Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Philip Roth v závěrečném díle zuckermanovské tetralogie vyslal své spisovatelské alter ego na dvoudenní výlet do Prahy v počátcích normalizace. Jako MacGuffin motivující cestu do totalitní země posloužily rukopisy jidiš povídek, napsané otcem českého emigranta Zdeňka Sisovského. Ten reprezentuje první ze tří typů spisovatelů, s nimiž se Zuckerman setkává. Dalším je samizdatový autor Bolotka, nucený pracovat jako údržbář. Třetí a nejpohodlnější model tvorby v nesvobodných podmínkách zpřítomňuje úspěšný prorežimní spisovatel a ministr kultury Novák, s nímž se Zuckerman snaží neúspěšně najít společnou řeč před tím, než je ze země vykázán.

Zatímco Roth se nad údělem spisovatele, uměleckou svobodou, židovskou identitou nebo sexem coby aktem společenské rebelie zamýšlí napříč Pražskými orgiemi i zbytkem své bibliografie, filmovou adaptací Ireny Pavláskové se tyto motivy jenom míhají. Stejně jako výjevy tvořící povinnou součást normalizační ikonografie.

Během prvních minut pobytu ve městě prošpikovaném agenty StB vidí Zuckerman z jedoucího vozu obří rudou hvězdu, dlouhou frontu před řeznictvím a příslušníky Veřejné bezpečnosti pacifikující neposlušnou „máničku“. Vršení panoptikálních scén na základní úrovni vystihuje ráz hyperbolizované předlohy. Předložit autentický obraz normalizované Prahy nebylo Rothovým záměrem a nesnaží se o to ani Pavlásková. Její poctivý přístup k věhlasnému literárnímu dílu bohužel z velké části upadá do neinvenční ilustrativnosti a doslovného citování. Setkání s teatrálními figurkami tak oproti románu nevede k propletení vždy pouze načatých úvah do ucelenější sítě významů. Tam, kde v knize jednotlivá Zuckermanova setkání stmeluje hrdinovo ujasňování si vlastního etického postoje, zůstaly ve filmu jenom nespojité fragmenty, lišící se zvolenou optikou i stupněm žánrové nadsázky, jež nahodile ochabuje a sílí.

Soundtrack, nejzřetelněji prozrazující ambici natočit film světového formátu, místy naznačuje, že bychom snad měli sledovat špionážní thriller. Ohrožení ale působí stejně neskutečně jako postavy, kterých by se mělo týkat. Do groteskního časoprostoru nejhladčeji zapadají fraškovité epizodky typu hospodského tlachání s dvojicí zakázaných autorů. Scéna, ve které Zuckerman s karikaturou Ludvíka Vaculíka soutěží v tom, kdo dokáže vyjmenovat víc indiánských kmenů, vyznívá přes svou absurditu přesvědčivěji než snaha navodit atmosféru nedůvěry či dekadence, a je proto škoda, že si film nezachovává stejný nadhled po celou dobu.

Když knižní Zuckerman svou pražskou zkušenost shrnuje označením Čechů za národ vypravěčů, pro něž jsou historky o „fakování“ náhražkou života, činí tak se skeptickým dodatkem, že neví, kdo mu říkal pravdu. V nezáludně přímočarém filmu tato ambivalence chybí a Zuckermanův popis Prahy jako města příběhů zavání alibistickou snahou ospravedlnit ex post anekdotickou skladbu filmu. Kvůli nízkému stupni individualizace vypravěčů, kteří se s hrdinou dělí o své příhody, nemáme důvod pochybovat o pravdivosti jejich slov. Jsou jenom nositeli příběhů. Živelný tok vyprávění proto postrádá spodní proudy, které by naši pozornost směřovaly k otázkám, jež jsou pro Rotha klíčové – kdo a proč vypráví.

Za celovečerní stopáž tedy film nevděčí prohloubení předlohy. Vše v něm naopak zůstává na povrchu. Došlo pouze k roztažení některých situací. Výraznější prostor dostala Sisovského bývalá manželka Olga, zapadající mezi ostatní vášnivé, cílevědomé a lehce neurotické hrdinky z filmů Ireny Pavláskové. Alespoň v jejích dialozích se Zuckermanem lze zachytit náznaky konfrontace dvou vyhraněných světonázorů, z nichž by mělo vyvěrat hrdinovo závěrečné vystřízlivění. Opět ale zůstává jen u příslibu.

V knize Zuckermanovi dochází, že umlčovaní pražští bohémové jsou ve svém přístupu k sexualitě svobodnější než on, který se dokáže skutečně odpoutat jenom ve fikci. Film, který nedokáže roztroušené motivy poskládat do koherentního tvaru, vyznívá banálněji. Postavy se jeví být nespokojené zkrátka proto, že je nikdo neuspokojil. Také z toho důvodu je jediné potěšení, které sledování Pražských orgií skýtá divákům, potěším značně provinilým.