Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy

kritika / Šárka Gmiterková / 7. 5. 2020

Režisérce a scenáristce Gretě Gerwig se s Malými ženami povedla skoro nevídaná věc. O snímku se totiž nehovoří jen ve spojitosti s Louisou May Alcott, autorkou generacemi čtenářek milovaného románu, ale hlavně jako o autorském projektu. Film si o takovou charakteristiku zcela vědomě a sebevědomě říká, ale neztrácejme ze zřetele, že v souvislosti s adaptacemi literárních či dramatických předloh taková adjektiva obvykle nepadají. Mnohem častěji se tato díla cení jako sofistikované řemeslné produkty, v nichž své dovednosti ukazují spíš vedoucí výpravy, kostýmní návrháři nebo herečtí protagonisté; na režisérech pak zůstává jen vše propojit bez viditelných švů. Jméno Grety Gerwig jako klíčové tvůrčí síly za Malými ženami pro 21. století silně rezonovalo napříč propagací filmu i v jeho kritickém přijetí. Nic na tom nezměnil ani fakt, že právě se uzavírající sezona nejrůznějších ocenění status Malých žen jako vyzrálého autorského počinu plně nestvrdila.

Podobné posuny samozřejmě nepadají z nebe, ale představují výsledek dlouhodobého vývoje žánru. V roce 2005 se do kin dostala adaptace Pýchy a předsudku Jane Austen, která uzavírala dekádu plnou nejrůznějších adaptací i nového pojetí díla známé britské spisovatelky. Výsledný tvar, vědoucně pomrkávající na své diváky, tak v důsledku nejen vytvářel důvěrně známý austenovský mikrokosmos, ale také chytře pracoval s motivy čtení a pohledu, které jsou pro jakékoli adaptace literárního kánonu nezbytné. I novinka Grety Gerwig částečně vychází z originálních filmových převyprávění důvěrně známých příběhů – jako například Bouřlivé výšiny Andrey Arnold, Jana Eyrová Caryho Joji Fukunagy nebo Anna Karenina Joea Wrighta –, namísto novátorských stylových koncepcí se však soustředí na o něco radikálnější reinterpretaci osudů čtyř sester Marshových.

Gerwig ve svém teprve druhém celovečerním snímku dovedně vybalancovala nostalgický děj s pojednáním o hledání vlastního autorského hlasu. Skrz postavu aspirující spisovatelky Jo, kterou v jejím tvůrčím rozletu brzdí mučivé zpochybňování sebe sama, kritické hlasy mužů i nutnost psaním podpořit poměrně rozvětvenou rodinu, vede scenáristka paralelu s pozicí Louisy May Alcott. A ostatně i s vlastní situací. V konečném důsledku jde totiž o vyprávění o zrodu umělkyně v časech, které jim nejsou ani zdaleka nakloněné – a to platilo jak pro New York druhé poloviny 19. století, tak pro současný Hollywood. Právě pro tyto jemné aktualizační posuny, které Malé ženy připodobňují k něžně, ale důkladně restaurovanému obrazu, v nás budí onen pocit náhlého znovuobjevování důvěrně známého příběhu.

Daleko výrazněji, než bylo v uplynulé dekádě zvykem, vidíme tyto autorské zásahy na rovině scénáře. Gerwig rozlomila chronologicky jednolité vyprávění vedví, a výsledný snímek tak organicky přepíná mezi dětstvím a dospíváním hrdinek a jejich situací o sedm let později. Mozaikovitá struktura a přeskakování mezi časovými liniemi vnáší do dění nebývalou energii a nenápadně avizuje, že v osudech malých žen nemusí být nic dané a nevyhnutelné – i kdyby tomu editoři a tetičky chtěli sebevíc. „Když bude v příběhu dívka, ať je na konci vdaná nebo mrtvá,“ radí Jo zkušený novinář. V ten moment k nám Gerwig promlouvá hned dvakrát – jako divačka a čtenářka, která se podobně frustrujícími závěry probírala nesčetněkrát, a jako scenáristka, která si chystá půdu pro převratné finále. Pokud její hlavní hrdinka vdavky konzistentně odmítá, neznamená to, že by snímek ideu sňatku en bloc zavrhoval. Pohledy na lásku a manželství se různí, stejně jako sestry Marshovy. Je tu tiše oddaná Beth, romantická Meg i nesmírně praktická Amy. Právě v jejím světonázoru rezonuje pohled na partnerství jako nutnou ekonomickou alianci i láskyplné pouto.

Aktualizace na rovině stylu tváří v tvář vyprávěcí razanci možná trochu zanikají, protože jde o křehké, nijak ostře vyčnívající scény. Spolu s kostýmní výtvarnicí Jacqueline Durran oblékla Gerwig v úvodní scéně Jo do kalhot, i když v dané době šlo o oděv pro ženu zcela nemyslitelný. Takové rozhodnutí se harmonicky snoubí s ambicí vtisknout Malým ženám moderní a spíš nadčasový nádech, proto závazná historická přesnost ustupuje do pozadí. Podobný drobný moment klenoucí se přes dekády i celá století se objeví, když spolu Jo a mladík Laurie tančí na zápraží, stranou širší společnosti. Namísto standardizovaných kroků a škrobených výrazů se oba šklebí a propukají ve spontánní, nekoordinované a bláznivé pohyby – asi jako všichni teenageři tehdy i dnes.

Malé ženy podle Grety Gerwig tak mohou navenek působit uhlazeně, na někoho možná až příliš konvenčně. Na první pohled snímek může postrádat obrazovou radikalitu nedávných kostýmních dramat a literárních adaptací, ale jeho síla spočívá spíš v drobnostech a nuancích. Právě ony nakonec dovedou vypovídat hlasitěji a důrazněji – stačí jim, jak Gerwig nabádala už ve svém debutu Ladybird, věnovat dostatek trpělivosti a pozornosti.

Malé ženy (Little Women, USA, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Greta Gerwig, kamera: Yorick Le Saux, střih: Nick Houy, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Saoirse Ronan, Emma Watson, Florence Pugh, Eliza Scanlen, Laura Dern ad., 135 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 30. 1. 2020).

Malé ženy (Little Women, USA, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Greta Gerwig, kamera: Yorick Le Saux, střih: Nick Houy, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Saoirse Ronan, Emma Watson, Florence Pugh, Eliza Scanlen, Laura Dern ad., 135 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 30. 1. 2020).

Přečteno 1772x

Článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Malé ženy

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #140

#140

duben 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Šmíra a hra doopravdy / Benedetta

Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství

Vyrůstání z osmdesátek / Boží ruka

Komická společnost bez strojvedoucího / Mimořádná událost


DALŠÍ Z RUBRIKY

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Zbláznil se celý svět, nebo jenom my?, ptá se festival Kino na hranici

Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla

Úvod do Wese Andersona

Soustředěné pohledy do světa umění / Interpretace filmů Wese Andersona


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

West Side Story v troskách / West Side Story

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (115) / fenomén (83) / festival (102) / flashback (13) / fragment (18) / glosa (240) / kamera-pero (12) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1081) / mimo kino (189) / novinka (813) / pojem (36) / portrét (48) / profil (97) / reflexe (26) / report (144) / rozhovor (181) / scénář (4) / soundtrack (84) / téma (1007) / televize (127) / událost týdne (283) / videohra (80) / web (44) / zoom (170)

Cinepur #128 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020

Z obsahu tištěného čísla:

#shashtagemnejdáldojdeš / #martyisdead (Petra Chaloupková, mimo kino)

Editorial 128 / Do you feel lucky? (Jindřiška Bláhová, editorial)

To trápení lásky / Vražda Ing. Čerta (Jindřiška Bláhová, flashback)

Život je krásňoučký / Králíček Jojo (Ondřej Pavlík, kritika)

Muži už tady nebydlí / Filmografie Martina Scorseseho z genderové perspektivy (Martin Šrajer, portrét)

Odvážná škatulata / 70. Berlinale (Ondřej Pavlík, report)

+ více...