Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

kritika / český film / Martin Svoboda / 21. 7. 2019

Brněnská vila Tugendhat je fascinující kus architektury – takové vyvolávají potřebu osídlení fascinujícími příběhy. Historie však britskému autorovi Simonu Mawerovi nestačila. Prominentní židovskou rodinu proto přejmenoval na Landauerovy a odvyprávěl o kus melodramatičtější příběh, než na jaký se zmohlo 20. století. Dcera dávno zesnulých Tugendhatů knihu sice rázně odsoudila coby vulgární a neuctivé přiživení pisálka na odkazu jejích rodičů, jinak se ale román setkal s příznivými ohlasy. A také se dočkal filmové adaptace Julia Ševčíka.

Hned zkraje dojdou Landauerovi i architekt von Abt s tváří Karla Rodena k tezi, že správnými atributy kvalitní architektury jsou jednoduchost, čistota a světlost. Formu neoznačují za cíl, ale za způsob a velmi brzy nadnesou otázku: „Jak se dá žít v mistrovském díle?“ Těžko se ubránit vztažení těchto prohlášení na samotný film. Je jednoduchý? Rozhodně ne – výpustky v ději a neexistující expozice takřka znemožňují zorientovat se. Snad není přehnané tvrzení, že značná část diváků nebude ani po skončení tušit, v jaké pozici byla přesně paní Landauerová ke své dlouho nenaplněné lásce. Jak by tedy mohl být snímek čistý? Každý výrazný časový posun resetuje divákův vztah k postavám a znemožňuje napojit se na hrdinky. A protože přinejmenším v anglickém znění mluví všichni jedním jazykem, není snadné chápat, v jakém období dějin se právě nacházíme. Je tedy výsledek alespoň světlý? Kdepak, dokonce i onen ústřední skleněný pokoj, symbol lásky, se nám představuje v odstínech šedi.

Asi tedy nepřekvapiví, že oproti přání pana architekta se forma nezvládá stát prostředkem k něčemu kloudnému. Snímek nemůže fungovat jako rodinná sága sledující mnoho střípků osudů, na to dává postavám příliš málo prostoru. I muži jsou pouhým stínem, těžiště se nachází ve dvou protagonistkách a jejich lásce. O té ale musí obě přepjatě mluvit ve voiceoverech, protože ji nemají jak projevit. Vzhledem k toporným dialogům a reklamní sošnosti neprožijí jediný moment, z něhož by vyvěral lidský cit.

Skleněný pokoj má ještě třetí protagonistku, vilu Landauer totožnou s brněnskou Tugendhat. Kdyby bylo dost prostoru věnováno jí, mechanické časové skoky a udušené postavy by snad mohly být druhotné. Prostor může být hrdinou. Proto překvapí, jak málo s ním Ševčík pracuje a jak málo jeho forma slouží seznámení s výjimečným místem. S výjimkou onyxové stěny a zasouvacího okna splývá vila s libovolnou kulisou. Vila Tugendhat jako by byla jen majetkem, symbolem statusu a ceny. Slyšeli jsme o její materiální hodnotě, nemusíme si ji tedy už prohlížet. Po celou dobu stopáže jde prostě o luxusní místo, které lze vlastnit a mít v něm sex – a to jediné je na něm pro postavy zajímavé.

Když se podíváme na jiná melodramata motivovaná primárně prostorem, v němž se odehrávají, je patrný rozdíl. Chrám Matky Boží v Paříži Victora Huga nebo Titanic Jamese Camerona jsou narativy zkonstruované okolo až fetišistické lásky autorů ke konkrétnímu historickému místu, jež může vypravováním ožít. Hrdinové a jejich interakce jsou konstruovány tak, aby byl skrz jejich pohyb zužitkován každý kout unikátních kulis. Když tedy ve zlomovém aktu obklopí dav lůzy s pochodněmi chrám a loď narazí do ledovce, chápeme, co je v sázce. Díky vypravěčské zručnosti tvůrců jsme stihli ony prostory poznat a pochopit jejich výjimečnost jak pro historii, tak i pro postavy, jež zde prožily svá nádherně tragická melodramata. Skleněný pokoj nedosahuje ničeho z toho, ačkoli se zdá, že se právě o to pokouší.

Vila Tugendhat by měla být symbolem lásky hrdinek a její ohrožení nacisty a komunisty by mělo být zdrojem tísně a zklamání. Víme to, protože to samozřejmě obě ženy ve svých dopisech nahlas řeknou. Jenže Ševčík nám nedovolí Tugendhat poznat a hrdinům v ní prožít něco, co by vyvolalo potřebnou asociaci. Když komunisté likvidují vybavení vily, můžeme si jen říct: „To je ale škoda peněz! Takové drahé záclony to byly!“ Až epilog se snaží pracovat s vizuální krásou a okouzlením, to už je ale pozdě. Abychom nevynechali jednu z výchozích otázek: Jak žít v mistrovském díle? V první řadě bylo potřeba se o to pokusit. Jenže ve Skleněném pokoji nikdo a nic nežije.

Skleněný pokoj (ČR, Slovensko, 2019, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Andrew Shaw, kamera: Martin Štrba, střih: Jaroslaw Kaminski, hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann, hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller ad., 104 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 14. 3. 2019).

Skleněný pokoj (ČR, Slovensko, 2019, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Andrew Shaw, kamera: Martin Štrba, střih: Jaroslaw Kaminski, hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann, hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller ad., 104 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 14. 3. 2019).

Přečteno 2277x

Článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.3 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #144

#144

prosinec 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

KaprKód / Dialog s mrtvým

Na FAMU nás učili, že žánr je „fuj“ / Rozhovor s režisérkou Terezou Nvotovou

A pak přišla láska… / Tarot a terapie

Grand Prix / Grand Pricks

Návraty kamarádů do deště / Pokračování normalizačních trháků po roce 1989

Nejenom Eso / Fenomén česko-slovenských televizních hitparád

Začátky a konce / Anketa o filmových a televizních „devadesátkách“

Komrzý – Bojar: Je hezké, že si pořád ještě nerozumíme


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Komrzý – Bojar: Je hezké, že si pořád ještě nerozumíme

Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství

Záhada výchovy / Každá minuta života

Proč se nepochlubit / FAMUFEST

Smysl života a to, co chceme / Smysl života


RUBRIKY

anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #123 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Úvod k tématu: Současný český seriál (Lukáš Skupa, téma)

Hands Across (Black) America / My (Antonín Tesař, kritika)

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum (Ondřej Pavlík, kritika)

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj (Martin Svoboda, kritika)

Autorsky se do televize hodím úplně nenásilně / Rozhovor s Janem Prušinovským (Jan Bušta, rozhovor)

Minulost jako trauma – už zase / Návrat do minulosti ve Světě pod hlavou (Jaroslav Pinkas, téma)

+ více...