Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Řetězící se rodinné situace plné podpovrchové agrese, manipulativní fráze předávané od jednoho člověka ke druhému, pocity viny, převracená vztahová dominance a cyklické vyprávění dominují novému filmu Miry Fornay Žáby bez jazyka. Autorka se na něm podílela jako scenáristka, režisérka, střihačka i producentka. Celý projekt navíc vzešel z osobního impulsu, protože režisérka údajně bezmála ztratila dlouholetou přítelkyni, kterou od okolního světa a přátel odděloval její manipulativní manžel.

V centru Žab bez jazyka stojí Jaroslav K., který se – především kvůli dětem – nepřestává potýkat se svou ženou Blankou, matkou Dorotou a jejím přítelem (a zároveň otcem Blanky) a dalšími lidmi ve svém okolí. Identita postav se ale zásadně proměňuje. Hlavním tématem snímku je manipulace a agrese, vedoucí k domácímu násilí. Jeho fyzické projevy jsou ve filmu zastoupené málo. Fornay se spíš zajímá o předávanou „kulturu domácího násilí“. Zakotvuje ji v jazykových projevech a návratnosti situací, které z psychického vydírání snadno přecházejí do fyzických ataků. Rodinná patologie na sebe bere podoby zvrácených úkolů a her, což vede i k podivnému černému humoru. „Jsem blbá,“ „chceš, abych chcípla“, „jde o děti“ zní sebeurážlivá nebo vydírací frazeologie domácího násilí Žab bez jazyka. Pokud není přímo odposlechnutá z vyprávění v terapeutických skupinách, kde režisérka ke svému filmu sbírala podklady, pak zdárně a autenticky reálné výroky napodobuje. Žáby bez jazyka také pojmenovávají symbolickou hodnotu společného jídla anebo dehumanizující mluvení o člověku, jakoby nebyl přítomen. Ublížení nebo nejistí nejsou nutně ti slabší. Některé z těchto elementů jsou ale zřetelnější až při druhém zhlédnutí filmu. Začarovaný kruh domácího násilí je však z formální stránky i bezútěšnosti patrný okamžitě.

Mira Fornay se o patologické společenské jevy zajímala už dřív, celý její film Můj pes Killer o mladém skinheadovi z neúplné a nefunkční rodiny je toho dokladem. Tématem a ambiciózním zpracováním, určeným především festivalovému okruhu, se režisérka vymyká nejenom lokálnímu střednímu proudu, ale i tématům, která si v Česku vybírají autorští tvůrci. Žáby bez jazyka jsou dílem, kterému neschází schopnost překvapit. Záměr snímku je ale zároveň snad až příliš ambiciózní. Jménem hlavní postavy Jaroslava a dalšími elementy autorka odkazuje k Franzi Kafkovi, titulem filmu k Domu Bernardy Alby Federica Garcíi Lorky (příběh dominantní vdovy a jejích pěti dospělých dcer), využitím vícehlasého ženského sboru k antickým tragédiím a mytickým transformacím. Variováním vykloubených situací ale samozřejmě i k absurdnímu divadlu. Jaroslavova cesta je navíc podle slov režisérky strukturovaná nejen podle pohádkových vzorců, ale také jako počítačová hra s questy a restarty.

Ambiciózní formu Žab bez jazyka realizace filmu tak docela nedokázala unést. Výkony hereckého ansámblu jsou značně nesourodé. Kromě solidního, i když víceméně v jedné poloze hrajícího Jaroslava Plesla mezi neprofesionálními herci vystupuje do popředí agresivní matka Reginy Rázlové. Například oba představitelé otců jsou nesmírně prkenní, jiní nevýrazní. Low key obraz společně s herci bez valné atmosféry znesnadňuje čtení některých emocí a vrtkavost situací, ve kterých Fornay objasňuje například to, jak jsou manipulativní násilníci (nebo násilnice) často zakořenění ve vlastní nejistotě, slabosti, nízkém sebevědomí a rodinných anamnézách. Například variovaná úvodní a závěrečná situace na zahradě venkovského domu zdárně snímáním zevnitř a zvenčí vyjadřuje změnu identity a pozice hlavní postavy, ke které došlo. Pro jiné situace ale podobný vizuální klíč nemáme. Vršené absurdní kontrapunkty Žab bez jazyka spíš leckdy vzájemně ruší svůj efekt.

Po zhlédnutí Žab bez jazyka se vkrádá na mysl, že divadelní inscenování absurdního dramatu na stejné téma takřka v havlovské tradici by vyznělo mnohem lépe. Na jevišti by si Žáby bez jazyka zachovaly svoji tematickou palčivost, přiblížily by nám postavy a jejich dilemata zcela fyzicky a zpřehlednilo by se leccos v dramatické struktuře díla. Takový koncept by patrně fungoval s profesionálními herci, i jako sociální nebo terapeutický projekt. Ve filmové podobě honí Žáby bez jazyka moc zajíců najednou a obrazová stránka jim není oporou.