Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nestává se často, aby se debaty o jednom konkrétním režisérovi hemžily tak velkým množstvím (cizích) filmů, jmen, odkazů a citací. Ani nebývá zvykem, že by jeden režisér dokázal tak úspěšně oslovovat různé typy diváků, jejichž vkus si v jiných případech třeba i úplně odporuje. A také nenajdeme mnoho jiných novodobých tvůrců, kteří hned na začátku kariéry zanechali mimořádnou stopu ve filmové estetice a spolu s tím přispěli i k rozvoji nových produkčních trendů. V současné kinematografii se zkrátka vyskytuje jen málo osobností jako Quentin Tarantino. Ve shodě s autory textů v přítomném tématu by šlo dokonce říct, že aktuálně neexistuje žádný další, který by se přibližoval jedinečnému stylu, pozici a pověsti, jaké si Tarantino vybudoval a nadále si udržuje.

Použité slovo jedinečný může přitom znít trochu paradoxně vzhledem k tomu, co se o Tarantinovi a jeho filmech opakuje stále dokola – tedy že režisér s oblibou vytěžuje to, co před ním objevili jiní a co nakoukal během své mladické „kariéry“ ve videopůjčovně. Spíš než abychom znovu rozebírali jeho jednotlivé filmy, které už byly rozebrány nesčetněkrát, věnujeme se v tématu Tarantinovi v širších estetických, produkčních či mediálních souvislostech. Právě díky tomu můžeme přesněji zjistit, v čem spočívá ona jedinečnost a zároveň univerzálnost tohoto autora, nebo co všechno se podílí na jeho atraktivitě nejen pro poučené filmové fanoušky, kteří si už od dob Gaunerů (1992) libují v pátrání po intertextových odkazech. S devíti celovečerními filmy, ale i veřejně silně zakořeněným obrazem jejich tvůrce, na podobné bilancování určitě není brzy. Zvlášť když se Tarantino v rozhovorech zmiňuje o možnosti dohledného zakončení režisérské dráhy.

Antonín Tesař v úvodním textu výstižně definuje Tarantinovo zvláštní postavení mezi filmovými auteury a zamýšlí se nad různými příčinami, proč je Tarantino autorem přitažlivým takřka pro všechny. V následujícím příspěvku se Martin Šrajer vrací k počátkům režisérovy filmografie a vymezuje originalitu a přínos raných Tarantinových děl v kontextu vývoje vyobrazení násilí v americké kinematografii. Text Šárky Gmiterkové naopak směřuje více za filmové plátno a nabízí portrét Tarantina coby režisérské hvězdy s mediálně vděčným obrazem, který zapadá do současného hollywoodského systému celebrit. Ondřej Pavlík se pak zabývá problematikou tarantinovské intertextuality. Konkrétně jejími politickými významy, které se vzpírají tvrzením o apolitičnosti Tarantinových snímků a jejich údajně samoúčelném vztahování k jiným dílům. Na tento text pak přímo navazuje speciální „cinefilní anketa“ z okruhu přispěvatelů Cinepuru, kteří reflektují Tarantinovu filmografii právě z hlediska pestrých vlivů a citací, jež lze v jeho celovečerních počinech vysledovat. Tarantinovské téma by ovšem nebylo kompletní bez příspěvku Jindřišky Bláhové, který na závěr pojednává o filmu, na nějž všichni čekali čtyři roky: o filmu Tenkrát v Hollywoodu, jenž v srpnu vstoupil do distribuce.