Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Brněnská vila Tugendhat je fascinující kus architektury – takové vyvolávají potřebu osídlení fascinujícími příběhy. Historie však britskému autorovi Simonu Mawerovi nestačila. Prominentní židovskou rodinu proto přejmenoval na Landauerovy a odvyprávěl o kus melodramatičtější příběh, než na jaký se zmohlo 20. století. Dcera dávno zesnulých Tugendhatů knihu sice rázně odsoudila coby vulgární a neuctivé přiživení pisálka na odkazu jejích rodičů, jinak se ale román setkal s příznivými ohlasy. A také se dočkal filmové adaptace Julia Ševčíka.

Hned zkraje dojdou Landauerovi i architekt von Abt s tváří Karla Rodena k tezi, že správnými atributy kvalitní architektury jsou jednoduchost, čistota a světlost. Formu neoznačují za cíl, ale za způsob a velmi brzy nadnesou otázku: „Jak se dá žít v mistrovském díle?“ Těžko se ubránit vztažení těchto prohlášení na samotný film. Je jednoduchý? Rozhodně ne – výpustky v ději a neexistující expozice takřka znemožňují zorientovat se. Snad není přehnané tvrzení, že značná část diváků nebude ani po skončení tušit, v jaké pozici byla přesně paní Landauerová ke své dlouho nenaplněné lásce. Jak by tedy mohl být snímek čistý? Každý výrazný časový posun resetuje divákův vztah k postavám a znemožňuje napojit se na hrdinky. A protože přinejmenším v anglickém znění mluví všichni jedním jazykem, není snadné chápat, v jakém období dějin se právě nacházíme. Je tedy výsledek alespoň světlý? Kdepak, dokonce i onen ústřední skleněný pokoj, symbol lásky, se nám představuje v odstínech šedi.

Asi tedy nepřekvapiví, že oproti přání pana architekta se forma nezvládá stát prostředkem k něčemu kloudnému. Snímek nemůže fungovat jako rodinná sága sledující mnoho střípků osudů, na to dává postavám příliš málo prostoru. I muži jsou pouhým stínem, těžiště se nachází ve dvou protagonistkách a jejich lásce. O té ale musí obě přepjatě mluvit ve voiceoverech, protože ji nemají jak projevit. Vzhledem k toporným dialogům a reklamní sošnosti neprožijí jediný moment, z něhož by vyvěral lidský cit.

Skleněný pokoj má ještě třetí protagonistku, vilu Landauer totožnou s brněnskou Tugendhat. Kdyby bylo dost prostoru věnováno jí, mechanické časové skoky a udušené postavy by snad mohly být druhotné. Prostor může být hrdinou. Proto překvapí, jak málo s ním Ševčík pracuje a jak málo jeho forma slouží seznámení s výjimečným místem. S výjimkou onyxové stěny a zasouvacího okna splývá vila s libovolnou kulisou. Vila Tugendhat jako by byla jen majetkem, symbolem statusu a ceny. Slyšeli jsme o její materiální hodnotě, nemusíme si ji tedy už prohlížet. Po celou dobu stopáže jde prostě o luxusní místo, které lze vlastnit a mít v něm sex – a to jediné je na něm pro postavy zajímavé.

Když se podíváme na jiná melodramata motivovaná primárně prostorem, v němž se odehrávají, je patrný rozdíl. Chrám Matky Boží v Paříži Victora Huga nebo Titanic Jamese Camerona jsou narativy zkonstruované okolo až fetišistické lásky autorů ke konkrétnímu historickému místu, jež může vypravováním ožít. Hrdinové a jejich interakce jsou konstruovány tak, aby byl skrz jejich pohyb zužitkován každý kout unikátních kulis. Když tedy ve zlomovém aktu obklopí dav lůzy s pochodněmi chrám a loď narazí do ledovce, chápeme, co je v sázce. Díky vypravěčské zručnosti tvůrců jsme stihli ony prostory poznat a pochopit jejich výjimečnost jak pro historii, tak i pro postavy, jež zde prožily svá nádherně tragická melodramata. Skleněný pokoj nedosahuje ničeho z toho, ačkoli se zdá, že se právě o to pokouší.

Vila Tugendhat by měla být symbolem lásky hrdinek a její ohrožení nacisty a komunisty by mělo být zdrojem tísně a zklamání. Víme to, protože to samozřejmě obě ženy ve svých dopisech nahlas řeknou. Jenže Ševčík nám nedovolí Tugendhat poznat a hrdinům v ní prožít něco, co by vyvolalo potřebnou asociaci. Když komunisté likvidují vybavení vily, můžeme si jen říct: „To je ale škoda peněz! Takové drahé záclony to byly!“ Až epilog se snaží pracovat s vizuální krásou a okouzlením, to už je ale pozdě. Abychom nevynechali jednu z výchozích otázek: Jak žít v mistrovském díle? V první řadě bylo potřeba se o to pokusit. Jenže ve Skleněném pokoji nikdo a nic nežije.