Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Americkou elegii natočil Ron Howard podle stejnojmenného bestselleru absolventa práv na Yaleově univerzitě, vycházející republikánské hvězdy a egomaniaka J. D. Vance. Kniha se vznosným podtitulem Memoáry o krizi rodiny a kultury líčí dle anotace „čtivě a výstižně“ prostředí, z něhož se rekrutovala masa voličů Donalda Trumpa. Vance vyrůstal v takzvaném rezavém pásu, který se táhne od částí Nové Anglie a státu New York k Velkým jezerům a až do začátku osmdesátých let představoval průmyslové centrum Spojených států. S úpadkem těžkého průmyslu a zánikem pracovních míst zdejší dělnická třída stále víc splývá s mytickými vidláky z buranských hororů. Krajina a obyvatelé Appalačského pohoří mají ostatně v literatuře dlouhou tradici sahající k historkám o lidovém hrdinovi Davidu Crockettovi a hororovým povídkám H. P. Lovecrafta.

Vanceovu knihu ovšem nečteme pro její literární kvality nebo svébytnou poetiku. Už to, že se někdo, kdo není Zlatan Ibrahimović, rozhodne ve třiceti letech sepsat memoáry, je mírně řečeno zvláštní. Vyvolává to dojem, že jde jen o krycí název příručky Jak se stát úspěšným kravaťákem. Vance totiž polopaticky převyprávěl svou pouť z problémové rodiny do útulného korporátu a vzdal hold dvěma konzervativním mantrám: Amerika je přes všechny svoje problémy země neomezených možností a za chudobu a zkažený život si člověk může v prvé řadě sám. Zároveň se ale dopouští mnoha rozporů. Adoruje například pracovitost a píli, s níž je možné dosáhnout čehokoli, vzápětí však připouští, že bez sociálního kapitálu je člověku obojí k ničemu.

Howard se syrový materiál vzpomínek na dětství, vojenskou misi v Iráku a univerzitní léta doplněný o sociokulturní pseudoanalýzy na úrovni Biancy Bellové přemítající o feminismu pokusil vyklenout ve filmové drama. Jeho úběžníkem je okamžik, kdy se během pracovních pohovorů J. D. dozví, že jeho matka opět propadla závislosti na heroinu. Krátký návrat do rodného Middletownu prostupují flashbacky, které mají předvést formování jeho osobnosti v nestabilním rodinném zázemí i kořeny v appalačské komunitě.

Jestliže se Vance propsal k příručce pro mladé selfmademany, Howard se pokouší o vzorový film do oscarového klání, s nímž při plnění netflixovského plánu nemohl šlápnout vedle. Scénář napsala Vanessa Taylor (Tvář vody), ozvuky dramatického hudebního motivu ze Hry o trůny umně vytěžil Hans Zimmer a skutečný herecký koncert v nejhorším slova smyslu tohoto příšerného spojení svým afektovaným projevem předvádějí Amy Adams a Glenn Close v rolích Vanceovy matky a babičky. Esteticky zamlžené obrazy appalačských kopců pak vypadají jako ze současných populárních true crime sérií.

Howard balancuje mezi pokusem o netriviální zprostředkování událostí, které rozbíjí lineární monotónnost předlohy, a naopak otrockým přepisem některých pasáží. Nechybí ztrapňující klišé o buranovi, který neumí jíst v takzvaně vyšší společnosti příborem, a budiž Howardovi ke cti, že alespoň taktně zamlčel Vanceův zoufalý boj s existencí sycených minerálních vod. Vanceova kniha bývá zmiňována v proudu děl, která se zabývají odvrácenou stranou Ameriky a příčinami jejího současného politického vývoje. To, že pokaždé když dojde na politiku a zájem mladého Vance o televizní zprávy či politické debaty, je televize promptně vypnuta nebo přeladěna na kanál, kde posté běží Terminátor 2, proto v Howardově adaptaci vyznívá jako nevydařený running joke.

Příběhy o rozdělené, zchudlé Americe a rozpadu amerického snu přitom nemusí být jen šílenou fantazií bílého chlapečka opojeného vlastním úspěchem. Nedávno například natočil Clint Eastwood, který se vyjadřuje z podobně konzervativních pozic jako Vance, podle scénáře Nicka Schenka film Pašerák, v němž zvárnil válečného veterána, jemuž zkrachovalo kvůli rozmachu internetového obchodu podnikání s květinami. I s vědomím, že je reliktem starých dob, však dovede nahlédnout rodinné vztahy i svět, ve kterém žije, komplexněji a s ambicí vnímat jeho složitost.

Americká elegie je oproti tomu film, který v žádném aspektu nepostihuje jedinečnou zkušenost hlavního hrdiny ani prostředí, z něhož vzešel. Mohlo by vlastně jít o libovolný vidlákov kdekoli na světě a nic mě nepřesvědčuje o tom, že se výrazně liší například od mého rodného brownfieldu ve střední Evropě. Po zhlédnutí Americké elegie vím jediné; pro obě verze příběhu platí, že kdo uteče, vyhraje. V knize ani ve filmu se navíc nezvýznamňuje, že všichni rozhodně utéct nemohou, anebo dokonce nechtějí. Zato jsou plné banalit a morálních odsudků. To, jak se Vance doma mesiášsky zjeví nebo neustále omílá, že se stačí snažit, vypovídá jen o nedostatku empatie vůči jakékoli jiné zkušenosti mimo té vlastní.