Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Lví král, jehož původní verze z roku 1994 je ve filmových žebříčcích řazena mezi desítku nejlepších děl z produkce společnosti Disney, se stal předlohou pro již třetí snímek z letošní řady fotorealistických digitálních remaků oblíbených kreslených pohádek studia. Režie nové verze hamletovského příběhu o synovi lvího krále Simbovi, jenž je po nečekané tragédii nucen uprchnout do vyhnanství, svěřil Disney Jonu Favreauovi, který se osvědčil remakem Knihy džunglí. Jím ale Favreau evidentně sám sobě nastavil příliš vysokou laťku. Jestliže diváka vybízel ke vnímání Knihy džunglí jakožto pokrokového, smysluplného díla, které nepotřebuje být srovnáváno s kreslenou disneyovskou verzí, v případě Lvího krále se neustálému porovnávání s originálem nevyhnul. Podíl na tom má nejen ikonický status snímku (první film Disney s původním námětem a film s největšími tržbami za rok 1994), ale i režijní pojetí nové verze.

Nový Lví král téměř záběr po záběru přiznaně kopíruje původní film a jeho tvůrci se ani nesnaží o aktualizaci znázorňovaných témat. Snímku nelze upřít řemeslnou vycizelovanost nebo reálně působící digitálně animované scény – i když do autenticity přírodopisného dokumentu má daleko. Ve chvílích, kdy mají zvířecí postavy vyjádřit silnější emoci, jejich pohyby a výrazy působí nepřirozeně a neohrabaně. Stejně toporně se jeví i mluvící či zpívající tlamy, které jdou naopak proti realistickému principu zobrazení. Lví král tak vyniká realistickou počítačovou animací, která však paradoxně vyvolává pocit tzv. strašidelného údolí. Příliš realisticky vyobrazené postavy stojí v cestě divákově identifikaci. Lpění na autentickém vyobrazení zvířat totiž potlačuje emotivnost a dramatičnost původní verze z roku 1994.

Hlasy a modernizace promluv odhalují další slabinu nedostatečné animované stylizace. Přestože se černošským hercům podařilo vtisknout zvířecím figurám nové charakterové rysy, postavy postrádají větší psychologickou hloubku a působí více černobíle. Chiwetel Ejiofor z původně komplexního, vyzáblého, manipulativního, sarkastického a charismatického Scara stvořil děsivého, obsesivního zloducha, který je sice ztvárněn přesvědčivě, ale už nevyvolává ambivalentní pocity sympatie smíšené s odporem. Podobně zjednodušeně působí i hyeny. Ty kdysi naháněly strach a zároveň dokázaly dětského diváka rozesmát ztřeštěným chováním. Zůstal z nich jen strach. Přepsání dialogů tak prospělo jedině postavám Timona a Pumby, které namluvili Seth Rogen a Billy Eichner. Favreau jim ve scénáři poskytuje o něco větší prostor pro komickou exhibici, která je jednou z hlavních předností filmu. Jejich slovní humor je aktuálnější, důmyslnější a ne tak přímočarý.

Tím se dostáváme k otázce, komu je film vlastně určen. Oproti originálu o půl hodiny delší současná verze je pro děti rozvleklá a místy příliš strašidelná, dospělému divákovi ale zároveň nenabídne dost. Lví král tak působí dojmem, že je určený generaci dětí školního věku, pro které jsou kreslené disneyovky už příliš dětinské či zastaralé. Disney se však evidentně nechce vzdát ani starších diváků, které k filmu táhne nostalgie. Svým polovičatým přístupem však riskuje, že neuspokojí nikoho. Disney tak nevytvořil novým Lvím králem určující film pro jednu generaci dětí, jako se mu to podařilo v devadesátých letech, ale dokázal látku s velkým potenciálem dovést k té nejhorší možné divácké reakci – lhostejnosti.