Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nebýt slyšet není důvod k mlčení / Bídníci

Nebýt slyšet není důvod k mlčení / Bídníci

kritika / Dan Krátký / 14. 4. 2020

Loňského vítěze ceny poroty na festivalu v Cannes uvádí na první pohled nemístná montáž pouličních oslav nedávného mistrovství světa ve fotbale. Dokumentární záběry čiré a kolektivně prožívané radosti spojené s národním vítězstvím však slouží k načrtnutí základního pole – iluze jednotné Francie. Přece jen, mezinárodní sportovní události se považují za esenci národní hrdosti a pospolitosti. Poukázáním na tento poněkud absurdní a historicky podmíněný konstrukt jednoty otevírá Ladj Ly svůj debut, aby jej v následujících zhruba sto minutách problematizoval. Jeho Bídníci jsou promyšleným společensko-kritickým ponorem do rasových a institucionálních tenzí v současné Francii, ale zároveň brilantním žánrovým filmem, který ve své tonální proměně nenechá diváka vydechnout.

Skoro čtyřicetiletý Ly je součástí autorského kolektivu Kourtrajmé, který v devadesátých letech založili filmaři jako Romain Gavras či Kim Chapiron s ambicí natáčet snímky reflektující jejich současné městské prostředí. A právě Bídníci jsou jejich velkým krokem do mezinárodní distribuce a snahou obrátit diváckou pozornost ke složitým společenským problémům přístupnější formou – úkol, jenž chytrý debut bez výhrad splňuje. V první řadě se totiž jedná o policejní thriller o jednom dlouhém dni, v němž se nový strážník Stéphane snaží za pomoci vznětlivého Chrise a klidnějšího Gwady zorientovat v prostředí pařížské okrajové čtvrti Montfermeil, kde se mimo jiné odehrávala výrazná část románu Bídníci Victora Huga. Brzo však zjišťuje, nakolik je chování tamější policie problematické a nekompatibilní s jeho morálkou. Vše se komplikuje ve chvíli, kdy Gwada postřelí mladého chlapce Issu, pročež se tenze mezi dosavadními autoritami a utlačovanými mladíky začne zintenzivňovat. Násilný akt totiž na svou kameru zachytil mladý Buzz.

Stupňované násilí v mnoha ohledech připomene (nejen) rasově motivované akce, které odstartovaly ve městě Clichy-sous-Bois před patnácti lety a eskalovaly až k vyhlášení výjimečného stavu. Bídníci jdou ještě o úroveň výš – jejich Francie připomíná sud se střelným prachem, k němuž se dílčí případy institucializovaného rasismu a problematického jednání policejních složek přibližují s otevřeným ohněm. Zatímco Stéphane představuje jakýsi morální kompas, skrze který je do vrstevnatého světa přiveden divák, Chris funguje jako hodnotový protipól. Jeho jednání ignoruje psaná i nepsaná pravidla policejní práce, zatímco omluvu mu poskytuje rčení „na hrubý pytel hrubá záplata“. Gwanda pak reprezentuje pasivního pozorovatele, jenž agresivní a nemorální jednání svého partnera mnohdy toleruje a tím také legitimizuje. Bídníci načrtávají promyšleně nejednoznačný policejní systém s jasnými pachateli a spoluviníky. Ale ani jejich okolí není jednorozměrné.

Všudypřítomné skupiny mladíků, v nichž jediné styčné body představují Issa s Buzzem, nejsou čistými oběťmi, ale masou, která se snaží vypořádat s útlakem ze strany autorit. Ty nepředstavují pouze zástupci policejních složek, ale také lokální kápo zvaný Starosta, vedoucí cirkusu Zorro či respektovaný Salah. Všichni totiž reprezentují jistou formu útlaku a moc v Montfermeil mají jasně rozdělenou. Právě dospívající a děti tuto hegemonii svépomocí narušují v téměř hororovém finále.

Bídníci také systematicky střídají tři typy snímání. Většinu filmu vyplňují plíživé sledovací záběry přes rameno, jimiž nás postavy v první polovině provádějí novým prostředím, které se ve druhé polovině bezmála dokonale využije. To rytmizují pravidelné transfokace na detaily tváří při dramatických promluvách či hádkách. Výrazné jsou i záběry z dronu, které nejenže reflektují část děje, ale poskytují až nečekaně nadějný a vzdušný pohled na jinak tísnivé město. Do třetice jde o brilantní jízdy kroužící kolem skupiny postav při výrazných fyzických konfrontacích. Těmi zkušený kameraman Julien Poupard mapuje nejen prostor, ale vizuálně artikuluje problémy mezi jednotlivými skupinami fikčního světa současné Francie.

V chytrém přístupu k žánru, struktuře, společenskému apelu a silné tonální proměně Bídníci připomínají kombinaci Training Day (2001) Antoinea Fuquy a Jednej správně (1989) Spikea Leea. Ve slabších momentech – převážně posledních několik minut – jim doslovnost trochu podráží nohy, avšak přes drobné výtky jde o jeden z nejzajímavějších filmů roku.

Bídníci (Les Misérables, Francie, 2019, IMDb)
Režie: Ladj Ly, scénář: Ladj Ly, Giordano Gederlini, Alexis Manenti, kamera: Julien Poupard, střih: Flora Volpelière, hudba: Pink Noise, hrají: Damien Bonnard, Alexis Manenti, Djibril Zonga, Issa Percia, Al-Hassan Ly ad., 103 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 30. 1. 2020).

Bídníci (Les Misérables, Francie, 2019, IMDb)
Režie: Ladj Ly, scénář: Ladj Ly, Giordano Gederlini, Alexis Manenti, kamera: Julien Poupard, střih: Flora Volpelière, hudba: Pink Noise, hrají: Damien Bonnard, Alexis Manenti, Djibril Zonga, Issa Percia, Al-Hassan Ly ad., 103 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 30. 1. 2020).

Přečteno 1645x

Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Bídníci

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

It’s-a Me, Paolo! / Klan Gucci

Je to jenom prank, bro / Shoky & Morthy: Poslední velká akce

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Thelma a Louise jako divácky náročná pinku eiga / Nadosmrti

Nebe, které není bez mráčku / Půlnoční nebe


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (286) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #127 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Umění se neohlédnout / Zlaté devadesátky Jana Svěráka (Luboš Ptáček, téma)

Nejlepší filmy roku 2019 (Redakce, anketa)

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce (Jarmila Křenková, kritika)

Zmutovaná soap opera / Mutazione (Ondřej Trhoň, videohra)

Zeitgeist podle Ireny Pavláskové (Petra Chaloupková, téma)

Nikdo tomu nerozumí! / Ivan Passer (Jakub Felcman, Ondřej Provazník, rozhovor)

+ více...