Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„V gruzínském tanci není žádný sex. To není lambada,“ důrazně vysvětluje učitel národního souboru tradičních tanců mladému Meradovi hned v úvodu snímku. Tvrdě trénující mladík se snaží navázat na úspěšnou tradici své rodiny v národním souboru a splnit si sen o vystupování v zahraničí. Ten se však začne rychle rozplývat ve chvíli, kdy se objeví talentovaný Irakli, který se stává Meradovým rivalem. Namísto zápolení o místo v elitní sestavě začnou mezi oběma tanečníky propukat doposud nepoznané city.

Na rozdíl od výrazných queer snímků z posledních let, jako byly Dej mi své jméno, Na konci světa nebo loni uvedený Portrét dívky v plamenech, ale novinka švédsko-gruzínského režiséra Levana Akina není primárně zaměřená na lásku a nově vznikající vztah dvou osob stejného pohlaví. Na postupném eskalování citů mezi titulními hrdiny a jejich následném milostném vzplanutí snímek reflektuje především Meradovo pozvolné uvědomování si vlastní sexuality a s tím spojenou snahu vystoupit z konvencí rigidní společnosti a drilu tanečního prostředí. Film se nefixuje pouze na téma coming outu, ale v obecné rovině analyzuje pozici jedince, který se snaží navzdory své odlišnosti najít vlastní místo ve společnosti a kultuře, jež ho neakceptuje.

Merad tak postupně opouští až panensky neposkvrněné prostředí tanečního souboru a objevuje doposud nepoznanou queer komunitu a klubový život v moderním Tbilisi. Reakce okolí na jeho odlišnou sexuální orientaci sice očekávatelně zahrnují verbální i fyzické útoky, ale tvůrci se důrazně vyhýbají klišé jiných queer filmů a pozici vypovězeného člověka, kterému společnost ubližuje. Zřetelně akcentují především univerzálně srozumitelný motiv vnitřního rozporu, který může jedinec pociťovat. Na Meradově příběhu ilustrují, jak náročná rutina tanečního výcviku, tvrdě trestající jakékoli projevy individualismu, svobodomyslného mladíka svazuje. Rozpor se stává intenzivnějším s přihlédnutím k osudu hrdinových rozvedených rodičů, bývalých úspěšných tanečníků, kteří jsou po konci kariéry namísto kýžené slávy nuceni živořit.

Scénář filmu napsal Levan Akin v reakci na násilné události doprovázející historicky první Pride Parade v Tbilisi v roce 2013. Jeho snímek však není prvoplánovým agitačním dílem vyjadřujícím podporu LGBT komunitě, ale spíše trefnou polemikou nad stavem společnosti, zaseknuté v dogmatech pravoslaví a genderových stereotypech. Poukazuje na obtížnou situaci mladých lidí, kteří se snaží naplnit tradiční představy společnosti, do níž se narodili, ale zároveň se z nich chtějí vymanit a poukázat na jejich zastaralost.

Díky celosvětově srozumitelnému a aktuálnímu tématu se stal snímek v loňském roce festivalovým miláčkem. Světovou premiéru měl v Cannes v rámci sekce Quinzaine des réalisateurs a získal například cenu za nejlepší film na MFF v Oděse či cenu diváků na tuzemském queer filmovém festivalu Mezipatra. I přes vřelou diváckou a odbornou recepci snímku na světových přehlídkách zaznamenal bouřlivou nevoli během distribučního uvedení v Gruzii. Gruzínská premiéra, která se odehrála za přítomnosti stovek příslušníků ultranacionalistických a proruských hnutí i pravoslavných kněží, kteří se snažili projekci filmu zabránit, výmluvně demonstruje význam Akinova filmu a nutnost otevřené diskuse, k níž může přispět. Nenávistné přijetí snímku ze stran ultrakonzervativců nejlépe odráží skutečný stav gruzínské společnosti, prezentované v samotném filmu. V Gruzii je akceptování jinakosti minorit chápáno jako protikřesťanské a urážlivé pro národní kulturu.

Senzuální drama poskytuje vděčnou hereckou příležitost debutujícímu Levanu Gelbakhianimu, kterému scénář předepisuje atraktivní vývoj charakteru od bezproblémového a snaživého chlapce až k sebevědomému mladému muži, plně akceptujícímu svou vlastní jinakost. V působivě vygradovaném finále, kde se Merad účastní konkurzu do elitní části souboru, tak vyjadřuje svou vzpouru nikoli slovy, ale tancem. Ani v závěru se tak snímek nestává tragickým portrétem ostrakizovaného jedince, ale nabízí jak Meradovi, tak samotným divákům naději na šťastný konec. Byť i v dnešní době musela zůstat část štábu a hlavní choreograf snímku v anonymitě a své spoluúčasti na tomto působivém coming of age dramatu se tak dobrovolně zříci.