Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ač filmy z festivalových soutěží obvykle představují alternativu, nebo dokonce antitezi hollywoodských blockbusterů, občas připomínají sequel, prequel či remake titulů, jež jste před časem viděli na jiné přehlídce. Takový dojem vzbuzuje i slovensko-český snímek Budiž světlo režiséra Marko Škopa, který by docela dobře mohl být hraným pokračováním či spin-offem loňského ceněného dokumentu Až přijde válka. Znovu se nacházíme na současném slovenském maloměstě, kde se tamní teenageři mimo dohled rodičů organizují do polovojenských jednotek. S tím rozdílem, že oproti zmíněnému dokumentárnímu filmu zde není protagonistou dospívající kápo celé jinošské domobrany, ale nic netušící otec jednoho z branců.

Čtyřicátník Milan nemá o svých dětech přehled hlavně proto, že jako zedník dojíždí vydělávat lepší peníze až do Neměcka. Úvodní scény Škopova filmu z šichty na malebné horské chatě jej bryskně charakterizují jako bujarého, mimoděčně rasistického, ale v jádru dobráckého chlapíka. Na podřízené dělníky-migranty napřed haleká, že „tady nejsou na Sahaře“, aby krátce nato jednomu z nich podal zapomenutou rukavici. Neodmítne šéfovo pozvání ke štědrovečerní večeři, kde však u přepychové sváteční tabule po buransku vylíže talíř od posledních zbytků. Když Milan konečně dorazí do svého slovenského domova, kulturní kontrasty pokračují. Místo nablýskané německé domácnosti jsme najednou v obýváku s gaučem, který patrně pamatuje prezidentování Gustáva Husáka a za nímž se rozprostírá tapeta se širou vodní hladinou – jediným mořem, jež si tahle pětičlenná domácnost může dovolit.

Mírné počáteční obavy, že Škopův snímek ve vylíčení Milana a jeho rodinného zázemí přeci jen sklouzne ke stereotypní představě o vesnickém balíkovi, se naštěstí ukážou jako neoprávněné. Ústřední figura liknavého, ale zároveň vřelého otce je nakonec nejsvětlejším bodem celého filmu. Milan Ondrík jej přesvědčivě hraje jako vstřícného dětinu, který sice po večerech láskyplně leští hlavně svým hrdě vystaveným puškám, ale coby manžel a rodič vykazuje vůli měnit sám sebe k lepšímu a obětovat se ve prospěch nejbližších. Jeho postava je rozporná a nesnadno zařaditelná. Coby zcestovalý gastarbeiter na rozdíl od sousedů ví, že přistěhovalecká hrozba je značně přifouknotou bublinou, jenže vzestupu militantních tendencí sám přesto nevědomky přispívá – ke zbraním nechává doma volný přístup a na Silvestra si z nich spolu s dětmi udělá malý improvizovaný ohňostroj.

Od víceznačné reflexe středoevropského chlapáctví se ale Škopův snímek odklání, kdykoli zamíří směrem do stran, k obecnějším společenským pohybům na slovenské vesnici. Ty pomáhá rozkrýt případ tragicky zemřelého mladíka, který policie oficiálně vyšetřuje jako sebevraždu, ale postupně vychází na povrch, že ve skutečnosti vše bylo jinak. Budiž světlo naráží na pokryteckou morálku maloměstské komunity, klerofašismus i homosexualitu, pečlivě skrytou pod mačismem či navenek vstřícnými konzervativními hodnotami. Jenže kdykoli se tyto jevy pokouší vyjádřit nebo zosobnit, uchyluje se k čítankovému figurkaření a heslovitým floskulím o liberální demokracii a nadnárodním korporátu. Snímek tak ústí v neobjevnou variaci na mnohokrát viděné drama jedinců marně vzdorujících skupinovému útlaku, jehož kořeny jsou důkladně zapuštěné do oficiálních struktur.

Režisérův hraný debut Eva Nová mezi dalšími východoevropskými festivalovými filmy vyčníval neobvyklým zapojením herecké persony Emílie Vášáryové, když kromě komorního dramatu ženy se zpřetrhanými rodinými vazbami fungoval i jako působivý portrét hvězdného stárnutí. Novému snímku takový motiv překvapení či nápadu chybí, a tak i proto navzdory svému názvu jen zřídka opouští bezpečnou zónu tuctového šera.