Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

kritika / Martin Svoboda / 31. 8. 2020

Palestinské národní sebeurčení je jistě jedno z nejvypjatějších a nejvíce kontroverzních témat západního kánonu. Elia Suleiman si postavil kariéru na tom, že ho dovede zpodobnit s nadhledem, který mísí chladný odstup s absurditou a ve svých nejvypjatějších momentech by zapadl klidně do Kusturicova pojetí balkánské války.

Aktuální Suleimanův počin To musí být nebe však volí mnohem střídmější cestu než jeho předchozí tvorba. Nesledujeme velké metafory, žonglování s granáty ani střelbu z kulometů, ale velmi jednoduchou cestu postavy jménem Elia Suleiman, filmového režiséra pozorujícího život okolo sebe. V domácí Palestině, Paříži nebo i New Yorku je svědkem mnoha anekdotických příhod, z nichž o jeho vlasti a národní povaze možná něco vyplývá, možná taky ne. Chronologie ani kontext scén mnohdy nejsou zcela jasné, příhody na sebe stěží navazují. V Paříži neúspěšně shání prostředky na natočení filmu, v New Yorku vede masterclass – kolik času mezi tím uplynulo? Jde o stejný projekt? Byly to cíle jeho cest, nebo jimi bylo něco jiného? Těžko říct.

Suleimanův přístup se tentokrát v něčem podobá komediím Jacquese Tatiho. Nemluvný hrdina proplouvá světem, do kterého jako by nepatřil, a s určitým dobrosrdečným nadhledem sleduje hemžení karikatur okolo sebe. Jenže zatímco Tati reflektoval relativně neškodné pravdy každodenního maloměšťáckého života, Suleiman stráví značnou část stopáže povytahováním obočí nad konfliktem, který stojí jeho národ lidské životy. Ve svých předchozích filmech na to sám poukazoval leckdy bez jakýchkoli servítků, zde však jeho dobrovolně němá postava působí svou urputnou vykořeněností a neochotou stát se součástí světa místy až bezohledně.

Povýšeně soudí okolí, pohrdlivě kroutí hlavou nad každým, kdo se vedle něj projeví ať už příliš individuálně, nebo příliš stádně. Arogantně přehlíží každého, kdo ho osloví, a to vše rámuje jakýmsi nonšalantním nadhledem. Vždy, když se hrdina dostane do situace, kdy už se zdá, že musí nějak zareagovat, režisér prostě milosrdně utne scénu, aby další následovala s nejasným odstupem a v nejasném kontextu. Po chvíli to vše působí značně nesympaticky. Suleiman coby postava ve filmu má zjevně prostředky, aby celé dny chodil po městě a okukoval zadky ženským, cestoval po světě podle nálady a jedinou jeho činností bylo ohrnovat nos nad každou karikaturou, se kterou se setká – karikaturou, kterou Suleiman/scenárista vymyslel proto, aby jí mohl Suleiman/postava pohrdat. To vše je pak rámováno vágním melancholickým steskem po svobodné Palestině, ačkoli není jasné, jak by si ji postava, tak se vyčleňující z představeného systému, mohla vůbec představovat.

To musí být nebe je skutečně velmi zvláštní film, který něco chce, a emoce onoho chtění je zjevná, ale jakákoli konkrétnost onoho chtění se vehementně odmítá zhmotnit. Protagonista vidí vše, co je špatně, ale protože nic z toho ho neohrožuje a neubližuje mu, prostě to nechá projít kolem. Jako když ho v jedné z úvodních scén bez zájmu mine ozbrojený dav výrostků. Prostě se ušklíbne a jde dál. Možná právě tato bezradnost bude pro některé diváky podnětná, možná právě ona reprezentuje situaci, v níž se Palestina nachází. Více než polovina filmu se však odehrává v západních velkoměstech, kde se dají nad důvodem neustálého povrchního karikování jen krčit ramena. Chtěl tím Suleiman říct, že Palestina mu je přese všechno nejbližší, protože všechna ostatní místa vidí jako o řád trapnější a směšnější? Těžko říct, co jiného má z tak mělkých pozorování, jako že „v Americe nosí každý zbraně“ a „v Paříži všichni dlouho spí“, vyplývat. Při povrchnosti Suleimanova pozorování nejde o reflexi těchto národů užitečnou pro ně samotné, smysl má pouze v kontextu spokojeného návratu cizince domů.

To musí být nebe (It Must Be Heaven, Francie, Kanada, Palestina, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Elia Suleiman, kamera Sofian El Fani, střih: Véronique Lange, hrají: Elia Suleiman, Ali Suliman, Gael García Bernal, Nancy Grant ad., 97 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 11. 6. 2020).

To musí být nebe (It Must Be Heaven, Francie, Kanada, Palestina, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Elia Suleiman, kamera Sofian El Fani, střih: Véronique Lange, hrají: Elia Suleiman, Ali Suliman, Gael García Bernal, Nancy Grant ad., 97 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 11. 6. 2020).

Přečteno 1387x

Článek vyšel v časopise Cinepur #130, srpen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
0 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci


DALŠÍ Z RUBRIKY

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti

Michaël Dudok de Wit: Možná zítra a možná nikdy

FixFox: Intergalaktický opravář v hřejivé české hře


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství

Záhada výchovy / Každá minuta života

Proč se nepochlubit / FAMUFEST

Smysl života a to, co chceme / Smysl života

Žalovat se nemá / Žaluji!


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (104) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1088) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #130 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #130, srpen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Hororové nedochůdče / Další jehňátko (Jarmila Křenková, kritika)

Karty děsu / Cultist Simulator (Ondřej Trhoň, videohra)

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti (Jan Kolář, kritika)

Nabouraný film / Bourák (Martin Šrajer, kritika)

Festivaly už budou navždy jiné / Rozhovor s uměleckou ředitelkou Visions du Réel Emilií Bujès (Jaroslav Cibulka, rozhovor)

Niet tam víťazov / Meky (Antonín Tesař, kritika)

+ více...