Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Lidé si o sobě myslí, že jsou body pohybující se v čase. Ale spíš to bude naopak. Jsme nehybní a čas plyne skrze nás.“ Od filmů podepsaných Charliem Kaufmanem nelze očekávat přímočarý příběh ani jednoznačnou interpretaci. Snímky Synecdoche, New York (2008) a Anomalisa (2015), za nimiž stojí jako režisér i scenárista, vnikaly do vědomí rezignovaných hrdinů, aby nalezly jen existenciální tíži a rozmazané fragmenty jejich osobností. Ve svém posledním filmu z produkce Netflixu Asi to ukončím se Kaufman znovu obrací k životem zklamanému protagonistovi hledajícímu únikovou cestu z vlastní hlavy. Tentokrát však kompletně boří hranice mezi vnitřním a vnějším světem, mezi vzpomínkami a vizemi, a odvážně tak odmítá kauzální a lineární pojetí času. V Asi to ukončím čas totiž už neslouží jako rozlehlá šachovnice, po níž se postavy za dodržení předepsaných trajektorií pomalu posunují kupředu. Místo toho se proměňuje ve studený vítr, jenž jednotlivé lidské životy prostupuje – jak zasmušile poznamenává hrdinka filmu uvězněná na sedadle v autě projíždějícím krajinou za okny splývající v jednu nerozeznatelnou šmouhu. Kaufmanovy postavy se tedy nepohybují v čase, čas se přelévá a rozpíná v nich samotných.

To vše nicméně staví na paradoxně jednoduché a přehledné narativní struktuře o čtyřech dějstvích, kterou uvozuje obyčejná návštěva u rodičů. Z voiceoveru se dozvídáme, že mladá žena, divákům prvně představena jako Lucy, má dnes poznat rodný dům svého nového přítele Jakea. Přestože se počátek projížďky zdá idylický, Luciiny myšlenky často sklouzávají pryč od Jakeových starostlivých otázek k titulní větě „Asi to ukončím“, která rozdmýchává nihilistické úvahy o smyslu setrvávání ve vztahu, jenž ji sice nijak neomezuje, zároveň však ani nenaplňuje. Po příjezdu na farmu, kde Jake vyrůstal, se navíc začínají kupit zneklidňující a čím dál podivnější detaily – umrznuté, pohozené ovce, prázdný chlév po prasatech zaživa sežraných červy, poškrábané dveře do sklepa. Jakeovo nejasné mlžení, excentrické chování rodičů, ale i šumivá, téměř neslyšitelná hudba a rámování obrazů zpoza dveřních zárubní vytváří úzkostlivou atmosféru, která čerpá z konvencí hororového žánru a přirozeně vyvolává očekávání odhalení utajovaného nebezpečí.

Nahromaděná frustrace se však nikdy neuvolní. Bizarnosti se naopak kumulují a to, co považujeme společně s Lucy (mezitím několikrát převlečenou, přečesanou a přejmenovanou) za realitu, se rozpadá před očima. Koncepty času i prostoru přestávají fungovat. Jakeovi rodiče nekontrolovaně stárnou a mládnou v rámci jedné scény. Jediným, kdo v tomto chaosu představuje statický a neměnný bod, a tudíž i indicii k rozklíčování situace, zůstává sám Jake, ačkoli role vypravěče příběhu (hlasu voiceoveru) zdánlivě stále patří jeho přítelkyni.

Základní interpretační řád ve zmatku protichůdných nápověd při rodinné večeři lze hledat v přetrvávajícím znaku Kaufmanovy tvorby, pro kterou je charakteristická externalizace vnitřního a prožitkového světa hrdiny. V tomto smyslu můžeme zdlouhavou cestu k místu, kde Jake strávil dětství, vnímat jako postupný ponor do jeho podvědomí. Dům je ale mnohem komplexnějším prostředím jak pro protagonistu, tak pro narativ – stává se Jakeovou mentální mapou, v níž všechny vzpomínky, představy, úvahy a strachy nabývají stejných rozměrů a důležitosti. Vše, co se v následujících scénách odehraje (od recitování kritiky Pauline Kael, přes taneční číslo na školních chodbách po děkovnou řeč při obdržení Nobelovy ceny), lze zpětně vystopovat a do určité míry i předpovědět z relikvií v Jakeově pokoji. Plnokrevné postavy se smrsknou na nádoby popkulturních odkazů, z nichž věčně osamělý Jake poskládal svoji osobnost, a tedy i vše, na co jako diváci hledíme.

Zpočátku potměšilá série pastí a náhodných slepých uliček zabalených do hororového napětí tak postupně odhalí pevnou strukturu pokoušející diváckou pozornost a schopnost imaginace neomezované příčinností. Za to nás Kaufman odměňuje místy schizofrenní kontemplací o neproměněných šancích a o člověku, který měl nakonec nejblíž k animovanému, zaživa požíranému praseti.