Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

kritika / Janis Prášil / 10. 9. 2019

Stoicky realistické drama Bílý bílý den obohacuje příběh o truchlení nad smrtí milované osoby o prvky kriminálního dramatu a thrilleru. Islandský režisér Hlynur Pálmason však ve svém druhém celovečerním snímku místo zápletky a žánrových postupů klade důraz především na lidské nitro. Stejně jako v debutu Zimní bratři využívá pnutí mezi racionálním a iracionálním. Objevuje mysteriózní svět potlačených pudů a nevědomých procesů, které rozpoutávají hlubokou existenciální krizi hlavního hrdiny.

Stárnoucí policista Ingimundur čelí po tragické události návalu protichůdných pocitů. Lomcuje s ním láska a stesk po zesnulé manželce, nenávist k jejímu milenci i strach z vlastní smrtelnosti. Jeho vnitřní stavy nevědomky zrcadlí osmiletá vnučka Salka, jež představuje citlivý radar toho, jak se muž propadá do vnitřního chaosu. Životní krize zavede Ingimundura až k bytostně existenciální otázce vlastní identity. Je schopen definovat své vlastní já podle jména, pohlaví, zaměstnání nebo rodinného statusu, ale přesto se cítí ztracen. Naráží na mantinely společenských a biologických kategorií a poznává, že lidské nitro stojí na střetu racionálních a iracionálních sil.

Obrazový ekvivalent tohoto střetu Pálmason nalezl ve své fotografické sérii A White Day, kterou pořídil během sněhových bouří. Všiml si, jak známé objekty v záplavě bílé tmy ztrácejí zřetelné obrysy, opouštějí racionální svět a vstupují do světa imaginárního, kde se stávají něčím novým. Vizuální motiv mizení a objevování poukazuje na vnitřní vesmír postavy, který je nejdříve pouze tušený, postupně se však začíná rýsovat i navenek. Výjimečnou úlohu v tomto ohledu hraje islandská krajina, jejíž potenciál využil již Fridrik Thór Fridriksson. Ve svém dramatu Děti přírody povýšil mlhavou pustinu na magické místo setkání lidí a andělů, života a smrti. Pálmason na rozdíl od Fridrikssona nepracuje s krajinou spirituální, ale psychologickou. Mystický Island u něj neznázorňuje věci mezi nebem a zemí, ale krajinu mysli, v níž se zhmotňují lidské úzkosti a obsese.

Kameramanka Zimních bratrů Maria von Hausswolff v Bílém bílém dni propůjčuje krajině a předmětům aspekty lidského světa. Dům, který Ingimundur obsesivně rekonstruuje, tvoří tichou dominantu záběrů, pořízených v různých ročních obdobích. Uhrančivá časosběrná sekvence ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, které symbolizuje frustraci postavy. Podobně „ožívají“ i další předměty, jako auto, řeka nebo tunel, když poukazují na to, že se Ingimundur pohybuje nejen ve vnějším světě, ale i v mystickém prostoru mezi životem a smrtí.

Pálmason tyto vizuální motivy stylisticky akcentuje podobně jako Andrej Tarkovskij jízdu Tokiem nebo dům uprostřed moře v Solaris. Odpoutává je od postav a příběhu a věnuje jim neobvykle velký prostor. Maria von Hausswolff například snímá kámen, jak padá z okraje vozovky, řítí se ze srázu, naráží na vodní hadinu a dopadá na mořské dno. Tato zdánlivě samoúčelná sekvence nemá z hlediska kauzality žádnou váhu, poukazuje však na druhou vrstvu fikčního světa. V té kámen zastupuje iracionální sílu, jež v podobě náhody nebo osudu ovládá lidské životy.

Podle Pálmasona musí být v příběhu vždy něco nevyřčeného. Tvůrce proto nechává symbolickou rovinu důsledně plynout pod povrchem. Čtvrtou stěnu mezi pomyslným hledištěm a jevištěm zboří pouze jednou, když se podobně jako v Zimních bratrech před kamerou vystřídají všechny postavy hledící přímo na diváka. Kromě této interpretačně otevřené sekvence však zůstává Bílý bílý den v prvé řadě popisně realistickým dílem s jednoduchou zápletkou, vše co se v něm děje, vychází z psychického stavu postavy. Snímek svou působivost čerpá především z tušené mysteriózní vrstvy, jejíž přítomnost v konfrontaci s viditelným světem vytváří neustálé podpovrchové napětí a vnáší nové významy. Díky ní se v magických kulisách islandské krajiny odkrývá Ingimundurovo skutečné já, definované animálními pudy a existenciální úzkostí.

Bílý bílý den (Hvítur hvítur dagur, Island, Dánsko, Švédsko , 2019, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Edmund Finnis, hrají: Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Elma Stefanía Ágústsdóttir ad., 109 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 25. 7. 2019).

Bílý bílý den (Hvítur hvítur dagur, Island, Dánsko, Švédsko , 2019, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Edmund Finnis, hrají: Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Elma Stefanía Ágústsdóttir ad., 109 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 25. 7. 2019).

Přečteno 184x

Článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Bílý bílý den

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Mládeži, rozchod / Genesis

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí


DALŠÍ Z RUBRIKY

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Cyklus Kino pravdy a lásky připomene v Brně výročí listopadu 89

Benátky: Babyteeth je suverénním debutem australské režisérky

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Benátská soutěž zkraje nabídla filmy o manželství i vesmíru

Úvod k tématu: Tarantino

Editorial 124 / Kdybych kouřila, zapálila bych si Red Apple

Přesčas v továrně na sny / Tenkrát v Hollywoodu a filmová metafikce


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Soumrak superhrdinů / Skleněný

Smrt metanarativu a vítězství patologie / Jack staví dům

Filozofie prázdnoty / Climax

IMAX spiritualita / Cesta času


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (98) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (117) / komiks (10) / kritika (803) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (730) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (105) / reflexe (24) / report (110) / rozhovor (160) / scénář (4) / soundtrack (45) / téma (898) / televize (102) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (62) / web (42) / zoom (157)

Cinepur #124 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Sebereflexivní pionýr / Poslední večery na Zemi (Ondřej Pavlík, kritika)

V přílivu nové krve / Quentin Tarantino a vývoj násilí v americkém filmu (Martin Šrajer, téma)

Výpravy na území nikoho / Rozhovor s režisérem Peterem Stricklandem (Antonín Tesař, rozhovor)

O býcích a motorech / Naše doba (Ondřej Pavlík, zoom)

Cinefilie pro každého / Quentin Tarantino jako autor (Antonín Tesař, téma)

Monumentální pomník kaidžú eiga / Godzilla II Král monster (Dan Krátký, kritika)

+ více...