Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V recenzích nového Borata, uvedeného on-line v předvečer amerických voleb, se často vynořuje herakleitovská otázka, nakolik se vlastně Sacha Baron Cohen po čtrnácti letech pouští do stejné řeky a nakolik je jeho Borat týmž kazašským reportérem jako v roce 2006. Vnímat Cohenovy filmy jako určitá znamení doby se vyloženě nabízí, obzvlášť pokud chceme zároveň kritizovat trumpovskou Ameriku, ve které se film natáčel. Je ale otázka, do jaké míry se z jednotlivých skečů, kde Cohenova postava interaguje s „obyčejnými“ Američany, dá usuzovat na atmosféru panující v celé zemi. Film s několika alternativními tituly, z nichž ten nejsnáze reprodukovatelný zní Borat Subsequent Moviefilm, spíš řeší mnoho problémů vycházejících z jeho zvláštní pozice sequelu, který si z mnoha důvodů nemůže dovolit navázat na svého předchůdce.

Po druhém dílu Borata těžko můžeme chtít podvratné interakce s americkou veřejností, jaké Cohen dovedl k dokonalosti ve výtečné sérii Who is America?. Sám komik přiznává, že z Borata se stala příliš veřejně známá osobnost na to, aby se za něj mohl vydávat. Samozřejmě se pak můžeme ptát, zda má vůbec druhý díl Borata smysl. Subsequent Moviefilm jako by právě na tuhle otázku pořád znovu a znovu hledal odpověď přímo za pochodu a metodou pokus omyl. Přesně stejně jako jeho hrdina, který se zoufale snaží zavděčit se vůdcům amerického národa a vymyslet, čím by mohl koho obdarovat, aby to dávalo nějaký smysl. Řešení, které nakonec najde, ale ve skutečnosti není hloupé ani tápavé. Naopak, vychází vlastně z povahy samotné postavy Borata i z toho, v jakém světě se jeho druhý díl odehrává.

Oním řešením je v podstatě sebedestrukce. Borat i Cohen tu nakonec popřou vlastní principy. Borat přehodnotí svůj vztah k dceři a změní Kazachstán v zemi, která už není tak mizogynní jako dřív. Cohen namísto anarchistické poťouchlosti v Boratovi odvypráví celkem konvenčně vystavěný filmový příběh a podělí se o svou show se skvělou bulharskou herečkou Marií Bakalovou, která ve filmu hraje jeho dceru. Subsequent Moviefilm je vlastně očistný film, který ve výsledku působí nečekaně pozitivně a optimisticky. Dělá to přímočaře, karnevalově, tedy v úplně stejném naladění, v jakém funguje i Cohenův konfrontační humor.

Ústup ke klasicky vystavěným dramatickým situacím a obloukům je dobrý tah i vzhledem k tomu, jak moc už boratovské podvratnosti zevšedněly a jak celkově rozdrobená a na detaily zaměřená dnešní mediální scéna je. To ostatně dokládá i fakt, že jedna z nejvtipnějších pasáží nového Borata, tedy scéna, kde Cohen na pravičáckém shromáždění zpívá písničku o tom, že chce nakazit Obamu a další opoziční osobnosti „wuchanskou chřipkou“, utekla dlouho před uvedením filmu na internet. Společnost sociálních sítí se navíc mnohem výrazněji orientuje na rychlá, polopatická a prvoplánová sdělení a neztrácí příliš čas se subtilnostmi a skrytými vrstvami.

Cohenovy filmy nikdy nebyly neřízené střely, které „spravedlivě zesměšňují všechny“, i když to tak někdy mohlo vypadat. I v prvním Boratovi bylo v podtextu naprosto jasné, jaké politické a ideologické postoje autor zastává. Subsequent Moviefilm se přizpůsobuje době i v tom, jak explicitní a nezáludný je v deklarování autorských názorů. Což v žánru hrubozrnné komedie vůbec není negativní rys. Film v tomhle ohledu ztratil na rafinovanosti, ale zase ji posílil v jiných oblastech. Ústřední postavou celého snímku je i v tomhle ohledu nikoli samotný Borat, ale jeho dcera Tutar, skrze kterou film zpřítomňuje různé formy „ženskosti“ – od zvířete zavřeného v kleci, přes oběť, které je třeba pomoci, až po sexuální trofej, a nakonec i svobodnou, hrdou bytost. Scény jako menstruační tanec, který Borat a Tutar předvádějí šokovaným návštěvníkům plesu debutantek, zdaleka nejsou jen jednorozměrné provokace, ale poměrně odstíněné hry se společenskými konvencemi a světonázory.

Borat je postava, která za čtrnáct let od prvního filmu ztratila hodně ze svého charismatu a důležitosti. Subsequent Moviefilm ale ukazuje, že tvůrci si to dobře uvědomují a snaží se s tím něco dělat.