Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

kritika / Jarmila Křenková / 1. 11. 2019

Dlouho se zdálo, že v americkém hororu se nic zásadního neděje. Stále důrazněji se však prosazuje generace talentovaných tvůrců s nekonvenčním přístupem k žánru, osobitým vizuálním cítěním nebo schopností oslovit publikum, které se o horor běžně nezajímá. Mezi ně patří i Ari Aster, jehož Slunovrat vstoupil do kin rok po úspěšné prvotině Děsivé dědictví. Aster nečerpá z amerického žánrového odkazu, ale hlásí se spíš k tradici evropského filmu. V Děsivém dědictví se vztáhl k subžánru okultních filmů, jako je Teď se nedívej od Nicolase Roega, a mezi inspirační zdroje Slunovratu patří i folk horor Rituál nebo povídky M. R. Jamese.

Přestože se Aster s oblibou vrací k pozapomenutým subžánrům a pracuje s notoricky známými hororovými tropy, protagonisté jeho filmů v sobě mají jakousi moderní civilnost, kterou připomínají postavy z povídek jednoho z nejzajímavějších hororových spisovatelů dneška Lairda Barrona. Jsou to jedinci pragmatičtí a veskrze průměrní, kteří ale ve snaze čelit existenciálním krizím neváhají pootevřít dveře čemusi, co je přesahuje a spolehlivě vede do záhuby. Podobně lehkovážný krok do neznáma učiní také hrdinka Slunovratu: Američanka Dani se pokouší vyrovnat s rodinnou tragédií a uzdravit nefunkční vztah tím, že se s partnerem a jeho přáteli vydá do odlehlé švédské vesnice Hårga, kde se mají spolu s místními zúčastnit tradičních oslav slunovratu.

Bukolická idyla kraje, kde slunce skoro nezapadá, je však od počátku matoucí. Ukazuje se, že šokující doslovnost a ničím nepřikrášlená popisnost rituálů, které traktují i životy nově příchozích, není dána neumělou angličtinou přehnaně úslužných a věčně usměvavých členů podivné komunity. Naopak to, co se zdálo být ztraceno v překladu, je opakovaně vyslovováno zcela zřetelně a získává stále hrozivější kontury. Vše navíc podléhá proměnlivému vnímání času a prostoru, které Dani a její přátelé zakoušejí pod vlivem halucinogenů, jež jsou jim neustále podávány, a nezvyklé perspektivy dané všeprostupujícím slunečním jasem i tempem vykonávaných obřadů. Při sledování zvolna plynoucích obrazů, které působí tekutě, téměř taktilně, divák zažívá intenzivní pocit vnoření, ale též závrati, jako by spolu s postavami vrůstal do tamní krajiny.

Slunovrat působí jako monumentální umělecká instalace, jejímž prostřednictvím Aster přibližuje svět Hårgy coby vrcholně ritualizovaný řád. Komplikovaná vizuální stylizace a potřeba hledat neotřelá výtvarná řešení pro něj tedy nejsou samoúčelným rozmarem, ale součástí osobitého vnímání světa i žánru. V Děsivém dědictví scénografické postupy připomínaly hyperstylizované fotografie Gregoryho Crewdsona, ve Slunovratu se zase Aster inspiroval tvorbou brooklynského výtvarníka čínského původu Mu Pana, jehož práce připomínají bohatě tkané tapiserie, na nichž medvědi a další zvířata svádějí epické bitvy s imaginárními monstry. Vyznačují se plastičností a hloubkou, v níž lze vysledovat mnoho detailů, ale zároveň zprostředkovávají přímočará sdělení o životě a smrti. Taktéž Hårgou je možné opakovaně procházet, zastavovat se na různých místech a sledovat její antropologické zvláštnosti. Přesto je to organismus s jasnou hierarchií, jehož životní rytmy plynou v cyklickém opakování striktních itinerářů, podobně jako příběhy zachycené v piktogramech na stěnách tamních příbytků, jež mají naivní Američané stále na očích, a přesto jim zůstávají skryté.

Aster nápaditě zachází s oblíbeným klišé survival hororů. Zvýznamňuje stav, kdy se protagonisté v neznámém prostředí snaží fyzicky držet pospolu, ale mentálně se každý nachází zcela jinde. Rituální sebevražda, které jsou chtě nechtě svědky, je tak pro Dani podnětem k pokusu o osobní transformaci, zatímco pro jiné účastníky výpravy se stává katalyzátorem lítého boje o exkluzivitu při volbě tématu diplomové práce. Aster zde stejně jako v dobách svých krátkých filmů The Strange Thing About the Johnsons nebo Basically nekompromisně propojuje existenciální tíseň, brutalitu i černý humor a obsesivně se vrací ke svému oblíbenému tématu, jímž je hledání domova a toho, co obnáší přináležet k nějakému společenství.

Slunovrat (Midsommar, USA, Švédsko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Ari Aster, kamera: Pawel Pogorzelski, střih: Lucian Johnston, hudba: Bobby Krlic (The Haxan Cloak), hrají: Florence Pugh, Jack Reynor, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren ad., 147 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 1. 8. 2019).

Slunovrat (Midsommar, USA, Švédsko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Ari Aster, kamera: Pawel Pogorzelski, střih: Lucian Johnston, hudba: Bobby Krlic (The Haxan Cloak), hrají: Florence Pugh, Jack Reynor, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren ad., 147 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 1. 8. 2019).

Přečteno 4055x

Článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Slunovrat

****  ČTENÁŘI (2.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Orba v srdeční krajině / Minari

Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa

Všechny vidlákovy světa i ten můj / Americká elegie

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #125 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

MFF Benátky: Extáze pro český film (Hedvika Petrželková, report)

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat (Jarmila Křenková, kritika)

La Gomera / Komedie svědomí i evropský film par excellence (Jakub Felcman, téma)

Taková normální rodinka po brexitu / Roky a roky (Lucia Kajánková, televize)

Vnitřní exil a mystická nevyhnutelnost oběti / Andrej Tarkovskij (Janis Prášil, kniha)

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky (Martin Svoboda, kritika)

+ více...