Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pravda na dně lahviček s močí / Šarlatán

Pravda na dně lahviček s močí / Šarlatán

kritika / český film / Martin Mišúr / 10. 11. 2020

Ivan Trojan kývl na scénář, který schopného herce snadno navnadí. V Šarlatánovi hraje Jana Mikoláška, nadaného i výstředního léčitele, jemuž zákruty dějin Československa příliš nepomáhaly. Podoba tohoto proslulého znalce bylin se nestačila vpálit do kolektivní paměti, Trojan si s pozapomenutou figurou nicméně poradil náramně. Suverénně přepíná mezi ušlechtilým lékařem, který sošně hledí na lahvičky s močí, vyplašeným zajatcem mocenských her i autoritativním podivínem s netradičními zálibami za zavřenými dveřmi.

Širší štáb protagonistu v jeho snažení nepodráží. Šarlatán je ukázněný životopisný film se zřetelnou dějovou linkou. Jenže i některé realizačně zdařilé snímky nakonec nenavádějí k širším úvahám, neboť jejich postupy už jsou dostatečně známé, žánrově dávno osvojené a zkrátka očekávatelné. Takové snímky zaujmou spíše tím, do jakého kontextu mohou být takové tvůrčí postupy vneseny, případně jaké nevšední interpretace tím podněcují.

Šarlatánovi svědčí, když v návaznosti na silnou tradici biopiců dostředivě sleduje Mikoláškův vnitřní svět práce a osobních démonů. V ordinaci k němu všechno automaticky migruje a tvůrčí volby se tam podřizují jeho naturelu. Vzniká tím dojem, že snad i klika od dveří přičinlivě nabírá odstín, který vyhovuje Mikoláškově momentální náladě. Při této inklinaci lze sugestivně stavět intimní život hrdiny a každý prchavý pohled proměnit v cosi nesmírně živočišného. O poznání méně přesvědčivě dopadá, jakmile je Mikolášek odstředivě vržen do širších dobových scenerií konce padesátých let, kdy je proti němu veden politický proces.

Rozpačitě vyznívá postava jakéhosi komunistického fízla, jehož přeexponované a infantilní jednání evokuje spíš středoškolskou šikanu o velkých přestávkách. Rád bych takovou postavu vídal v nějakém odvázaném komiksu, do akademicky koncentrovaného filmu však nezapadá a hodně vypovídá o tápání v historických reáliích. Do problémů zabředl i náznak kriminálního motivu obvinění proti Mikoláškovi. Je poskytnuto málo stop; mimoto touha pátrat na vlastní či jinou pěst značně ochabuje, když advokát ex offo lakonicky naznačí, že si politická moc beztak všechno pohlídá. Nepřekvapí, když klíčový emocionální vzruch v soudní síni opět míří za Mikoláškovou dostředivou intimitou.

Mikoláškův osud přitom odstředivé otázky přitahuje. Jak zjistíme, léčil vlivné (nejen) komunistické činitele, měl styky na ministerstvu, dokonce si dokázal v poúnorovém Československu uchovat živnost. Detaily ale zůstanou zahaleny někde pod rouškou: chrchlající prezident Antonín Zápotocký toho v úvodní předsmrtné křeči moc neprozradí a jiných vlivných hlasů se nedostává. Čím méně víme, tím větší prostor pro spekulace. Jan Mikolášek je zhmotněný sen ctitelů všemožných zapomenutých nebo utajených dějin; tedy knih, článků nebo dokumentů, z nichž máme seznat, že velkým historickým událostem sekundoval jakýsi tajemný hybatel, případně málo viditelná skupina.

Je konspiračně svůdné sledovat, jak Šarlatán neurčitě pracuje s touto optikou (ne)víry v oficiální sdělení a tajemného aktéra v pozadí. O Mikoláškovi tehdejší noviny údajně sdělují samé nesmysly, on sám pak působí někdy jako znalec, který odmítá označovat své nadání za zázrak, a někdy jako spiklenecká figura, která občas procedí mezi zuby prorocky znějící větu jako: „Stokrát už lidi přečetli Bibli a nepochopili nic.“ Rovněž kompoziční či světelná řešení při manipulacích s lahvičkami jsou místy tak výrazná, že nemají daleko k nedostižné úvodní znělce Nevysvětlitelných záhad. Nemluvě o návodných inscenačních řešeních typu mimořádně prudkého nájezdu na detail rukou mladého Mikoláška, když si onen poprvé uvědomí, jakým nadáním vládne.

Samozřejmě netvrdím, že tvůrci Šarlatána připravili fanservis pro tu část veřejnosti, která se o dění ve světě informuje u leckdy roztodivných alternativních webů. Vtip spočívá v tom, že zvolené žánrové konvence a celkové ladění – akademicky koncentrované životopisné drama – jsou ve filmu o neurčitém tajemném hybateli něčím vznětlivým. Film zavání rafinovanými argumentačními postupy, kdy se do jednoho celku divoce míchají fakta, polopravdy, zavádění i otevřené lži; vše podpořené věrohodně vyhlížejícími postupy. Jinými slovy, kdyby někdo sehnal prostředky na vznik, řekněme, dehonestujícího hraného filmu o pozadí činnosti Charty 77 a jakýchsi hybatelích v pozadí, asi by při nespoutaně exploatačním pojetí tolik nepopudil, zatímco s takto věrohodně uměřenými prostředky třeba ano. Nehodnotím faktičnost Šarlatána (ostatně dle oficiálních materiálů pouze vágně inspirovaného skutečným osudem), nýbrž zvolená tvůrčí řešení a to, co mohou dnes evokovat. Takto viděno se zdá vlastně taktické, že se tvůrci soustředili na osobní a dostředivé aspekty Mikoláškova života, ačkoli u postav jeho typu bude patrně vždy podivně vábit i decentrované, záhadné a domněle utajené.

Přečteno 1644x

Článek vyšel v časopise Cinepur #131, říjen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.2 /13

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nikdo už mě nemůže soudit / Titan

Monumentální intimita Villeneuvovy Duny / Duna

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Pitomý porno po česku / Chyby

Záhada výchovy / Každá minuta života

Na ptáky jsme krátký / Atlas ptáků

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Je to jenom prank, bro / Shoky & Morthy: Poslední velká akce

Hra pro nepadnoucí masky / Okupace

Únik do pohádkové krajiny folkloru / Anna Podskalská


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Půvab a moudrost motivačních citátů / Kdybys jen tušil

Hledání otce, hledání syna / Dálava

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka


RUBRIKY

anketa (28) / český film (114) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1032) / mimo kino (186) / novinka (806) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (279) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #131 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #131, říjen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Padesát odstínů stmívání / Temný narativ v antifeministických romancích (Iva Baslarová, téma)

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa (Antonín Tesař, kritika)

Praktický průvodce sexem pro mileniály / Můžu tě zničit (Martin Šrajer, televize)

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu (Tomáš Gruntorád, kritika)

Chirurgický řez polskou společností / Corpus Christi (Janis Prášil, kritika)

Člověk člověku zombíkem / The Last of Us: Part II (Michal Böhm, videohra)

+ více...