Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jedenadvacátý film Pedra Almodóvara Bolest a sláva směřuje do hloubky tvůrčího nitra sužovaného tělesnou bolestí a absencí inspirace. V novince plné autobiografických rysů se španělský bouřlivák hlásí k Felliniho autoterapii tvůrčího bloku Osm a půl a neváhá znovu vyznat lásku všemu milovanému (Madridu, zpěvu Chavely Vargas, vizualitě), zesměšnit nemilované (církevní doktrínu a výchovu), shromáždit věrné spolupracovníky a názornou animací předvést, jak tělesné neduhy zmítají vadnoucím organismem. Opět se o něco vzdaluje škatulce vypravěče „ženských příběhů“, když nechronologicky sleduje střípky z přítomnosti i dávné minulosti slavného a zajištěného, ale neaktivního a stárnoucího filmového režiséra Salvadora, o jehož životě v náruči bolesti svědčí sluneční brýle migrenika, jizvy na kůži a závislost na lécích.

Nejpozoruhodnějším úkazem filmu je právě kreace maskérsky zestárlého a prošedivělého Antonia Banderase, jehož porota letošního festivalu v Cannes vyhlásila za ztvárnění Salvadora nejlepším hercem soutěže. Banderas skvěle pojal sociálně izolovaného gaye, jehož identitu můžeme ze smutných i lišáckých pohledů, úsměvů a gest jen hádat, dokud ji příběh neodtajní. Reprezentace homosexuality v posledních Almodóvarových filmech už nestojí na nespoutané vášni hrdinů v plné síle a síti milostných kontaktů, ale na tlumené touze cudných starců a dětí. Ze Salvadora tak jeho přirozenost jen neokázale vyzařuje, stejně jako z adolescentek v Julietě.

Almodóvarovu personu neevokuje jen Salvadorův pestrobarevný estetický vkus a charakteristický účes, ale i životní cesta. Vyrůstal na vesnici s matkou a jako „výjimečný mezi negramoty“ učil sousedy číst, psát a počítat. To ho předurčilo ke studiu v církevní škole, odkud zběhl od víry k umění do Madridu. Almodóvar se v Salvadorových torzovitých vzpomínkách dotýká svých leitmotivů, ale v porovnání se staršími filmy, kde dané fenomény rozebral nebo ukázal komplexněji, vyznívá jejich zapojení ploše. Zatímco Špatná výchova tematizuje zneužívání dětí kněžími, Bolest a sláva si vystačí s obrazem duchovního dojatého čistým zpěvem chovance. Atmosféra madridského kulturního kvasu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let po pádu Frankova režimu dýchá z prvotin Pepi, Luci, Bom a spousta dalších holek a Labyrint vášní. Bolest a sláva ji evokuje pouze monologem herce komorního divadla. Stejně jako značnou část Almodóvarovy povídkové knihy Patty Diphusa, Venuše záchodků tvořily nesourodé fragmenty nazvané „vycpávky“, tak i Bolest a sláva působí až jako snaha vypořádat v počítači uložené soubory nedokončených próz, nerealizovaných námětů a odkládaných fragmentů, aby se vyčistil stůl.

Vynalézavé nejsou ani způsoby, jimiž Almodóvar Salvadora ke vzpomínání zpočátku vede. Nechává ho meditovat na dně bazénu nebo ho opakovaně odrovnává heroinovým opojením. Mezi zkušeným obstaráváním drog v gangsterských uličkách a jejich fetováním nemá Banderas dlouho co hrát, přičemž podmanivějšími se zdají výjevy z dětství na vesnici. Film se prokrví až vlivem typicky almodóvarovských neuvěřitelných náhod, kdy vegetujícího Salvadora dožene minulost v podobě tří nečekaných setkání: s osudovým milencem, s nímž prožíval divoká osmdesátá léta, s matkou zklamanou jablkem, které v záležitostech víry padlo příliš daleko od stromu, a zprostředkovaně i s vesničanem Eduardem, jenž stál u zrodu Salvadorova uměleckého i sexuálního probuzení. Vypravěčská struktura Bolesti a slávy konvenuje tématu znovunalézání chuti do života a do práce po dlouhém období sucha: první půle nás utápí v bolesti, letargii a nehybnosti, aby se poté vzedmula vlna náhod, inspirace a aktivity, která oživí i zájem diváka.

Almodóvar je mistrem režie, výrazové spontaneity (byť úvodní scéna se ženami peroucími a zpívajícími na břehu řeky výjimečně hraničí s křečí) a zachovává si vizuální nápaditost, která už zachránila i ty nejpustší z jeho filmů. Jakkoli mezi ně Bolest a sláva nepatří, myslím, že i k ní se budeme vracet více jako k výstavě působivých obrazů malíře filmového plátna nežli jako k nadčasové výpovědi o oboustranném vlivu tělesných i duševních muk na uměleckou inspiraci a tvorbu.