz téma věnované Tarantinovi v Cinepuru číslo 124). Statusu „režisérské celebrity“ se naopak vyhýbá, dělat rozhovory ho příliš netěší a ve svých prohlášeních již nejednou popřel nebo rozostřil připisovanou auteurskou pozici. Téma čísla nicméně dokládá, že Finchera lze spojovat minimálně s typickým „režijním stylem“, díky němuž ho přijímají za „svého autora“ i diváci, kteří o filmovém auteurství nemají jinak ani potuchy. Základní obrysy Fincherova stylu ostatně shrnuje hned úvodní text Petry Chaloupkové a další příspěvky pak z různých hledisek rozebírají režisérova díla ze všech fází jeho kariéry.

Podle některých názorů se Fincherův styl začal vyvíjet už v osmdesátých letech, kdy budoucí úspěšný režisér natáčel videoklipy pro Madonnu, Stinga nebo Aerosmith. Poetiku jeho videí včetně přesahů do pozdější tvorby představuje text Antonína Tesaře. Téměř kompletní Fincherovu filmografii obsáhne následující článek Jany Bébarové, která se zaměřila na konstrukci hrdinek ve Fincherových dílech, jež z většiny odpovídají stereotypizaci ženských figur v mainstreamové produkci. K divácké recepci Fincherovy tvorby se obrací text Martina Svobody o rozporuplném vnímání obrazu maskulinity v Klubu rváčů (1999) a o hranici mezi „správnou“ a „špatnou“ identifikací s postavou Tylera Durdena.

Trojicí snímků Sedm (1995), Zodiac (2007) a Zmizelá (2014) se ve svém textu zabývá Janis Prášil, který v nich hledá souvislosti týkající se Fincherovy reprezentace zla. Téma zakončuje příspěvek Martina Šrajera reflektující režisérův nejnovější počin Mank (2020). Na rozdíl od jeho předchozích titulů sice nevzbudil srovnatelný zájem či nadšení, ale při hlubším pohledu dokonale zapadá do Fincherova prozatímního uměleckého profilu.