Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

kritika / Ondřej Pavlík / 8. 5. 2020

Holokaustové komedie obvykle čelí nařčením, že zlehčují to nejvážnější z témat. Jak konkrétně jej ale zlehčují a čemu přesně jejich rozverný tón slouží? Například v dojímavém, a přitom zábavném koncentráčnickém snímku Život je krásný režiséra Roberta Benigniho židovský otec svému synovi namlouvá, že jejich zajetí je ve skutečnosti součástí kolektivní společenské hry. Dítě, a spolu s ním i publikum, tak nacistický teror vnímá skrze hořkosladký závoj, ochrannou vrstvu, která tlumí kontakt s nepopsatelnými hrůzami. Králíček Jojo Taiky Waititiho rovněž pojednává o chlapci, jehož existenci během druhé světové války halí jakýsi zjemňující fantazijní opar. Jen jde tentokrát o filtr tvořený fašistickou ideologií, v němž absentující otcovskou figuru v dětských představách supluje rozkošně zlomyslná postavička samotného Vůdce.

Desetiletý Jojo je nadšeným členem Hitlerovy mládeže, leč doma má odbojářsky naladěnou matku, která navíc v domě ukrývá dospívající židovskou dívku Elsu. S Elsou se chlapec záhy setkává, rozpráví s ní o nadpřirozených schopnostech Židů a za nesouhlasného mručení imaginárního Vůdce se do ní platonicky zamilovává. Králíček Jojo tedy oproti Benigniho filmu vlídně nezmírňuje strašlivé dopady holokaustu, ale žertovně vykresluje osoby a představy, které za nimi stojí. Propagandistické fámy líčící Židy jako proradné démony se nadsazeně promítají do pohádkových malůvek poletujících rohatců z Jojovy rozpracované knížky. Parodicky přemrštěné hajlování a urážlivý žvatlající Adolf jako by sem přicestovali z kampaně „Buďte hodní na svého obecního nácka“.

Prověřenou strategii, podle které zbavíme zlo jeho moci tak, že jej důkladně zesměšníme, následuje Králíček Jojo obstojně, byť s nevelkou invencí. Slabší jsou však scény, v nichž Waititiho film vystupuje z komfortní zóny narůžovo přetřeného nacismu a pokouší se gestikulovat směrem k opravdu vážným válečným traumatům, případně způsobům, jak jim předcházet a čelit. O náhlé smrti milovaného člověka jsme spolu s chlapcem zpraveni decentní náznakovou oklikou, která zásadně nenarušuje eufemistický tón snímku. Zároveň ale postrádá skutečně zdrcující emoci, kterou bychom v příběhu podávaném perspektivou malého kluka očekávali. Stačí chvilka úhledně zarámovaného truchlení a Jojo bez viditelnějšího otřesu vesele poskakuje dál omalovánkovým světem, který si pro svůj milý svéráz vysloužil četná přirovnání k porcelánovým univerzům Wese Andersona.

Jenže Waititi není Anderson, jehož filmy s historickými reáliemi přiznaně manipulují a jakékoli citové projevy uzavírají do dvojitých ironických uvozovek. Králíček Jojo se označuje za protinenávistnou satiru, která se zjevně chce diváků dotknout a účinkovat v dnešních rozbouřených časech jako zklidňující tonikum. Recept proti nenávisti, předsudečnosti a xenofobii, který film navrhuje, je však vcelku naivní. Jeho nejúčinnější přísadou je – jak jinak – láska, či alespoň silná přátelská náklonnost. Takto hluboké, hory přenášející pouto si možná v ideálním případě vypěstujeme k jedinci, kterého – stejně jako Jojo – náhodou objevíme doma ve skříni. Jak nám ale pomůže láska, když se s těmi „druhými“ setkáme jen jako s abstraktními medializovanými skupinami „nepřátel“ nebo jako s lidmi, na něž narazíme letmo a příležitostně?

Život podle Taiky Waititiho je zkrátka až moc růžovoučký. Šlechetné úmysly se v jeho filmu rozpouštějí v cukrkandlovém sentimentu, který možná chvilkově rozpláče a zahřeje, ale pak vmžiku vyprchá z těla. Hitler v pitvořivém Waititiho podání možná odpovídá zdrobnělé klukovské optice, ale obávaného, nesčetněkrát karikovaného arcipadoucha moderních dějin nijak nepřepracovává ani neaktualizuje. Králíček Jojo tak zůstává uvězněný v chráněné oblasti bezpečné, důkladně opomníkované války, za jejíž hranice vyhopkává zřídka a neobratně. Je plyšovým domácím miláčkem, z nějž při jemném stisku vychází roztomilé kníkání, ale kterého by tam venku rozcupoval první predátor.

Králíček Jojo (Jojo Rabbit, USA, ČR, Nový Zéland, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Taika Waititi, kamera: Mihai Mălaimare Jr., střih: Tom Eagles, hudba: Michael Giacchino, hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Taika Waititi, Scarlett Johansson, Sam Rockwell, Rebel Wilson ad., 108 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 23. 1. 2020).

Králíček Jojo (Jojo Rabbit, USA, ČR, Nový Zéland, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Taika Waititi, kamera: Mihai Mălaimare Jr., střih: Tom Eagles, hudba: Michael Giacchino, hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Taika Waititi, Scarlett Johansson, Sam Rockwell, Rebel Wilson ad., 108 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 23. 1. 2020).

Přečteno 1756x

Článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě

Blízká setkání tří živočišných druhů / Gunda

Návštěva muzea lásky / Undine

KVIFF: Zpráva o novém filmu Václava Kadrnky


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #128 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Co dělat, když zazní siréna / Maják (Janis Prášil, kritika)

Editorial 128 / Do you feel lucky? (Jindřiška Bláhová, editorial)

Společnost podmíněné lásky / Chvění (Tomáš Gruntorád, kritika)

O užitku a škodlivosti cinefilie pro filmovou teorii / Mizanscéna a filmový styl (Benjamin Slavík, kniha)

Eastwood o Eastwoodovi (Christopher Frayling, téma)

Jen o něco lepší filmy / Andrej Andrejevič Tarkovskij (Marek Čermák, rozhovor)

+ více...