Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Snímek Corpus Christi, nominovaný za Polsko na Oscara, se strefuje hned do několika aktuálních témat. Příběh o falešném knězi poukazuje na zkorumpované instituce, falešné spasitele a zdeformované mezilidské vztahy. V silně religiózní zemi, jakou je Polsko, tyto jevy získávají rozměr metafyzického zla, jež v žárové stylizaci zpracovali například Marcin Wrona v psychologickém thrilleru Démon nebo Adrian Panek v historickém hororu s pohádkovými motivy Vlkodlak. Režisér Jan Komasa zůstává v realistické rovině a skutečnou událost představuje jako komorní příběh polské vesnice.

Daniel byl právě propuštěn z nápravného zařízení pro mládež a má nastoupit jako dělník do stolárny v nedaleké vesnici. Začne se však místo toho vydávat za kněze a otevře se mu tím zcela nový svět. Okamžiky, kdy si mladík užívá změněné společenské role, patří k nejsilnějším z celého snímku. Zatímco v předchozí komunitě plné násilí a boje o přežití představoval člověka z okraje společnosti s nulovými vyhlídkami na zlepšení své životní situace, v nové roli Daniel získává moc nad lidmi a takřka zázrakem se stává spasitelskou postavou. Cítí, jako by se v něm probudila nová osobnost, jež chce napravovat svět kolem. Zasahuje tam, kde instituce selhaly, staví se proti zkorumpované policii, manipulativnímu starostovi i faráři alkoholikovi.

Danielův příběh je podobný Modlitbě Cédrica Kahna, pojednávající o mladém narkomanovi, který prochází vnitřní proměnou. Zatímco Thomas si sáhne na psychické dno, když se rozhoduje mezi světským životem a vstupem do kněžského semináře, Daniel svoje nejniternější okamžiky naopak prožívá, když si uvědomuje nemožnost svého vnitřního přerodu. Od začátku si je vědom toho, že jeho nový společenský status je založen na lži, a jeho experiment je tudíž předem odsouzen k nezdaru. V tom je jeho postava rozporuplná a nepředvídatelná. Nic nenasvědčuje tomu, že by se stal poslem Božího slova. Nosí kněžský oděv, ale uvnitř stále zůstává chovancem ústavu, který popíjí se svými vrstevníky, chodí na mejdany a navazuje milostný poměr.

Hrdina Corpus Christi je dítětem determinismu, výtvorem neutěšeného prostředí a neprostupné sociální hierarchie. Boží příbytek mu může poskytnout pouze dočasnou iluzi o tom, jaké to je někam patřit. Církev v jeho životě naplňuje univerzální lidskou potřebu být součástí kolektivu, cítit, jaké je to nebýt vyloučen, stát se součástí celku, jenž přesahuje jednotlivce. Tyto extatické okamžiky, kdy si hrdina uvědomuje nový rozměr svého bytí, však podbarvuje existenciální tíseň z toho, že vše zanedlouho pomine. Danielova postava je antikatarzní. Je to zločinec, který se nachází se ve vleku událostí, které nemůže odčinit. Jeho význam spočívá především v roli, jakou hraje pro transformaci okolní společnosti.

Corpus Christi je přes svoji přímočarou dějovou linku mnohovrstevnatým a komplexním dílem. Pracuje s náboženskými motivy, přitom se však pohybuje především na poli sociologickém a filozofickém. Vyobrazuje metafyzické zlo, jež bylo odstartováno tragickou událostí a nyní se jako temný přízrak vznáší nad vesnicí. Je to bolest, která se proměnila v nenávist a stravuje celou komunitu touhou najít viníka a pomstít se. Tato mikrostudie polského venkova odpovídá rozpoložení Polska coby země, jež utrpěla hluboké historické trauma a nyní prochází ekonomickou, společenskou a politickou krizí.

Trauma, které se dědí z generace na generaci, je jako zanícená rána. Nezahojí se, dokud se nevyčistí. Instituce však paradoxně tuto ránu neléčí. Snaží se pouze zakonzervovat bolest a frustraci pacienta tlumí mlčením a kolektivní amnézií. Komasa si při hledání léku pro nemocnou společnost bere na pomoc postavu, kterou používá jako katalyzátor zla. Daniel představuje skalpel, jenž se dokáže dostat až ke zdroji bolesti. Přetavuje trauma do léčebného procesu a vede své bližní ke katarzi a odpuštění.