Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Souběžně s líhnutím posledního filmu Jana Švankmajera Hmyz natáčeli kameraman Adam Oľha se střihačem Janem Daňhelem „parazitní“ umělecký dokument Alchymická pec o Athanoru – legendárním Švankmajerově studiu, které od roku 1983 vyrábělo profesionální filmy nezávisle na státním monopolu. Dodnes je pro Athanor důležitá orientace na umělecké sebevyjádření, nezájem o komerční efekt a svépomocná výroba a postprodukce v kruhu stálého malého týmu na principu „krutého teroru lásky“ – modus okrajové artové produkce hnané krví, potem a slzami přátel a nadšenců. Dokument Oľhy a Daňhela sleduje vazby dalších tří zásadních sloučenin, jež v Athanoru neboli alchymické peci vřou: kromě imaginativního a hrdě infantilistického Švankmajerova tvůrčího naturelu je to racionální producentské hledisko Jaromíra Kallisty a tmelící, vášně neutralizující autorita Evy Švankmajerové.

Alchymická pec se neohlíží za životem a dílem představitelů Athanoru, ale soustředí se na jejich současnou realitu a smýšlení. Volně uspořádaná série tematických bloků se pregnantně zaobírá například surrealistickým postojem ke společnosti, nedělitelností snu a reality, sběratelskou obsesí nebo explikacemi významu detailu, zvuku a taktilnosti ve Švankmajerově poetice. Napříč těmito kontextovými částmi se celistvě vykreslí Švankmajerův pohled na agresivně, represivně a manipulativně založenou kulturu. Ta se nás snaží převychovávat na homo economicus, samoregulační „tuctovej póvl pro fungování civilizace“, což podobnými slovy a s podobnou sympatií pro dětskou potenci vyjadřuje i Karel Vachek v Komunismu a síti. Východiskem je život v tvorbě, setrvání v modu analogického a asociativního nakládání se světem, typického pro děti, divochy či šílence – zůstat pro materialistickou, antiintelektuálně naladěnou civilizaci nepotřebným, „sobeckou“ tvorbou se osvobozujícím infantilem.

Stejně jako nedávný dokument Efekt Vašulka o pionýrech videoartu, kteří měli celý život to štěstí si „jen hrát“, nahlíží i Alchymická pec vztah nonkonformně, nekomerčně a antireklamně založeného umělce s institucemi světa umění. Během příprav na Švankmajerovu výstavu Alchymistická svatba v Amsterdamu typicky přebírá otěže tvůrčích představ tým galeristů, kteří své návštěvníky konstruují jako pologramoty, jimž je třeba vysvětlit pojem surrealismus, objasňovat „smysl“ abstraktních výjevů a na cestu domů jim do ruky vtisknout hmotnou památku na uplynulý zážitek s obhajobou, že „publikum to tak má rádo“. Leckterá uměnímilovná duše tento aspekt nezapře, jak ukážou nekonečné Švankmajerovy konfrontace s aparáty muzejních selfíčkářů, připravenými trpitelsky se tvářícímu šamanovi uzmout kousek jeho duše pro domácí použití. Autor je v hloučcích fanoušků, galeristů a festivalových porotců sběratelským objektem, jejich zájem vnímá jako paradoxní efekt svého „sobeckého“ tvoření. Být oceněn znamená být mnohými pochopen jinak, což svědčí o talentu podněcovat cizí imaginaci.

V tom excelují i Oľha s Daňhelem, osvědčující se coby zdatní alchymisté, v jejichž kotlíku se mísí mnoho zajímavých témat a více audiovizuálních přístupů, aniž by vybuchl přetlakem. Svůj film pojali částečně observačně, částečně „epigonsky“ ve švankmajerovském stylu i duchu asociací a analogií. Užívají extrémně detailní záběry, trhané pohyby kamery připomínající animační efekt, do bohaté zvukové stopy zapojují záhadné evokativní ruchy. Zaměřují se na oči a ústa, jak to s „okny do duše člověka“ a „jícny agresivity“ činí Švankmajer. „Odpočinkové“ pasáže běžných činností většinou nějak nenásilně komunikují s tím, co zaznělo či zazní, nebo svádějí k nemravné dezinterpretaci. V neposlední řadě nahlížíme do Kunstkomory, kde Švankmajer seskupuje artefakty z mizejícího světa divošských kultur a vytváří vlastní objekty – v současnosti „šuplíkové fetiše“, relikviáře a kresby ze skatologického cyklu, konfrontující lidstvo s vytěsňovanou realitou špíny a odpadu. Výroky, informace i zachycená umělecká díla se do značné míry kryjí s obsahem knihy citátů a reprodukcí Jan Švankmajer od Bruna Solaříka (2018), jež se v dokumentu několikrát zjeví a naváže na vachkovský styl product placementu coby odkazu na duchovní potravu. Navzdory jisté odvozenosti od zmíněné knihy vznikl hutný, poťouchlou hravostí korunovaný surrealistický dokument, který se s divákem rozloučí vyplazeným jazykem Švankmajerova animovaného autoportrétu.