Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Anatomie českého pidimužíka / Adam Martinec

Anatomie českého pidimužíka / Adam Martinec

profil / český film / Vítězslav Chovanec / 10. 2. 2021

Anatomie českého odpoledne (2020) studenta FAMU Adama Martince posbírala během ledna nominace ze všech stran. V kategorii nejlepší krátký film může uspět na Cenách české filmové kritiky i Českém lvu. Figuruje i mezi pěti filmy v kategorii Ceny Magnesia za nejlepší studentský snímek. Podobně úspěšně si vedl již Martincův předchozí počin Cukr a sůl (2018), jenž se po účasti na festivalu v San Sebastianu a po ocenění v české soutěži na Festivalu krátkých filmů Praha rovněž objevil v nominacích za nejlepší studentský film. „Nemyslím, že jsem filmař, natož talentovaný. Nedostatek talentu se snažím skrýt tím, že hodně pracuju, snažím se to oddřít,“ dodává ke svému současnému úspěchu Martinec.

Rodák z Krnova začal na FAMU studovat až ve svých šestadvaceti letech, po předchozím studiu filozofie a filmové vědy v Olomouci. Následně nastoupil ke studiu filmové režie na FAMO v Písku, kde jej však v prvním ročníku na základě klauzurního filmu vyhodili. Se stejným filmem se tedy přihlásil na FAMU, kde jej naopak přijali. „Během studia na FAMU se chci naučit ovládat různé prvky filmové řeči, spíše než objevovat a vynalézat vlastní filmový jazyk. Na to je ještě čas,“ prohlásil před dvěma lety pro Aktualne.cz, tedy v době, kdy zažíval úspěch s filmem Cukr a sůl. V něm se pokusil vyjít z tvorby Ivana Passera, konkrétně Intimního osvětlení, kde hledal inspiraci v Passerově rytmizování gagů, práci s neherci. Neuchýlil se však k pouhé kopii. Dílo Ivana Passera použil jako myšlenkovou mapu, s jejíž pomocí vytvořil samostatné univerzum plné svébytných postaviček stárnoucích mužů.

Skupinka přátel se jako každý rok schází k opékačce v přírodě, přičemž hned od začátku se potýká s úsměvnými problémy počínaje zakoupením příliš malého jehněte („Toncek, co to koupil za pidimužíka?“), přes strach z krve při zabíjačce („Sežrat ho, to dovedu, ale zabít?“), až po neschopnost skosit suchý strom („Jako to nevypadá, že by to bylo velice suché.“). V Martincově podání nejsou muži sebevědomými alfa samci. V uvadající lesní scenérii jsou spíše neobratnými a křehkými bytostmi, na něž doléhá přibývající věk a civilizační choroby. Stejně daleko, jako k obrazu ideálního mužství, mají protagonisti i k emocionální vybavenosti do nepohody. Když herec Leoš Noha ostatním oznámí, že má rakovinu, po chvíli trapného ticha jeden z přátel, marně se snažící nastartovat motorovou pilu, pronese jen: „To bude svíčka.“

Pro Anatomii českého odpoledne, jež je jeho bakalářským filmem, se již Adam Martinec rozhodl zkusit vlastní styl, bez vnějšího referenčního bodu. I v něm však rozvíjí podobné postupy, jako v předchozím snímku. Profiluje se tak jako tvůrce, který rád kombinuje herce s neherci, upřednostňuje vývoj charakterů před dramatickým obloukem a po vzoru české nové vlny se hlásí k „hrabalovskému principu“, v němž se střetávají banální situace s tragickými.

Výchozí moment přejal ze skutečné události, kdy se na koupališti utopily dvě vietnamské děti. Tragédii provázely nevyjasněné kontroverze ohledně xenofobie, laxnost pracovníků koupaliště či lhostejnosti většiny návštěvníků směrem k vystrašeným rodičům. „Chtěl jsem příběh zachytit ne kvůli kauze samotné, ale kvůli tomu, jak se k sobě lidé v naší společnosti chovají. Nikoho neobviňuji, i proto jsou ty děti ve filmu české, tragédie se stávají a ne vždy jim lze zabránit. Co ale ovlivnit můžeme, je jak na danou situaci zareagujeme, a v tom jsme jako společnost neobstáli,“ objasňuje režisér s tím, že namísto sledu událostí se rozhodl analyzovat kořeny lidského selhávání tváří v tvář kolektivní odpovědnosti.

To je jeden z důvodů, proč pracuje se zmnoženou perspektivou. „Scénář jsem psal tak, že každá scéna začíná s nějakou postavou a končí s jinou, že si předají diváckou pozornost. Nechtěl jsem ukazovat objektivně, co se děje, protože ani aktéři nevidí situaci objektivně. Jsou ovlivněni tím, že je naštval návštěvník na pokladně, nefunguje větrák, je příšerné vedro, do toho se ztratí děti…,“ vyjmenovává autor vrstvící se banální situace, které jsou součástí tragického celku.

Martincova tvorba v mnoha ohledech odkazuje k zemi svého původu. Typické jsou české postavičky se slangovým, někdy až vulgárním projevem. Humor založený na trapnosti, odkazující na filmy československé nové vlny. Tradiční lokální volnočasové rituály. Tyto znaky však dokáže kombinovat s mezinárodně poučeným stylem vyprávění a s univerzálně srozumitelnými vlastnostmi a emocemi protagonistů jako je strach, domýšlivost nebo lhostejnost. Něco podobného je možné čekat i od jeho připravovaného celovečerního filmu, kterým chce zakončit magisterské studium a který má být opět coby skupinový portrét spojený se zabijačkou.

Přečteno 4211x

Článek vyšel v časopise Cinepur #133, únor 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /14

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #144

#144

prosinec 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY profil

Jen tak si zakřičet ve všech realitách / Ondřej Moravec

Síla fiktivních obrazů / Profil Michala Blaško

Únik do pohádkové krajiny folkloru / Anna Podskalská

Anatomie českého pidimužíka / Adam Martinec

Ondřej Šálek / Pochopení za každou cenu

Smýkání Denisem Lavantem / Profil Jana Vejnara

Matouš Valchář / Punková animace

Animovaný dokument po česku / Diana Cam Van Nguyen


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

KaprKód / Dialog s mrtvým

Na FAMU nás učili, že žánr je „fuj“ / Rozhovor s režisérkou Terezou Nvotovou

A pak přišla láska… / Tarot a terapie

Grand Prix / Grand Pricks

Návraty kamarádů do deště / Pokračování normalizačních trháků po roce 1989

Nejenom Eso / Fenomén česko-slovenských televizních hitparád

Začátky a konce / Anketa o filmových a televizních „devadesátkách“

Komrzý – Bojar: Je hezké, že si pořád ještě nerozumíme


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nepohodlná hra mezi filmem a divákem / Lun Sevnik

I love visa / Dokufest 2015

Zimní spánek / Esence Čechova v současném filmu


RUBRIKY

anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #133 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #133, únor 2021

Z obsahu tištěného čísla:

V rytmu luxusu a úzkosti / Videoklipy Davida Finchera (Antonín Tesař, téma)

Smysl života a to, co chceme / Smysl života (Martin Svoboda, kritika)

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit (Ondřej Pavlík, kritika)

Místo snění / Podivnosti, na které nezapomenete (Jana Bébarová, kniha)

Na konci je vždycky černá / Wojciech Smarzowski (Vojtěch Kočárník, Klára Kierzkowská, rozhovor)

Úvod k tématu: David Fincher (Lukáš Skupa, téma)

+ více...