Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

První český mumblecore, nezávislý snímek, bytový film, pokus o underground. Celovečerní debut scenáristy a režiséra Bohdana Karáska Karel, já a ty lze označit mnoha termíny, které se v souvislosti se současnou českou kinematografií vyskytují zřídkakdy. Ještě neobvyklejší je, když se tyto pojmy nevyužívají jako odpadkové koše pro méně povedené nebo nepochopené tituly, ale jako předzvěst ojedinělého a svěžího tvůrčího přístupu.

Sám režisér dílo charakterizuje jako situační esej a po zhlédnutí ho lze popsat jako žánrově nevyhraněnou směsku založenou na dialozích a míhajících se okamžicích, jež děj osvobozuje od požadavků strukturovaného vyprávění a kontrolované, postupné gradace. Namísto ucelené dějové linky snímek preferuje rozbíhavé myšlení a pomalu se odvíjející argumentaci esejistického stylu. Karáskův „něco jako příběh“ vypráví o vztahovém trojúhelníku Saši, Karla a Dušana neustále tečovaném přátelsko-milostnými známostmi, které kvůli své nejednoznačnosti nutí aktéry dokola přehodnocovat vlastní schopnost vázat se, odevzdat se a překonat sama sebe.

Navzájem propojení protagonisté nevzrušeně proplouvají každodenními povinnostmi, zato se důsledně věnují téměř terapeutickým rozhovorům nad vínem, při nichž se bez přestávky a ostychu pokoušejí vyjádřit, co vlastně cítí. Profesní život, ideály a ambice odkládají na druhou kolej s naivní, ale o to upřímnější nadějí, že se po nalezení své druhé polovičky všechno v dobré obrátí. Čekají na správnou chvíli, která nikdy nepřijde, a současně se odhodlávají k prvním odvážným krokům vstříc nutným změnám. V tomto smyslu – pocitu ustrnutí na místě, a přesto palčivé touhy dosáhnout něčeho většího – lze mluvit o autobiografickém díle, za nímž stojí stejně závažné životní rozhodnutí, k jakému se odhodlává většina Karáskových postav. Jak autor vyjadřující se k téměř nulovému rozpočtu celovečerního projektu uvádí: „Pořád si ale myslím, že v dané situaci (...) to byla jediná cesta, jak byť jen o chloupek zjemnit stupeň své obskurity, totiž konečně vykročit cestou celovečerní metráže, s jasnou výstrahou, že pokud to neudělám teď, dost možná se to už nestane nikdy.“

Právě díky tomuto aktivizujícímu a zároveň ochromujícímu paradoxu říká Karásek o současné situaci svých vrstevníků i mladších souputníků mnohem více, než se z lehce ovíněných konverzací může zdát. Ve snaze o zprostředkování autentické výpovědi o věčně vysmívaných mileniálech je Karel, já a ty naprostou výjimkou v českém kontextu. Zatímco obvykle se zastoupení této generace v médiích redukuje na depresivní a nedospělé absolventy humanitních věd, kteří neumějí spořit ani přijímat závazky, Saša a Dušan svým úporným snažením a neutuchající sebereflexí ztělesňují mnohem komplexnější osobnosti, než jak by je společnost ráda vnímala. Jsou osamocení, a přesto ve vztahu, zabezpečení, a přece vykořenění, odhodlaní jednat a současně neustále toužící po klidu.

Alespoň jeden generační stereotyp snímek však přebírá, nicméně jej funkčně vytěžuje a formálně demaskuje. Z převládajícího názoru, že mileniálové postrádají ukotvení v minulosti a také nedokážou plánovat budoucnost, ve filmu vzniká ojedinělá atmosféra „teď a tady“ podporovaná překvapivými časovými skoky a nekoherentním střihem. Souvislé vnímání časoprostoru scén také narušují nediegetické komentáře v podobě krátkých sekvencí reklamních billboardů s dokonalými úsměvy dokonalých lidí v ještě dokonalejších vztazích. Jako bychom teprve konfrontací s okolním štěstím dokázali odměřovat naše neštěstí.

Tento všudypřítomný „kult dokonalosti a spokojenosti“ však Karásek nahlodává ještě důsledněji. Pomineme-li nuzné finanční a technické podmínky natáčení, mají daleko k dokonalosti nebo standardům především neučesané dialogy a nenucené (jakoby ledabylé) herectví. Oba komponenty své chyby ale uvědoměle ukazují – využívají trapnost a nemotorné momenty coby prvky opravdovosti. Nevypravují o nablýskané lásce spřízněných duší, ale trpkých vztazích překonávajících nudu a okoukanost.

Těžko se pojmenovávají nedostatky, když je na nich Karel, já a ty vědomě postaven. Skrze ně se dostává mnohem dál než jen ke klišé „chybovat je lidské“. Lidskost znamená chyba, chyba dává vzniknout lidskosti. A také tomuto filmu.