Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sedím v napůl zaplněném kinosále na Vlastnících a poslouchám, jak se lidé kolem smějí. Chci se smát taky, ale ne vždycky to jde. „Ty seš teplej až na půdu!“ štěkne nevrlý dědek Kubát v podání Jiřího Lábuse s rozčepýřenými šedinami na uhlazeného MgA. Nitranského s trendy podholeným účesem. Sborový smích střídá ostrůvkovité pochechtávání. Připadám si trochu jako další z postav, profesor Sokol, intelektuál, co se mlčky hrbí na stoličce stranou celé té lidové taškařice zvané schůze SVJ.

Vlastníci občas připomínají záznam několikáté čtené zkoušky, na kterou sice herci dorazili připravení, v kostýmech a s nabiflovanými texty, ale se svými party ani s celou partou se ještě nestačili tak úplně sžít. Neutvářejí kolektiv sousedů, jímž by přesvědčivě prostupovaly letité nevraživosti a předem dohodnuté zákulisní taktizování. Jsou spíše typizovaným hloučkem důmyslně obsazených soutěžících, kteří právě prošli konkurzem nové reality show „Výměna bytových jednotek“. Sešli se tu všichni: věčný kverulant s normalizačním mozkem, odměřená puntičkářská kontrolorka, nechápaví zpomalenci, bezskrupulózní prospěcháři, beztvaří kravaťáci, zakřiknutí novomanželé i superakční rodinka, jejíž hlavou kroutí rázná žena.

Slovně tu dostane přes pusu snad každý. Než aby ale čím dál nervóznější a ukřičenější schůze postupně gradovala do úderné kanonády čím dál nápaditějších verbálních facek, spíš se nenápaditě a repetitivně cyklí. Firmička, buznička, firmička, buznička. Kde končí trefná výsměšná satira stereotypního uvažování a kde už začíná nepříliš invenční výsměch hrubě nahozeným stereotypům, těžko říct. Jsou primitivní, opakující se vtipy vědomým odrazem přízemnosti a omezenosti těch, kdo je bezmyšlenkovitě vrhají na druhé? Nebo jsou provizorními replikami, pro něž pak ale jejich autor Jiří Havelka nenašel ostrovtipnější náhradu? Těžko říct.

Jenže tady to bohudík nekončí. Kdyby Vlastníci byli jen novodobou komunální satirou, jejíž ostny by se zastavily u rutinně karikovaných personálií, příliš by se od početného houfu současných českých „komedií“ nevzdálili. Jak se ale nakonec ukáže, více než konkrétní obsah repetitivního jadrného pokřikování je zde důležité to, co se nepozorovaně děje mimo něj, kdesi bokem. Žádný antagonismus mezi tím a oním, žádné já a ty, ale my všichni – naše handrkování, které odvádí naši pozornost od toho, že se nám s každým dalším egoistickým výlevem víc a víc prohýbají rozvrzané trubky v našem společném domě, že nám málem padá střecha nad hlavou.

Na Vlastnících je pozoruhodné, jak v tomto kolektivním „sdruženeckém“ duchu postupují souběžně na dvou frontách. Ta první je jasně patrná a bezprostředně se týká samotných domovních schůzí, jejichž úmornou dynamiku nekonečných obstrukcí, neplatných hlasování a neproduktivních tahanic zná skoro každý. Na druhé frontě, která je až do samého závěru pouze implikovaná, tajnůstkářsky zatajovaná a přímo nevyřčená, se pak odehrává makrodrama polistopadové zkušenosti s politikou a těch, kdo jednotlivé ideové proudy zastupují. Emocionální tobogán, kterým prosviští agilní paní Zahrádková, přesně vystihuje turbulentní vztah řady lidí k zastupitelské demokracii – od nadšených nadějí a opakovanou snahu něco změnit, přes frustraci a vztek až k odevzdanosti a úplné ztrátě důvěry.

Pokud bývají Vlastníci přirovnáváni k satirickým dílům scenáristy Jaroslava Papouška, je to právě kvůli lehkosti a samozřejmosti, s jakou zapojují všechny těžkotonážní metafory: dům jako stát, hlasování výboru jako demokratické volby, majitelé bytů jako typy voličů a volených zástupců. Ačkoli se v posttotalitní době „svobody slova“ zdá být takřka nemožné umělecky pojednávat o politické realitě v tušených náznacích a kódovaných pomrknutích, Havelkův film takovou potěchu ze spikleneckého sledování nabízí. A přestože občas zbytečně dlouho uvízne v únavném kolotoči hašteření, je cenný i tím, jak se ve své výpovědi neomezuje na artikulaci jakéhosi esenciálního „češství“. Abychom ten náš dům dali do pořádku a předešli požáru, musíme se spolu v první řadě naučit mluvit a vzájemně se respektovat, a to i když se naše odlišnosti a rozbroje zdají nepřekonatelné.