Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Loňského vítěze ceny poroty na festivalu v Cannes uvádí na první pohled nemístná montáž pouličních oslav nedávného mistrovství světa ve fotbale. Dokumentární záběry čiré a kolektivně prožívané radosti spojené s národním vítězstvím však slouží k načrtnutí základního pole – iluze jednotné Francie. Přece jen, mezinárodní sportovní události se považují za esenci národní hrdosti a pospolitosti. Poukázáním na tento poněkud absurdní a historicky podmíněný konstrukt jednoty otevírá Ladj Ly svůj debut, aby jej v následujících zhruba sto minutách problematizoval. Jeho Bídníci jsou promyšleným společensko-kritickým ponorem do rasových a institucionálních tenzí v současné Francii, ale zároveň brilantním žánrovým filmem, který ve své tonální proměně nenechá diváka vydechnout.

Skoro čtyřicetiletý Ly je součástí autorského kolektivu Kourtrajmé, který v devadesátých letech založili filmaři jako Romain Gavras či Kim Chapiron s ambicí natáčet snímky reflektující jejich současné městské prostředí. A právě Bídníci jsou jejich velkým krokem do mezinárodní distribuce a snahou obrátit diváckou pozornost ke složitým společenským problémům přístupnější formou – úkol, jenž chytrý debut bez výhrad splňuje. V první řadě se totiž jedná o policejní thriller o jednom dlouhém dni, v němž se nový strážník Stéphane snaží za pomoci vznětlivého Chrise a klidnějšího Gwady zorientovat v prostředí pařížské okrajové čtvrti Montfermeil, kde se mimo jiné odehrávala výrazná část románu Bídníci Victora Huga. Brzo však zjišťuje, nakolik je chování tamější policie problematické a nekompatibilní s jeho morálkou. Vše se komplikuje ve chvíli, kdy Gwada postřelí mladého chlapce Issu, pročež se tenze mezi dosavadními autoritami a utlačovanými mladíky začne zintenzivňovat. Násilný akt totiž na svou kameru zachytil mladý Buzz.

Stupňované násilí v mnoha ohledech připomene (nejen) rasově motivované akce, které odstartovaly ve městě Clichy-sous-Bois před patnácti lety a eskalovaly až k vyhlášení výjimečného stavu. Bídníci jdou ještě o úroveň výš – jejich Francie připomíná sud se střelným prachem, k němuž se dílčí případy institucializovaného rasismu a problematického jednání policejních složek přibližují s otevřeným ohněm. Zatímco Stéphane představuje jakýsi morální kompas, skrze který je do vrstevnatého světa přiveden divák, Chris funguje jako hodnotový protipól. Jeho jednání ignoruje psaná i nepsaná pravidla policejní práce, zatímco omluvu mu poskytuje rčení „na hrubý pytel hrubá záplata“. Gwanda pak reprezentuje pasivního pozorovatele, jenž agresivní a nemorální jednání svého partnera mnohdy toleruje a tím také legitimizuje. Bídníci načrtávají promyšleně nejednoznačný policejní systém s jasnými pachateli a spoluviníky. Ale ani jejich okolí není jednorozměrné.

Všudypřítomné skupiny mladíků, v nichž jediné styčné body představují Issa s Buzzem, nejsou čistými oběťmi, ale masou, která se snaží vypořádat s útlakem ze strany autorit. Ty nepředstavují pouze zástupci policejních složek, ale také lokální kápo zvaný Starosta, vedoucí cirkusu Zorro či respektovaný Salah. Všichni totiž reprezentují jistou formu útlaku a moc v Montfermeil mají jasně rozdělenou. Právě dospívající a děti tuto hegemonii svépomocí narušují v téměř hororovém finále.

Bídníci také systematicky střídají tři typy snímání. Většinu filmu vyplňují plíživé sledovací záběry přes rameno, jimiž nás postavy v první polovině provádějí novým prostředím, které se ve druhé polovině bezmála dokonale využije. To rytmizují pravidelné transfokace na detaily tváří při dramatických promluvách či hádkách. Výrazné jsou i záběry z dronu, které nejenže reflektují část děje, ale poskytují až nečekaně nadějný a vzdušný pohled na jinak tísnivé město. Do třetice jde o brilantní jízdy kroužící kolem skupiny postav při výrazných fyzických konfrontacích. Těmi zkušený kameraman Julien Poupard mapuje nejen prostor, ale vizuálně artikuluje problémy mezi jednotlivými skupinami fikčního světa současné Francie.

V chytrém přístupu k žánru, struktuře, společenskému apelu a silné tonální proměně Bídníci připomínají kombinaci Training Day (2001) Antoinea Fuquy a Jednej správně (1989) Spikea Leea. Ve slabších momentech – převážně posledních několik minut – jim doslovnost trochu podráží nohy, avšak přes drobné výtky jde o jeden z nejzajímavějších filmů roku.