Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Po dvou mezinárodních projektech Je to jen konec světa (2016) a The Death and Life of John F. Donovan (2018) se ve svém novém snímku režisér Xavier Dolan vrací do rodného Québecu. Tvůrce, kterého českému publiku poprvé výrazně představil queer filmový festival Mezipatra, se stal vyhledávaným autorem své generace, jehož každý nový film je obvykle premiérován na některém z předních světových festivalů. Po žánrově i stylisticky odlišných dílech z posledních let se ve svém osmém celovečerním snímku tento kanadský auteur znovu zaměřuje na témata přátelství, rodinných vztahů a zamilovanosti, tolik příznačných pro jeho rané snímky. Matthias a Maxime je intimním portrétem dvou nerozlučných kamarádů, jejichž pouto je narušeno ve chvíli, kdy jsou během natáčení studentského filmu vyzváni, aby se políbili před kamerou. Zdánlivě banální situace vnese do jejich přátelství pochybnosti. Jak léta plynou, jejich životní cesty se postupně rozcházejí a na prahu třicítky musí oba shodně učinit rozhodnutí, která zásadně ovlivní jejich budoucnost.

Dolan si svůj nový film nejenom sám napsal a režíroval, ale je i jedním z jeho producentů a po několika letech hraje ve svém filmu titulní roli. Na letošním filmovém festivalu v Cannes snímek zaznamenal poměrně rozpačitou kritickou odezvu. Ta může být do značné míry způsobená tím, že obdobný typ filmu už od Dolana nikdo neočekával. Čistě pocitové a komorní drama kontrastuje s jeho předchozími ambiciózními projekty. I v Matthias a Maxime využívá Dolan mnoho svých oblíbených přístupů, jako je tlumená retro stylizace mizanscény, montáže zpomalených záběrů stříhané na populární hudbu nebo oblíbení herci ve vedlejších rolích (Anne Dorval u něho už poněkolikáté ztvárňuje až archetypální postavu matky). Naopak v jeho novince absentují scény excesivních hádek a hysterických slovních přestřelek mezi hlavními postavami. Z žánru coming of age filmů se výrazně přesouvá do dramatu o dvou třicátnících, v němž se jeden snaží potlačit svou přirozenost a druhý žít autenticky. Pečlivě buduje napětí mezi nimi, když je po onom fatálním polibku, který jako diváci nikdy nespatříme, nechává poměrně dlouho oddělené.

Stejně jako kdysi Alfonso Cuarón v Mexické jízdě nebo Lynn Shelton ve snímku Humpday i Dolan prozkoumává téma blízkosti mužského přátelství, v jehož přerodu k silnějším citům brání hrdinům restriktivní představy o tradiční mužskosti a internalizovaná homofobie. Usazuje ho ale do současnosti a analyzuje na generaci, která by s přijetím sebe sama už zdánlivě neměla mít problém. Zároveň však odkazuje i k tradičním konvencím queer filmů, kdy například Matthias zažívá chvíli svého tělesného probuzení a uvědomění si své pravé identity během plavání v jezeře, obklopeného divokou přírodou. K současné queer cinema se hlásí i obsazením jedné z v současnosti nejvýraznějších hereckých tváří tohoto proudu, herce Harrise Dickinsona do vedlejší role. Homosexualita však pro Dolana není hlavním tématem ani v tomto filmu, byť v akcentování sexuality svých hrdinů je zde o dost méně rezervovaný, než tomu bylo například v Mami! nebo v Je to jen konec světa. Soustředí se především na vykreslení senzitivnosti titulních postav a jejich zmatení ze vzájemné intimnosti, což je ve značném kontrastu k ryze mužským rituálům, které ve filmu dodržují s ostatními přáteli.

Někdejší enfant terrible frankofonní artové kinematografie se přesně po dekádě své režijní kariéry jakoby pomyslně vrací ke svému celovečernímu debutu Zabil jsem svou matku. Ve své částečně autobiografické prvotině se zabýval studií výbušného vztahu sedmnáctiletého homosexuála a jeho matky. Zároveň jako představitel hlavní role na sebe upoutal pozornost svou přirozenou živočišností, kterou svému hrdinovi prožívajícímu první milostná vzplanutí a překonávajícímu nástrahy dospívání, dokázal vdechnout. Ve svém novém filmu Dolan už neklade důraz na úlohu prvních milostných vzplanutí v životě jedince, byť i jeho hrdinové okolo třicítky stále emocionálně tápou. Ve znázorňování citů mezi postavami je více subtilní a akcentující téma přerodu z mladistvé bezstarostnosti v uvědomělé třicátníky, jejichž životní rozhodnutí už mohou mít na budoucnost fatální vliv. A i když Matthias a Maxime nepředstavuje absolutní vrchol Dolanovy filmografie, do členité mozaiky jeho předchozích příběhů zapadá dokonale.