Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Producent a občasný režisér podvratných komediálních seriálů jako Forever, Dobré místo nebo Mistr amatér Alan Yang natočil pro Netflix svůj celovečerní debut. Je jím příběh tchajwanského imigranta s názvem Ocas tygra, nuancovaná sonda do diasporické identity skrze promyšlené uchopení konvencí melodramatu a vědomě mýtotvorné transnárodní vyprávění.

Pin-Jui se v průběhu padesátých let jako nevinný mladý chlapec skrýval před Čínskou národní stranou u svých prarodičů na Tchaj-wanu. Současnost by tomu nemohla být vzdálenější – stal se z něj distancovaný a osamělý muž žijící ve Spojených státech, neschopný komunikovat s vlastní dcerou. Tyto dvě linky se vzájemně zrcadlí, minulost postupně shrnuje klíčové životní okamžiky, zatímco 21. století stojí na snaze porozumět dceři, která se mu víc a víc podobá.

Yangův scénář s překvapivou lehkostí přeskakuje z jednoho období do druhého, aniž by byť jen na vteřinu diváka ztratil. Každá scéna chytře staví na té předchozí a odhaluje další souvislosti v komplikované mozaice vztahů. Přehlednost koření v chytré návaznosti na hollywoodské vyprávění. A právě zde se ukazuje, nakolik může být kontextualizace složitá. Neměli bychom zapomínat, že i přes dominantní využití čínštiny a tchajwanského dialektu je Ocas tygra film veskrze americký, ať už v rovině produkce či formy a stylu. Yang k látce přichází jako filmař existující ve strukturách hollywoodského filmového průmyslu a obklopený skupinou amerických filmových profesionálů. Ona spasitelská autorská čtení, která se v kritikách snímku objevují, musíme nutně chápat z poněkud distancovanější perspektivy. Jakkoli Ocas tygra rozhodně není radikální změnou paradigmatu, je inspirativním filmem a dobrým příkladem vrstevnatého uchopení diverzity.

V některých kritikách se také objevují paralely k hongkongským či tchajwanským příběhům o imigrantech z osmdesátých let – nejznámějším z nich je pravděpodobně The Illegal Immigrant od Mabel Cheung –, ale v případě netflixovské novinky jde jen o zlomek celku. Zatímco tamější snímky stály na exploataci populárního tématu útěku za domnělou svobodou a postupnou deziluzí ve Spojených státech, v Ocasu tygra slouží imigrace jako motivace druhé tematické poloviny – udržení diasporické identity na straně otce a budování té transnárodní na straně dcery. Nesměřuje tak z Asie do USA, ale naopak.

Pin-Jui se časem stává posledním pojítkem s Tchaj-wanem, protože jeho dcera Angela se ve Spojených státech narodila a celý film mluví anglicky. Jejich postupné a neobratné sbližování stojí na tom, nakolik bude otec schopen se otevřít a tím přiblížit Angele rodnou zem. Proto je závěr tak dojemný. Vyjde totiž na povrch, že melodrama vyvěrající ze vztahu mezi hrdinou a jeho dávnou láskou Yuan, bylo jen způsobem, jak diváka zaháčkovat v komplexnějším narativu hledání (trans)národní – diasporické – identity. Když padnou poslední slova filmu, je rozhodnuto, patří totiž Angele a poprvé nejsou řečena anglicky. Už rozumí.

Ocas tygra tak najednou patří do úplně odlišného kontextu. Do společnosti filmů jako Šíleně bohatí Asiati Jona M. Chua podle knihy Kevina Kwana či Malá lež Lulu Wang. Skupina – tím se rozhodně nesnažím implikovat nějakou kolektivní snahu – asijsko-amerických umělců druhé a třetí generace přistěhovalců využívá rozličných žánrových vzorců, aby uvnitř dominantních struktur rekonstruovali vlastní identitu. První je trochu prvoplánovou komedií, druhý citlivě, ale s černým humorem vystavěnou rozlučkou a Ocas tygra je čistým dramatem. Onu práci s identitou však nemyslím nikterak idealisticky, jde o pragmatická a kreativně koordinovaná rozhodnutí diverzifikace produkce velkých studií, uvnitř kterých však vzniká něco nového a fascinujícího.