Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Režisérce a scenáristce Gretě Gerwig se s Malými ženami povedla skoro nevídaná věc. O snímku se totiž nehovoří jen ve spojitosti s Louisou May Alcott, autorkou generacemi čtenářek milovaného románu, ale hlavně jako o autorském projektu. Film si o takovou charakteristiku zcela vědomě a sebevědomě říká, ale neztrácejme ze zřetele, že v souvislosti s adaptacemi literárních či dramatických předloh taková adjektiva obvykle nepadají. Mnohem častěji se tato díla cení jako sofistikované řemeslné produkty, v nichž své dovednosti ukazují spíš vedoucí výpravy, kostýmní návrháři nebo herečtí protagonisté; na režisérech pak zůstává jen vše propojit bez viditelných švů. Jméno Grety Gerwig jako klíčové tvůrčí síly za Malými ženami pro 21. století silně rezonovalo napříč propagací filmu i v jeho kritickém přijetí. Nic na tom nezměnil ani fakt, že právě se uzavírající sezona nejrůznějších ocenění status Malých žen jako vyzrálého autorského počinu plně nestvrdila.

Podobné posuny samozřejmě nepadají z nebe, ale představují výsledek dlouhodobého vývoje žánru. V roce 2005 se do kin dostala adaptace Pýchy a předsudku Jane Austen, která uzavírala dekádu plnou nejrůznějších adaptací i nového pojetí díla známé britské spisovatelky. Výsledný tvar, vědoucně pomrkávající na své diváky, tak v důsledku nejen vytvářel důvěrně známý austenovský mikrokosmos, ale také chytře pracoval s motivy čtení a pohledu, které jsou pro jakékoli adaptace literárního kánonu nezbytné. I novinka Grety Gerwig částečně vychází z originálních filmových převyprávění důvěrně známých příběhů – jako například Bouřlivé výšiny Andrey Arnold, Jana Eyrová Caryho Joji Fukunagy nebo Anna Karenina Joea Wrighta –, namísto novátorských stylových koncepcí se však soustředí na o něco radikálnější reinterpretaci osudů čtyř sester Marshových.

Gerwig ve svém teprve druhém celovečerním snímku dovedně vybalancovala nostalgický děj s pojednáním o hledání vlastního autorského hlasu. Skrz postavu aspirující spisovatelky Jo, kterou v jejím tvůrčím rozletu brzdí mučivé zpochybňování sebe sama, kritické hlasy mužů i nutnost psaním podpořit poměrně rozvětvenou rodinu, vede scenáristka paralelu s pozicí Louisy May Alcott. A ostatně i s vlastní situací. V konečném důsledku jde totiž o vyprávění o zrodu umělkyně v časech, které jim nejsou ani zdaleka nakloněné – a to platilo jak pro New York druhé poloviny 19. století, tak pro současný Hollywood. Právě pro tyto jemné aktualizační posuny, které Malé ženy připodobňují k něžně, ale důkladně restaurovanému obrazu, v nás budí onen pocit náhlého znovuobjevování důvěrně známého příběhu.

Daleko výrazněji, než bylo v uplynulé dekádě zvykem, vidíme tyto autorské zásahy na rovině scénáře. Gerwig rozlomila chronologicky jednolité vyprávění vedví, a výsledný snímek tak organicky přepíná mezi dětstvím a dospíváním hrdinek a jejich situací o sedm let později. Mozaikovitá struktura a přeskakování mezi časovými liniemi vnáší do dění nebývalou energii a nenápadně avizuje, že v osudech malých žen nemusí být nic dané a nevyhnutelné – i kdyby tomu editoři a tetičky chtěli sebevíc. „Když bude v příběhu dívka, ať je na konci vdaná nebo mrtvá,“ radí Jo zkušený novinář. V ten moment k nám Gerwig promlouvá hned dvakrát – jako divačka a čtenářka, která se podobně frustrujícími závěry probírala nesčetněkrát, a jako scenáristka, která si chystá půdu pro převratné finále. Pokud její hlavní hrdinka vdavky konzistentně odmítá, neznamená to, že by snímek ideu sňatku en bloc zavrhoval. Pohledy na lásku a manželství se různí, stejně jako sestry Marshovy. Je tu tiše oddaná Beth, romantická Meg i nesmírně praktická Amy. Právě v jejím světonázoru rezonuje pohled na partnerství jako nutnou ekonomickou alianci i láskyplné pouto.

Aktualizace na rovině stylu tváří v tvář vyprávěcí razanci možná trochu zanikají, protože jde o křehké, nijak ostře vyčnívající scény. Spolu s kostýmní výtvarnicí Jacqueline Durran oblékla Gerwig v úvodní scéně Jo do kalhot, i když v dané době šlo o oděv pro ženu zcela nemyslitelný. Takové rozhodnutí se harmonicky snoubí s ambicí vtisknout Malým ženám moderní a spíš nadčasový nádech, proto závazná historická přesnost ustupuje do pozadí. Podobný drobný moment klenoucí se přes dekády i celá století se objeví, když spolu Jo a mladík Laurie tančí na zápraží, stranou širší společnosti. Namísto standardizovaných kroků a škrobených výrazů se oba šklebí a propukají ve spontánní, nekoordinované a bláznivé pohyby – asi jako všichni teenageři tehdy i dnes.

Malé ženy podle Grety Gerwig tak mohou navenek působit uhlazeně, na někoho možná až příliš konvenčně. Na první pohled snímek může postrádat obrazovou radikalitu nedávných kostýmních dramat a literárních adaptací, ale jeho síla spočívá spíš v drobnostech a nuancích. Právě ony nakonec dovedou vypovídat hlasitěji a důrazněji – stačí jim, jak Gerwig nabádala už ve svém debutu Ladybird, věnovat dostatek trpělivosti a pozornosti.