Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

kritika / Jan Kolář / 22. 12. 2020

Když na sklonku života Walter Benjamin opakovaně popisoval Kleeův obraz Angelus Novus (1920), zastavoval se u vytřeštěného pohledu bytosti s rozpjatými křídly, která jako by se obracela zády k budoucnosti a v minulých dějích – tam, kde my spatřujeme „řetěz událostí“ – „viděla jedinou katastrofu, jež neustále kupí trosky na trosky a hází jí je pod nohy“. Benjaminova interpretace v sobě neskrývá jen zjevnou melancholii a zděšení z pokroku. Především poukazuje k tomu, jak iluzorní je obvyklá představa dějin coby jednosměrného uplývání dějů, jejichž výsledkem je rozvoj, nebo úpadek. Soubory kontinuit a navazujících celků, jež zaplňují stránky dějepisných pojednání, jsou častěji plodem našich projekcí než důsledkem kauzálních jevů. Ti, kdo o minulosti vyprávějí, v ní jen málokdy nacházejí stopy určené k tomu, aby byly přečteny a poskládány do ucelené řady. Spíš v proběhlých a zaznamenaných událostech rozpoznávají vlastní představy a znaky, kterými se sami řídí. Šifry, jež se domníváme dolovat zpoza sutin, jsou mnohdy jen stíny, které po sobě zanechaly odlesky našeho přítomného pohledu. Mrtví k nám mluví jen zřídkakdy – mnohem častěji svým zaříkáváním vyvoláváme jen fantazmatické přeludy a své vlastní, současné démony.

I film předčasně zesnulého hudebního skladatele Jóhanna Jóhannssona Last and First Men patří mezi díla, které zaběhnutou představu dějin zpochybňují. Čas v něm není prezentován jako plynoucí řeka, ale jako les, mezi jehož stromy a mýtinami se šíří hlasy a volání těch, kteří hledají cestu. To není jen metafora: v Jóhannssonově svérázné adaptaci sci-fi románu Olafa Stapledona, v němž se v encyklopedickém tónu na 500 stranách stihne odvyprávět historie lidstva sahající od počátku 21. století do doby vzdálené od dnešního dne víc než 2 miliardy let, se hlas poslední (tj. osmnácté generace lidí) obrací zpět ke svým předkům proto, že lidské pokolení je kvůli blížícímu se kolapsu stále žhavějšího Slunce neodvratně odsouzeno k zániku. A poslední lidé, kteří už ani neválčí, nesní ani neumírají, se ještě před tím, než svou genetickou informaci rozešlou jako virus napříč mezihvězdným prostorem vstříc neznámým destinacím, touží dozvědět, co jejich primitivní předchůdce pohánělo v umanuté touze přežít.

Jóhannssonův sedmdesátiminutový snímek Stapledonovu knihu nedramatizuje. Nechává jen její slova zaznít na pozadí obřích monochromatických celků, takřka výhradně sestavených z pozvolna se proměňujících scenerií brutalistních památníků, jež režim Titovy Jugoslávie nechával zbudovat na místech civilních masakrů, partyzánských bitev a vyhlazovacích táborů. Volba je to jen zdánlivě paradoxní. Pomníky budované ve snaze monumentalizovat minulost, doprovázejí eschatologické proroctví zahalené do hávu vědecké fantastiky takřka dokonale nejen proto, že v pomalých jízdách norského kameramana Sturlyho Brandtha Grøvlena jejich železobetonové konstrukce tak často připomínají startující kosmické lodě nebo chátrající pozůstatky základen, které někdejší generace průzkumníků zanechaly na cizích planetách. „Spomeniky“ Bogdana Bogdanoviće, Vojina Bakiće, Dušana Džamonji nebo Miodraga Živkoviće měly sakralizovat prožité utrpení a zároveň v multietnické Jugoslávii zakrývat, kdo je způsobil a kdo je musel podstoupit. Tyto abstraktní, záměrně anachronické či předstíraně historizující stavby představovaly vždy – v dnešní opuštěnosti stejně jako v dobách své někdejší slávy – paměť bez vzpomínek, mýtus bez lidí, na jejichž mrtvých tělech byl vystavěn. Jen málokteré obrazy by mohly tak dobře odpovídat Stapledonem vylíčenému volání bez adresáta, hlasu oslovujícího posluchače, kteří zmizeli už před tisíci milionů let.

Jóhannssonův snímek jako by se na první pohled stavěl do zástupu filmových děl, která zjevují závrať z času a nerozluštitelnost minulosti: Občanem Kanem či Vertigem počínaje a Markerovou Rampou nebo mnemologickými labyrinty Alaina Resnaise konče. Last and First Men se však od těchto ikon modernistické kinematografie v mnoha aspektech liší. Už jeho vznik je přízračně příznačný. Jakožto film de facto vznikl až dva roky po smrti svého autora. Použité záběry Jóhannsson původně promítal během živých představení své stejnojmenné hudební skladby, kterou inspirovala Stapledonova kniha, a až jeho spolupracovníci postprodukčně spojili hudbu, namluvený komentář, dotočené ruchy a obrazovou stopu do finálního tvaru.

Svůj heterogenní původ v sobě Jóhannssonův snímek nezapře ani v podobě 70milimetrové kopie. Místo očekávané integrace všech prvků do jednoho celku se v něm naopak jednotlivé série vizuálních, verbálních i hudebních znaků ustavičně rozpadají. Jeho obrazy někdy fungují jako ilustrace přednášeného textu, někdy jako bezútěšně teskné metafory nostalgie, jindy připomínají záběry z budoucích fikčních světů. Vyrovnaný hlas Tildy Swinton zvěstuje pokračující rozklad a lavinovitě se šířící odumírání stále stejně nezúčastněně a ironicky pobaveně, aniž by bylo jasné, za koho a proč vlastně vůbec hovoří (v průběhu filmu údajně mluví za generace bytostí, jež od sebe dělí tisíce let a které se podle vypravěčky už dávno vzdaly skřípotu jazykové komunikace a dorozumívají se telepaticky). Slova nesoucí logiku vyprávění se ustavičně vytrácejí v zákrutech minimalistických hudebních kompozic, jejichž repetice ignorují rozdíly mezi minulostí a budoucností a opakovaně zpřítomňují neodbytný, a přitom zcela neadresný žal...

Spíš než uzavřené dílo připomíná Jóhannssonův snímek spektakulární gesamtkunstwerk, jehož rozličné, nesourodé ostny performativně zasahují do námi prožívané skutečnosti. Tento film afázii, zapomnění, uvadání a rozklad spjaté s během času nezobrazuje, ale demonstruje. Koneckonců i groteskně zrnité záběry zvětšené z 16milimetrového pásu na formát IMAX projekce jako by reprezentovaly jen další z podob postupující eroze. Jako by i sama odhalená chemická materie fotografické emulze prozrazovala dočasnost srozumitelných a rozklíčovatelných scenerií, jež se s přibývajícími roky propadnou do šumu vířícího prachu a mokvajících strupů vysrážených usazenin.

Film Last and First Men může vzbuzovat různá čtení: od těch intimně melancholických, až po ty aktuálně – společensky a klimaticky – apokalyptické. Avšak nezdá se, že by jeho jádro tkvělo v jakémkoli z těchto potenciálně scelujících vyprávění. Chybí tu jak konflikt osobních tužeb a neodvratného osudu, tak osvobodivé, byť truchlivé vědomí toho, že tváří v tvář zániku už nezáleží na ničem. Stapledonův příběh i jeho Jóhannssonova adaptace se pohybují v jednotkách času tak absurdně rozlehlých, že nevyvolávají vůbec žádnou představu, před níž bychom mohli cítit úzkost z vlastní nicotnosti. Ani tragédie, ani truchlohra. Jen fascinace nad křehkými vrstvami eonů, které krystalizují a podléhají tichému drolení v rytmu, jemuž jsou zrody i kolapsy civilizací zcela cizí: v nekonečně monotónním střídání mlh a odkapávající vody.

Last and First Men (Island, 2020, IMDb)
Režie: Jóhann Jóhannsson, scénář: Jóhann Jóhannsson, José Enrique Macián, kamera: Sturla Brandth Grøvlen, střih: Mark Bukdahl, hudba: Jóhann Jóhannsson, Yair Elazar Glotman, účinkuje: Tilda Swinton. 70 minut. Distribuce v ČR: Artcam Films (premiéra v ČR 19. 11. 2020).

Last and First Men (Island, 2020, IMDb)
Režie: Jóhann Jóhannsson, scénář: Jóhann Jóhannsson, José Enrique Macián, kamera: Sturla Brandth Grøvlen, střih: Mark Bukdahl, hudba: Jóhann Jóhannsson, Yair Elazar Glotman, účinkuje: Tilda Swinton. 70 minut. Distribuce v ČR: Artcam Films (premiéra v ČR 19. 11. 2020).

Přečteno 1051x

Článek vyšel v časopise Cinepur #132, prosinec 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.3 /16

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Last and First Men

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher

Mank / „Kdo je tady opičák?“


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Křivdy ke kávě / Pravda

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou


RUBRIKY

anketa (27) / český film (106) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (113) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (267) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #132 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #132, prosinec 2020

Z obsahu tištěného čísla:

(Ne)záměrná poselství o lidském světě / Žánr fantasy jako alegorie (Martin Svoboda, téma)

Spíš mrtvá než živá / Rebecca (Ondřej Pavlík, kritika)

Jako dítě pod stolem / Rozhovor s Michaelou Pavlátovou (Martin Svoboda, rozhovor)

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm (Antonín Tesař, kritika)

Listopad a Pokušení svatého Toníka / Estonská fantasy na cestě k osvícení (Janis Prášil, téma)

Spécial Cannes 2020 (Beata Mrazíková, report)

+ více...