Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Černobyl / Sarkofág z mramoru

Černobyl / Sarkofág z mramoru

televize / Ondřej Pavlík / 17. 6. 2019 / komentáře (16)

Černobyl z povzdálí vyhlíží jako neprůstřelný kolos. Pětidílné dokudrama se v minulých týdnech vyšplhalo na první místo v žebříčku nejlépe hodnocených televizních seriálů mezinárodní databáze IMDb. Na ČSFD pak v téže statistice zaujímá jen o stupínek nižší pozici a pyšní se monumentálním hodnocením 97%. Minisérie o jaderné kalamitě silně rezonuje také mimo filmové weby a komunity, na síti i off-line. Magazíny všeho druhu vytahují z archivů starší texty, které se jakkoli dotýkají radioaktivního tématu, a řetězově produkují texty nové. V knižních nakladatelstvích je sháňka po čemkoli, co má v názvu Černobyl. V éře, kdy by nadprodukce seriálů měla publikum rozpojovat do úzce ohraničených skupin, v přeplněné hromadné dopravě zaznívají hovory o haprujících reaktorech a odvážných sovětských vědcích. Sloganem „Každý by to měl vidět, když to vydrží“ doprovodila své odborné doporučení předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. A co víc, až na několik rezervovanějších výjimek jsou vesměs nadšení i televizní publicisté a kritici.

Stanice HBO zkrátka odvysílala hit, kterému se podařilo překročit hranice seriálové zábavy, vyvolat veřejné debaty o tom, „jak to tehdy u Pripjati bylo“, a sklidit aplaus ze všech stran. Kdykoli nějaký počin, ať už v kinech nebo na obrazovkách, vyvolá takto masivní, konsenzuálně kladnou odezvu, je nicméně třeba se mít na pozoru. S pravděpodobností hraničící s jistotou totiž nikdy nejde o natolik originální, přelomové či opravdu mimořádné dílo, ale spíše o divácky vstřícnou, někdy až konzervativní či kompromisní záležitost. Právě takový je nakonec i Černobyl. Jak je tedy možné, že se z minisérie, za níž nestojí žádná prověřená autorská esa, ale scenárista Pařby v Bangkoku, stal nepřehlédnutelný fenomén? A co v ní funguje a nefunguje?

Autentické světy

Černobyl v sobě jednak slučuje dva klíčové rysy quality TV, které se dlouhá léta snažila kultivovat i HBO: autenticitu a budování světů. Jak ukazuje množství existujících minisérií, seriálů a dalších pořadů, dnes už se jedná o osvědčený mustr, který lze libovolně opakovat, kombinovat a rozvíjet. Ač jsou seriály jako Treme, Rodina Sopránových, Vinyl nebo minisérie Bratrstvo neohrožených, Pustina a Najděte mi hrdinu v lecčem odlišné, všechny představují určitý typ „autentického světa“. Seriálová forma dovoluje upustit od „pouhých“ příběhů a diváky místo toho proměnit v návštěvníky rozsáhlých fikčních krajin. Razítko prestižní televizní značky zase garantuje, že půjde o svět autentický, tedy živoucí, do detailu promyšlený, věrně odpovídající skutečným lokacím či dobovým reáliím.

Na Černobylu jsou obě tyto roviny obzvlášť viditelné. Důkladnému vylíčení jaderné havárie a jejích následků se výrazně podřizuje celé pětidílné vyprávění, které nepostupuje jen vpřed, ale také směrem zpět a do stran. Od Valerije Legasova, který představuje morální centrum celého dramatu, děj pravidelně odskakuje k dalším účastníkům událostí. Od druhého dílu se do kauzy vkládá běloruská jaderná fyzička Uljana Chomjuková. V tom třetím se na scéně v roli záchranného týmu objevují rázovití horníci z Tuly. A v předposlední čtvrté epizodě sledujeme mladého vyjukaného Pavla, který spolu s ostřílenými vojáky likviduje kontaminovanou zvěř v okolí elektrárny. Minisérie tak i při své nevelké stopáži po vzoru unikajícího radioaktivního mraku neustále expanduje, rozšiřuje záběr a úspěšně vyvolává dojem, že přivádí k životu celou výseč Sovětského svazu konce 80. let.

K oživování minulosti přitom neodmyslitelně patří i padnoucí výprava. Šedivé sídlištní scenerie a vhodné prostory částečně odstavené jaderné elektrárny nalezli filmaři v Litvě, kde si zároveň najali řadu šikovných rekvizitářů nebo švadlen. Zřejmě i proto vizuální styl minisérie – od barevného tónování přes ušmudlané jogurtové brýle sovětských aparátčíků až po poslední vázičku na panelákovém stole – vyzařuje věrohodnou ošuntělost. Přestože za Černobylem stojí režisér reklam a videoklipů Johan Renck, reklamnímu zkrášlování nukleární apokalypsy se úspěšně vyhýbá. Nařknout americké, britské a skandinávské tvůrce z toho, že zkolonizovali rozvíjející se postsovětskou republiku a v jejích lokacích si udělali socíkové retro omalovánky, tak úplně nemůžeme. Alespoň tedy co se výtvarného zpracování týká.

Slepé skvrny kulturního kolonialismu

Dá se tedy v případě Černobylu vůbec mluvit o nějakém zkreslujícím západním pohledu? To je nesmírně potřebná otázka především proto, že jde o kulturní perspektivu, která je dnes – navzdory nedávné komunistické minulosti – vlastní i mnoha tuzemským divákům. A může se proto jevit jako něco zcela přirozeného a samozřejmého. Výstižným dokladem slepých skvrn v takovém uvažování je ostatně nejčastější odpověď na námitku, že protagonisté Černobylu hovoří britskou angličtinou: „Lepší, než kdyby se pokoušeli mluvit s ruským přízvukem.“ Podle všeho je nemyslitelné, aby v televizním dramatu HBO vystupovali ruští a ukrajinští herci. Což je v době, kdy se západní, především mezinárodní anglickojazyčné stanice zaklínají diverzitou, úzkostlivě řeší reprezentaci menšin a dávají prostor genderově i etnicky rozmanitým hvězdám a showrunnerům, docela ironické.

Místo toho Černobyl přiživuje studenoválečné střety mezi oběma stranami. Rusové prý plánují odvetu, v jejich vlastním seriálu způsobí havárii americký záškodník. My se tomu smějeme, označujeme to za sovětskou propagandu a o „našem“ Černobylu mluvíme jako o „pravdivém“ a „autentickém.“

Ona proklamovaná autenticita má nicméně své jasně dané meze. A přestože bychom mohli autenticitu chápat primárně jako faktickou přesnost a věrohodnost, ve skutečnosti jde v byznysu s prestižní televizí o mnohem složitější a abstraktnější koncept. To, co pomáhá dramatizaci černobylských událostí veleúspěšně prodávat, je zároveň fantazie – představa, která je natolik svůdná, že ji dychtivě přijalo nejen publikum seriálu, ale ke zvýšení čtenosti, poslechovosti a sledovanosti ji okamžitě začala vytěžovat i nejrůznější média. Z čeho se tato fantazie skládá?

Obecněji vzato se jedná o fascinaci jadernou katastrofou a jejími strašlivými následky, jež mění původně životem překypující místa ve zpustošenou radioaktivní zónu s vybydlenými rozpadlými budovami a zmutovanými tvory. S bývalými sovětskými zeměmi si tato tajuplná nebezpečná místa západní publikum zautomatizovaně spojuje také díky úspěšné stalkerovské audiovizi (slavné dílo Andreje Tarkovského i akční videoherní série). Samotný Černobyl a jeho okolí se navíc v posledních letech stal vyhledávanou destinací pro takzvanou katastrofickou turistiku, což je trend, který v návaznosti na hitovou minisérii okamžitě zesílil. Utkvělá, tak trochu stereotypní představa východoevropské lokality jako pochmurného, rozbořeného, lehce postapokalyptického místa se zkrátka snadno vyváží ven. A že o tom v HBO dobře vědí, mimo jiné ilustruje česká krimisérie Pustina, která takové „autenticky“ zdevastované místo vytvořila z okolí mostecké hnědouhelné pánve.

Druhá zásadní ingredience této fantazie je zřetelněji politická. Havárie Černobylu v mnohém symbolizuje pád celého Sovětského svazu, na což také výslovně upozorňují závěrečné titulky minisérie a za autora tohoto přirovnání označují tehdejšího ruského prezidenta Michajla Gorbačova. Samotné rozhodnutí západních tvůrců adaptovat černobylské události v sobě přitom obsahuje jistou dávku kulturního kolonialismu či nadřazenosti. Nejen že jsme nad vámi vyhráli studenou válku, ale teď ještě o emblému vaší prohry uděláme seriál, navíc lépe a autentičtěji, než jak to dokážete vy. Jak konkrétně se tyto široce sdílené, často ideologicky nabité představy propisují do samotné minisérie?

Vítězství pohádkové pravdy a lži

Zvolená vypravěčská taktika, která diváky provází Černobylem coby setrvale se rozšiřujícím tematickým parkem, si vybírá oběti hlavně na postavách a jejich vykreslení. Nejen vedlejší figury, ale i hlavní protagonisté hrají jednostrunné předvídatelné party, které převážně podléhají melodramatické logice viníků a obětí. S výjimkou politika Borise Ščerbiny, který se při černobylské misi záhy stává Legasovovým spřízněncem a parťákem, tvoří vedení strany i elektrárny od sebe nerozeznatelnou směs mocenské arogance, slabošství a nekompetence. Osudy „obyčejných“ lidí se soustřeďují do protivně modelového páru hasiče a jeho čerstvě těhotné manželky, skrze který minisérie přibližuje i odpudivé fatální účinky silného radioaktivního záření. A mezi tím vším se pohybuje hrstka zasvěcených vědců, kteří jako jediní dokáží prohlédnout oficiální nepravdy, navrhnout správná řešení a vzdorovat tlakům shora.

Dramatická topornost dosahuje svého vrcholu během závěrečného soudního zúčtování, kdy zároveň v prostřizích sledujeme, co všechno se vlastně uvnitř elektrárny odehrávalo těsně před neštěstím. Černobyl v těchto scénách úmorně kolísá mezi názornou fyzikální přednáškou a teatrálními výstupy, jež doprovází ostentantivní pokašlávání nakažených účastníků tragédie. Tvůrcům nelze upřít, že přístupným stylem zpopularizovali některé málo známé okolnosti černobylské katastrofy. Vedle drásavých, nepříjemně povědomých výjevů z evakuovaných panelákových prostranství se však dokázali opřít jen o zploštělé archetypy individuálního a skupinového zla a morálně čistého dobra, jež tváří v tvář zkorumpovanému systému musí za své odvážné činy pykat. V takto vyhraněné vizi nezbylo téměř žádné místo na vrstevnatý portrét rozpolcených individualit ani více odstíněné procedurální pojednání o řetězci tehdejších složitých rozhodnutí. Minisérie oproti tomu nadbíhá všeobecně sdílené, lehce karikaturní představě o vnitřně prožraných útrobách kolabujícího sovětského impéria, u níž nezbývá než prostě konstatovat, že „takhle to tehdy bylo.“

Zjednodušující vyznění minisérie přitom nesouvisí jen s její dějovou melodramatičností. Stejně tak problematické je, s jakým „poselstvím“ autoři přichází. Střet mezi hrdinnými vědci-mučedníky a prohnilým komunistickým aparátem se ve finále překlápí v pohádkový souboj pravdy a lži. Přičemž věda má být tím, co odhaluje pravdu a co stojí v protikladu ke lživé politické ideologii. Úskalím takového zidealizovaného vidění světa ale je, že i věda se v tu chvíli stává svým způsobem ideologií – něčím, co představuje absolutní morální hodnotu. Dá se přitom namítnout, že zestručnit úlohu vědy na „odhalování pravdy“ je nebezpečně reduktivní – její úlohou je mnohem spíše neutuchající kritický přístup ke všemu, co považujeme za předem jasně dané. Což je shodou okolností něco, co Černobylu schází.

Pomýlenost tvůrců – především showrunnera Craiga Mazina – i některých mediálních komentářů nakonec ilustruje i to, jak poselství seriálu roubují na současnou politickou krizi. Vést paralelu mezi zatajovací propagandistickou praxí sovětské garnitury a mlživým překrucováním informací v éře trumpovských Spojených států a dalších populistických lídrů dneška je znovu přinejmenším zkreslující. Jestliže v bipolárním, přehledně uspořádaném světě druhé poloviny 80. let bylo možné vcelku jasně rozlišovat mezi oficiálními, účelově překroucenými prohlášeními a utajovanými skutečnostmi, v současném postfaktickém mediálním klimatu se hranice mezi jakkoli „pravdivými“ fakty a účelově relativizujícími manipulacemi nerozlišitelně rozplývá. Viděno touto optikou Černobyl není moderní kritickou reflexí tehdejších ideologických pravidel – naopak je myšlenkově konzervativním počinem uvězněným v naivní rétorice pravdy a lži, dílem nostalgicky se ohlížejícím za čitelnými časy studenoválečné éry, pomníkovým sarkofágem z mramoru.

Přečteno 3960x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.4 /33

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Vidoucí  (5.11.2022 16:36)

Kdo jednou přikročil k likvidace nacismem, sotva udělá krok zpět. Má přímluva ke svědomí je zbytečná.

Svobodný duch  (5.11.2022 15:01)

nacistické prostředky a cíle bude vždy odmítat

Shrnutí  (5.11.2022 14:57)

Cesta nacismu vede přes absenci svědomí. Cesta proti nacismu vede přes správné otázky. Ne principům nadřazenosti znamená ne nacismu! Stop nacismu navždy!

Kdo se odváží  (5.11.2022 14:53)

volby?

Obrázek celý  (5.11.2022 14:52)

. Tak jako existovali vyvinuté soubory technik mučení, existuje i systém vyvinutý soubor propagandy, a co víc existuje soubor identický s dvěma předchozími: způsob jak zacházet stejným způsobem s pravdou. Přijme se nacismus takto třikrát. Nevěřím. Odmítám to. Proto jsem přes všechno, co jsem zmínil a co je tady a reálné, přece jen optimistou.

Svědomí  (5.11.2022 14:45)

proti bezsvědomí. Tady začíná a končí moje černobílé vidění. Tam, kde se černobílému přiznává bezmeznost, jsem ještě správně, dost a docela skromný. A.

Složte si prosím  (5.11.2022 14:41)

Obrázek celý. Pravda není dobrý materiál pro chirurgické nástroje. Kdo stvořil černo-bílý obraz, ten použil právě sado-nacistické nástroje. Už se v tom vidí?

Zakážete  (5.11.2022 14:37)

otázky bez možnosti přerušení hektického proudu řeči založeného na svinstvech a lžích? Hmmm.

Ano, mluvil  (5.11.2022 14:35)

jsem i hlasitě, nehledě na to, že náckové nosí rukavičky, aby se neušpinili. Proti šířením nenávisti jsem ale především šířil otázky. A byly to dobré otázky, což mi nikdo nikdy nevezme. Ať už znovu přitvrdí na brutalitě nebo ne, můj pohled na zrůdnost znovu zůstane nezměněn. A.

Připomínám  (5.11.2022 14:27)

Klást si otázky ještě díkybohu není trestné. Právě odtud se sado-nacistický komplex zhroutí nakonec celý…

Závěrečná otázky  (5.11.2022 14:25)

Stane se manipulativnost, lež a násilí normou? Nebo budou objeveny ještě jiné cesty, které nefungují na principech nadřazenosti a samospásou násilí, které exponenciálně roste v důsledku efektivity? Bude přijat jiný pohled, jiný názor nebo jinakost vůbec nebo se bude umetávat cesta efektivnímu hitlerismu? Myslím, že tu jde o samotné základy toho, co jsme schopni přijmout nebo vytvořit…

Praktiky  (5.11.2022 14:18)

nacismu - xenofobie - rasismu byly a vždycky budou stejné. Nepřizpůsobujme se jim, odvažme se nesouhlasit.

Byla iniciována  (5.11.2022 14:16)

Nejšpinavější nejzrůdnejší opatření proti mému nesouhlasu. Mám být polichocen a potrestán v jednom? Děkuji pěkně: nejsem panáček, kterého si může panička mačkátky pohodlně vystřílet. Ani se jím nestanu. Kosa narazila na kámen. Je mi předpovídán horor. Kdo viděl film Uteč? Eliminace hříčkou přírody nakonec zpláče nad výdělkem. Stop nacismu!

Don Quiote  (5.11.2022 14:09)

Ach jo, stokrát opakované lži se nestávají pravdou!

Kdo má hlavu  (5.11.2022 14:06)

Nenechá ji přehlušit ani propagandou ani účelovými ruchy a nenechá se vmanipulovat na jejich ’bezpečné hřiště’ manipulací a lží… Dovolí si odmítnout zlo se všemi jeho důsledky.

Přijetí…  (5.11.2022 14:00)

… cynického sado-nacismu proti mé osobě nebylo náhodou. Jen těžko z něj lze vystoupit … Kdo má hlavu?

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #143

#143

říjen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY televize

TBH / WTF

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

TBH / WTF

Holky na zabití / A jak to bylo dál…

Dej mi zpět mé jméno / Halston

Stírač frajírků a lumpů / Mikýřova úžasná pouť internetem


DALŠÍ Z RUBRIKY

Mezipatra zkouší Prolomit ledy

Nejnovější filmy ze střední Evropy a procházka s Polańskim

Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu

Nové knihy o filmu či fotce na Ji.hlavě

Nene / Krmení divého publika

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi

Men / Pohanské mutace

Arvéd / Arvédova pouť do pekla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě

Blízká setkání tří živočišných druhů / Gunda

Návštěva muzea lásky / Undine

KVIFF: Zpráva o novém filmu Václava Kadrnky


RUBRIKY

anketa (31) / český film (118) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (118) / fenomén (83) / festival (116) / flashback (16) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (15) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1109) / mimo kino (191) / novinka (824) / pojem (36) / portrét (51) / profil (100) / reflexe (27) / report (149) / rozhovor (184) / scénář (4) / soundtrack (87) / téma (1025) / televize (134) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (173)