Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Chirurgický řez polskou společností / Corpus Christi
kritika / Janis Prášil / 20. 11. 2020
Snímek Corpus Christi, nominovaný za Polsko na Oscara, se strefuje hned do několika aktuálních témat. Příběh o falešném knězi poukazuje na zkorumpované instituce, falešné spasitele a zdeformované mezilidské vztahy. V silně religiózní zemi, jakou je Polsko, tyto jevy získávají rozměr metafyzického zla, jež v žárové stylizaci zpracovali například Marcin Wrona v psychologickém thrilleru Démon nebo Adrian Panek v historickém hororu s pohádkovými motivy Vlkodlak. Režisér Jan Komasa zůstává v realistické rovině a skutečnou událost představuje jako komorní příběh polské vesnice.
Daniel byl právě propuštěn z nápravného zařízení pro mládež a má nastoupit jako dělník do stolárny v nedaleké vesnici. Začne se však místo toho vydávat za kněze a otevře se mu tím zcela nový svět. Okamžiky, kdy si mladík užívá změněné společenské role, patří k nejsilnějším z celého snímku. Zatímco v předchozí komunitě plné násilí a boje o přežití představoval člověka z okraje společnosti s nulovými vyhlídkami na zlepšení své životní situace, v nové roli Daniel získává moc nad lidmi a takřka zázrakem se stává spasitelskou postavou. Cítí, jako by se v něm probudila nová osobnost, jež chce napravovat svět kolem. Zasahuje tam, kde instituce selhaly, staví se proti zkorumpované policii, manipulativnímu starostovi i faráři alkoholikovi.
Danielův příběh je podobný Modlitbě Cédrica Kahna, pojednávající o mladém narkomanovi, který prochází vnitřní proměnou. Zatímco Thomas si sáhne na psychické dno, když se rozhoduje mezi světským životem a vstupem do kněžského semináře, Daniel svoje nejniternější okamžiky naopak prožívá, když si uvědomuje nemožnost svého vnitřního přerodu. Od začátku si je vědom toho, že jeho nový společenský status je založen na lži, a jeho experiment je tudíž předem odsouzen k nezdaru. V tom je jeho postava rozporuplná a nepředvídatelná. Nic nenasvědčuje tomu, že by se stal poslem Božího slova. Nosí kněžský oděv, ale uvnitř stále zůstává chovancem ústavu, který popíjí se svými vrstevníky, chodí na mejdany a navazuje milostný poměr.
Hrdina Corpus Christi je dítětem determinismu, výtvorem neutěšeného prostředí a neprostupné sociální hierarchie. Boží příbytek mu může poskytnout pouze dočasnou iluzi o tom, jaké to je někam patřit. Církev v jeho životě naplňuje univerzální lidskou potřebu být součástí kolektivu, cítit, jaké je to nebýt vyloučen, stát se součástí celku, jenž přesahuje jednotlivce. Tyto extatické okamžiky, kdy si hrdina uvědomuje nový rozměr svého bytí, však podbarvuje existenciální tíseň z toho, že vše zanedlouho pomine. Danielova postava je antikatarzní. Je to zločinec, který se nachází se ve vleku událostí, které nemůže odčinit. Jeho význam spočívá především v roli, jakou hraje pro transformaci okolní společnosti.
Corpus Christi je přes svoji přímočarou dějovou linku mnohovrstevnatým a komplexním dílem. Pracuje s náboženskými motivy, přitom se však pohybuje především na poli sociologickém a filozofickém. Vyobrazuje metafyzické zlo, jež bylo odstartováno tragickou událostí a nyní se jako temný přízrak vznáší nad vesnicí. Je to bolest, která se proměnila v nenávist a stravuje celou komunitu touhou najít viníka a pomstít se. Tato mikrostudie polského venkova odpovídá rozpoložení Polska coby země, jež utrpěla hluboké historické trauma a nyní prochází ekonomickou, společenskou a politickou krizí.
Trauma, které se dědí z generace na generaci, je jako zanícená rána. Nezahojí se, dokud se nevyčistí. Instituce však paradoxně tuto ránu neléčí. Snaží se pouze zakonzervovat bolest a frustraci pacienta tlumí mlčením a kolektivní amnézií. Komasa si při hledání léku pro nemocnou společnost bere na pomoc postavu, kterou používá jako katalyzátor zla. Daniel představuje skalpel, jenž se dokáže dostat až ke zdroji bolesti. Přetavuje trauma do léčebného procesu a vede své bližní ke katarzi a odpuštění.
Corpus Christi (Polsko, Francie, 2019, IMDb)
režie: Jan Komasa, scénář: Mateusz Pacewicz, kamera: Piotr Sobociński jr., střih: Przemysław Chruścielewski, hudba: Jevgenij Galperin, Sacha Galperine, hrají: Bartosz Bielenia, Aleksandra Konieczna, Eliza Rycembel, Leszek Lichota, Łukasz Simlat ad., 116 minut, distribuce: AČFK (premiéra v ČR 24. 9. 2020).
Corpus Christi (Polsko, Francie, 2019, IMDb)
režie: Jan Komasa, scénář: Mateusz Pacewicz, kamera: Piotr Sobociński jr., střih: Przemysław Chruścielewski, hudba: Jevgenij Galperin, Sacha Galperine, hrají: Bartosz Bielenia, Aleksandra Konieczna, Eliza Rycembel, Leszek Lichota, Łukasz Simlat ad., 116 minut, distribuce: AČFK (premiéra v ČR 24. 9. 2020).
Přečteno 2718x
Článek vyšel v časopise Cinepur #131, říjen 2020.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3 /10
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Corpus Christi
**** ČTENÁŘI (3.5)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #131, říjen 2020
Z obsahu tištěného čísla:
Člověk člověku zombíkem / The Last of Us: Part II (Michal Böhm, videohra)
Vzpomínková kniha Gorana Markoviće v českém překladu a nových souvislostech / Česká škola neexistuje (Alena Šlingerová, kniha)
Jak změnit systém / Ženské iniciativy v evropských filmových průmyslech (Julie Žáčková, Dagmar Sedláčková, téma)
Vesmířané nepláčou / Proxima (Jarmila Křenková, kritika)
Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek (Eliška Děcká, téma)
Oko, které se dívá / 77. MFF v Benátkách (Anna Kopecká, report)