Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Existenciální pijáctví / Chlast

Existenciální pijáctví / Chlast

kritika / Kamila Dolotina / 5. 1. 2021

Nejlepší filmy Thomase Vinterberga bolí, dlouho a ostře. Tím se Vinterberg vyděluje na pozadí (na malou zemi) záviděníhodné plejády silných režisérů: od hvězdy No. 1 s falešným šlechtickým přízviskem, přes oscarového a zlatopalmového matadora Billeho Augusta, po okázalého manýristu Nicolase Windinga Refna. Vintenbergova společensky zjitřená témata a zvídavě rozpohybovaná kamera vemlouvavě zpřítomňují hroutící se (patriarchální) svět. Živelnost záběrů a intenzita prožitku navozují sveřepě buldočí stisk, který nijak nepoleví ani po závěrečných titulcích.

Vinterbergovo efektní dogma-tické entrée se odehrálo v Cannes na sklonku devadesátých let. Rodinná slavnost „spoutána“ principy trierovského manifestu dokázala předestřít hutný obraz ničivé zvůle moci a důmyslně komentovala možnosti umělecké vzpoury v pasivně konzumní společnosti. Zvolení syrového realismu jako dominantního stylu artových filmů kodifikovala s konečnou platností o rok později Zlatá palma pro dardennovskou Rosettu. Palčivá autentičnost dilemat a emocí charakterizovala Vinterbergova rodinná dramata Hon a Submarino i v novém miléniu. Ale v posledních letech jako by se režisérova břitkost otupila. Berlínskou premiéru Komuny provázely rozpaky. Film nebyl nostalgickým obrazem naivní utopie ani nepojednával o nástrahách tolerance a solidarity s cílem zpochybnit jejich demokratické principy. Příběh manželského páru, který se rozhodne založit komunu, aby zahnal naléhavý pocit toho, že v pohodlné existenci umírá zaživa, u kritiky propadl. Z podobné emoce nyní vyvěrá i zápletka nového Vinterbergova filmu, který měl mít premiéru letos v Cannes.

Hrdiny Chlastu také sužuje znepokojivé uvědomění, že se život vyvíjí jinak, než měli v plánu. Banální krize středního věku? Kdepak, krize bytostná, neboť „opilectví je aktem existenciálním“, jak praví Stančíkův bonmot z Nulorožce. A právě k lahvi se uchýlí čtveřice středoškolských učitelů ve snaze prověřit teorii o tom, že k dosažení optimální pronikavosti a uvolněnosti člověku od narození chybí půl promile alkoholu v krvi. Kdo by odolal tak jednoduchému receptu na štěstí?

Provokativní premisu prezentuje v luxusní restauraci učitel psychologie u příležitosti svých právě oslavovaných čtyřicátin. Nikolaj sám si nemůže na život stěžovat: má krásnou a bohatou ženu, tři děti, dům s výhledem na moře. Touha po ověření Skårderudovy teze ale napovídá, že se mu přece jen čehosi nedostává. Zjevně hůř je na tom dějepisář Martin, jehož někdejší vědecká kariéra padla na oltář rodinného štěstí. A po dvanácti letech najednou zjišťuje, že studentům kazí budoucnost, vlastním dětem je ukradený a manželka se s ním cítí tak dobře, že radši slouží noční. Žádný skandál, jen tichá únava, semletí rutinou všedního dne. Kdo by si uprostřed života podobnou deziluzí neprošel?

Prvoplánová sdílnost je zároveň silnou i problematickou stránkou filmu. Oproti akademicky laděné Komuně, která byla především řemeslně precizním retro skanzenem, v němž režisér prožil dětství, Chlast nabízí značný prostor pro identifikaci. Nakažlivě podmanivá atmosféra filmu spolehlivě zvedne hladinku i bez konzumace lihovin. Film nesahá k lacině trýznivému sociálnímu determinismu Submarina a zároveň postrádá neúprosný tón Rodinné oslavy i Honu, kde nevinný lidský život ničilo bezpráví za aktivního přispění otupělé společnosti. V Chlastu je strůjcem svého osudu člověk sám. Rituální autodestrukci podstupuje poměrně předvídatelně a ze svobodné vůle. To ovšem může iritovat diváky, kteří netrpí slabostmi, pochybami a mrzkou vůlí a jimž se ztráta kuráže jeví pseudoproblémem prvního světa.

U Vinterberga je ale pití důsledkem hluboké vnitřní krize, která v daném případě pramení z neuspokojení z práce, role v rodině a smyslu života vůbec. „Piják páchá sebevraždu, aby se ujistil, že žije,“ praví další moudro z Nulorožce a neplete se. Na dně sklenky čtveřice přátel postupně objeví všechny světlé i temné kouty své duše. V prožitku umocněném famózně odstíněným herectvím (nejen) Madse Mikkelsena procházíme v cestě k sobě sama peklem, rájem i očistcem. Opojný účinek lihu se z útrob hrdinů přenáší díky výtečně empatické kameře Sturlyho Brandth Grøvlena i do sálu. Nízká hloubka ostrosti a tlumený zvuk autenticky zpřítomňují omamnost prvního drinku, po němž se zvedá nálada i sebevědomí. Podobně trhavý pohyb kamery, plovoucí prostor před očima i pod nohama sugeruje motorickou disfunkci ranní kocoviny. Atmosféru „zážehu“, alias dobře rozjetého večírku, dopuje úderná hudba a rozněcují i skopičiny rozjívených učitelů, kteří si ve víru zábavy vzpomenou na povinnosti a s hladinkou 1,8 promile se vydají pořídit čerstvou tresku.

Jako inspirace ke komickým scénám Vinterbergovi posloužila ruská opilecká videa z YouTube. Odkazy k impériu alkoholiků se ale ve filmu objevují i explicitněji. Dokumentární sekvence s Borisem Jelcinem, prezidentem proslulým nezřízenou láskou k vodce, prezentují alkohol jako společenskou normu. I Martin si znovu získá přízeň studentů rozvernou explikací o neřestech a historické roli proslulých alkoholiků Franklina D. Roosevelta a Winstona Churchilla. Jejich výčet by snadno mohl pokračovat ze stránek The Greatest Drinkers To Ever Become President... Největší velmoci řídili lidé, kteří pijí, a nejznámější abstinent a vegetarián má na svědomí holokaust. Tak kde je pravda? Platí otřepaný truismus o škodlivosti alkoholu? Tommyho tragédie se jí zdá přisvědčovat, závěr filmu se však takové interpretaci vyhýbá. Vinterbergovi totiž naštěstí nejde o potvrzení nebo vyvrácení podobných banalit. Film není pijáckou ódou ani suchozákonním pamfletem. Vinterberg v podmanivě alkoholovém oparu reflektuje krizi mužství i celého vzdělávacího systému, ne náhodou jsou jeho hrdinové učitelé, kteří se ještě v půlce života učí žít sami se sebou.

Chlast (Druk, Dánsko, 2020, IMDb)
Režie: Thomas Vinterberg, scénář: Tobias Lindholm, Thomas Vinterberg, kamera: Sturla Brandth Grøvlen, hrají: Mads Mikkelsen, Thomas Bo Larsen, Magnus Millang, Lars Ranthe, Maria Bonnevie ad., 117 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 8. 10. 2020).

Chlast (Druk, Dánsko, 2020, IMDb)
Režie: Thomas Vinterberg, scénář: Tobias Lindholm, Thomas Vinterberg, kamera: Sturla Brandth Grøvlen, hrají: Mads Mikkelsen, Thomas Bo Larsen, Magnus Millang, Lars Ranthe, Maria Bonnevie ad., 117 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 8. 10. 2020).

Přečteno 1854x

Článek vyšel v časopise Cinepur #132, prosinec 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.8 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Chlast

****  ČTENÁŘI (3.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Hlediště jsou ti druzí / Annette


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu: Film a ekologie

Editorial 137

Zeleně, šetrně, úsporně / O možnostech a rizicích udržitelné audiovizuální produkce

Filmové ekohorory / Když příroda vrací úder

Mezi poezií a přírodou / Estetická ekologie Abbáse Kiarostamího

Dvě věže pomalé kinematografie / Ekoestetika filmů Jamese Benninga a Andyho Warhola

O tom až někdy příště / Klimatická krize ve filmovém a televizním vyprávění

Oslav mučedníka, polituj konformistu, proklej režim / Není zla mezi námi


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ženská tvář války / Vysoká dívka

Více naděje už nemáme / Léto a subtilnost vědomého primitivismu

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje

Z(a)tracená sláva / Glory


RUBRIKY

anketa (28) / český film (110) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1030) / mimo kino (186) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (278) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #132 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #132, prosinec 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Kapky deště na rozpálených kamenech / Ozon ve Fassbinderových stopách (Lukáš Skupa, flashback)

Soundtrack Final Fantasy VII a celosvětová harmonie (Jiří Špičák, soundtrack)

(Ne)záměrná poselství o lidském světě / Žánr fantasy jako alegorie (Martin Svoboda, téma)

Promarněný návrat Carlose Saury (David Čeněk, kniha)

To a jeho (ne)adaptace / Stephen King jako zajatec hororu (Boris Hokr, téma)

To nejlepší z fantasy (Redakce, téma)

+ více...