Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

kritika / Janis Prášil / 10. 9. 2019

Stoicky realistické drama Bílý bílý den obohacuje příběh o truchlení nad smrtí milované osoby o prvky kriminálního dramatu a thrilleru. Islandský režisér Hlynur Pálmason však ve svém druhém celovečerním snímku místo zápletky a žánrových postupů klade důraz především na lidské nitro. Stejně jako v debutu Zimní bratři využívá pnutí mezi racionálním a iracionálním. Objevuje mysteriózní svět potlačených pudů a nevědomých procesů, které rozpoutávají hlubokou existenciální krizi hlavního hrdiny.

Stárnoucí policista Ingimundur čelí po tragické události návalu protichůdných pocitů. Lomcuje s ním láska a stesk po zesnulé manželce, nenávist k jejímu milenci i strach z vlastní smrtelnosti. Jeho vnitřní stavy nevědomky zrcadlí osmiletá vnučka Salka, jež představuje citlivý radar toho, jak se muž propadá do vnitřního chaosu. Životní krize zavede Ingimundura až k bytostně existenciální otázce vlastní identity. Je schopen definovat své vlastní já podle jména, pohlaví, zaměstnání nebo rodinného statusu, ale přesto se cítí ztracen. Naráží na mantinely společenských a biologických kategorií a poznává, že lidské nitro stojí na střetu racionálních a iracionálních sil.

Obrazový ekvivalent tohoto střetu Pálmason nalezl ve své fotografické sérii A White Day, kterou pořídil během sněhových bouří. Všiml si, jak známé objekty v záplavě bílé tmy ztrácejí zřetelné obrysy, opouštějí racionální svět a vstupují do světa imaginárního, kde se stávají něčím novým. Vizuální motiv mizení a objevování poukazuje na vnitřní vesmír postavy, který je nejdříve pouze tušený, postupně se však začíná rýsovat i navenek. Výjimečnou úlohu v tomto ohledu hraje islandská krajina, jejíž potenciál využil již Fridrik Thór Fridriksson. Ve svém dramatu Děti přírody povýšil mlhavou pustinu na magické místo setkání lidí a andělů, života a smrti. Pálmason na rozdíl od Fridrikssona nepracuje s krajinou spirituální, ale psychologickou. Mystický Island u něj neznázorňuje věci mezi nebem a zemí, ale krajinu mysli, v níž se zhmotňují lidské úzkosti a obsese.

Kameramanka Zimních bratrů Maria von Hausswolff v Bílém bílém dni propůjčuje krajině a předmětům aspekty lidského světa. Dům, který Ingimundur obsesivně rekonstruuje, tvoří tichou dominantu záběrů, pořízených v různých ročních obdobích. Uhrančivá časosběrná sekvence ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, které symbolizuje frustraci postavy. Podobně „ožívají“ i další předměty, jako auto, řeka nebo tunel, když poukazují na to, že se Ingimundur pohybuje nejen ve vnějším světě, ale i v mystickém prostoru mezi životem a smrtí.

Pálmason tyto vizuální motivy stylisticky akcentuje podobně jako Andrej Tarkovskij jízdu Tokiem nebo dům uprostřed moře v Solaris. Odpoutává je od postav a příběhu a věnuje jim neobvykle velký prostor. Maria von Hausswolff například snímá kámen, jak padá z okraje vozovky, řítí se ze srázu, naráží na vodní hadinu a dopadá na mořské dno. Tato zdánlivě samoúčelná sekvence nemá z hlediska kauzality žádnou váhu, poukazuje však na druhou vrstvu fikčního světa. V té kámen zastupuje iracionální sílu, jež v podobě náhody nebo osudu ovládá lidské životy.

Podle Pálmasona musí být v příběhu vždy něco nevyřčeného. Tvůrce proto nechává symbolickou rovinu důsledně plynout pod povrchem. Čtvrtou stěnu mezi pomyslným hledištěm a jevištěm zboří pouze jednou, když se podobně jako v Zimních bratrech před kamerou vystřídají všechny postavy hledící přímo na diváka. Kromě této interpretačně otevřené sekvence však zůstává Bílý bílý den v prvé řadě popisně realistickým dílem s jednoduchou zápletkou, vše co se v něm děje, vychází z psychického stavu postavy. Snímek svou působivost čerpá především z tušené mysteriózní vrstvy, jejíž přítomnost v konfrontaci s viditelným světem vytváří neustálé podpovrchové napětí a vnáší nové významy. Díky ní se v magických kulisách islandské krajiny odkrývá Ingimundurovo skutečné já, definované animálními pudy a existenciální úzkostí.

Bílý bílý den (Hvítur hvítur dagur, Island, Dánsko, Švédsko , 2019, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Edmund Finnis, hrají: Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Elma Stefanía Ágústsdóttir ad., 109 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 25. 7. 2019).

Bílý bílý den (Hvítur hvítur dagur, Island, Dánsko, Švédsko , 2019, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Edmund Finnis, hrají: Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Elma Stefanía Ágústsdóttir ad., 109 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 25. 7. 2019).

Přečteno 2103x

Článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Bílý bílý den

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nový Dhont i Svatý pavouk. Be2Can promítne výběr z festivalů

Making Elvis Cool Again / Elvis

Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142

Absurdní komedie z amerického Jihu / Moudrá krev Johna Hustona

Spontánní vynalézání filmu / Šindži Sómai

Nebeský běh přes překážky o vlastní duši / Neon White

Říkanky posedlého batolete / The Baby

Archiv pohyblivého obrazu / Mimo kino


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pitomý porno po česku / Chyby

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Střípky života / Střípky ženy

Antarktický lockdown / FREM, Bílá na bílé

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (819) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (289) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)

Cinepur #124 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Stres a úzkost z ptačí perspektivy / Tuca & Bertie (Martin Šrajer, televize)

Sebereflexivní pionýr / Poslední večery na Zemi (Ondřej Pavlík, kritika)

Nenápadný půvab brakové fikce / Politika tarantinovské intertextuality (Ondřej Pavlík, téma)

Úvod k tématu: Tarantino (Lukáš Skupa, téma)

Důmyslná pitomost Jima Jarmusche / Mrtví neumírají (Martin Svoboda, kritika)

Cinefilie pro každého / Quentin Tarantino jako autor (Antonín Tesař, téma)

+ více...