Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Íránský režisér Asghar Farhádí zahajoval svým dramatem Všichni to vědí loňský festival v Cannes. Ambiciózní tvůrce, který s filmy Rozchod Nadera a Simin a Klient získal Oscara za nejlepší zahraniční film, se tak ocitl ještě pod větším drobnohledem. I ve Všichni to vědí uplatňuje svoje pozorovatelské a inscenační schopnosti, aby pronikl do mechanismů jedné uzavřené komunity. Opustil ovšem Írán a natočil svůj zatím nejžánrovější snímek, v němž pracuje s prvky melodramatu nebo detektivky točící se kolem otázky „kdo to udělal“. Do hlavních rolí navíc obsadil španělské herecké hvězdy Javiera Bardema a Penélope Cruz.

Zápletky Farhádího filmů mívají mysteriózní nádech a bývají založeny na zmizení (O Elly), ztrátě (Rozchod Nadera a Simin) nebo nepřítomnosti některé z postav (Klient). Ohniskem režisérova zájmu pak bývá vztah mezi mužem a ženou, ať už jde o rozpadající se manželství Nadera a Simin nebo stupňující se partnerskou krizi mladého páru v Klientovi. Většinou je spojuje a zároveň dělí určitý formativní zážitek nebo tajemství, jež fatálně ovlivňují celou jejich existenci. A zkušenost tohoto typu spolu sdílejí také Laura a Paco ve Všichni to vědí.

Stará pouta a zdánlivě zpřetrhané vazby se rychle obnoví poté, co se Laura vrátí do rodného zapadákova ve Španělsku na sestřinu svatbu. Během veselice záhadně zmizí Lauřina dospívající dcera Irene. Přestože se ukáže, že jde o únos, policii nikdo nevolá a kriminální zápletka tu slouží jen jako katalyzátor Farhádího analýzy příbuzenských vazeb, dávných animozit a nepsaných pravidel místních klanů.

Mechanické pohyby dronu vznášejícího se nad davem svatebčanů, jejichž bujaré veselí kontrastuje s nevraživými pohledy a úšklebky ostatních starousedlíků, vystihuje Farhádího pozorovatelské hledisko. Rovněž opatrně krouží kolem postav, aby se jim ve vhodný okamžik přiblížil nebo se od nich naopak vzdálil, a z této dynamiky vystupují širší souvislosti jejich vzájemných vztahů a jednání. Zachycuje nepřehledné lidské hemžení, z něhož je i přes místy téměř dokumentární odstup obtížné poskládat ucelený obraz. Všichni zde mají své vlastní, těžko rozklíčovatelné motivace a k celkové dezorientaci přispívá i neutichající proud plynule navazujících dialogů, odstíněných širokým spektrem mimiky, pohledů a gest.

Farhádí usiluje o stejnou komplexnost jako ve filmech, jež natočil v Íránu. Mikrosvět zchudlé španělské vesnice, kde vládne zákon silnějšího, ovšem zdaleka nepůsobí tak věrohodně jako jeho vhledy do života střední třídy v teokratickém státě, jejíž životní rytmy definují úhybné manévry a hledání možností koexistence se systémem, který jí není nakloněn, ale nelze proti němu revoltovat. Když už hrdinové chtějí ze své danosti uniknout a pokusit se žít pravdivě, propadají se například jako Nader a Simin do koloběhu drobných i závažnějších komplikací, které nevratně vedou k osobním katastrofám. I přes náznakovost a nedořečenost se tak Farhádímu dařilo stvořit uvěřitelné charaktery zachycené v síti životních dilemat, s nimiž je možné soucítit.

Sám je ostatně zvyklý pohybovat se ve světech, kde je tak trochu cizincem. Zůstat doma a říct o současném Íránu cokoli autentického, aniž by opustil onu náznakovost, je nemožné, ale této metody se nevzdal ani poté, co se z Teheránu přesunul na jih Evropy. Z Farhádího kreativního exilu proto vyvstal jakýsi modelový svět, který vyniká zaměnitelností. Všichni to vědí by se mohlo odehrávat na libovolném místě, kde staré rodiny a peníze přišly o svoje pozice a zbývá jim jen pýcha a falešný pocit sounáležitosti.

Je bizarní a zároveň příznačné, že snímek artového režiséra, který se věnuje promyšlené introspekci s přesahem ke společenské analýze, teď distributoři prezentují jako napínavý hvězdný spektákl ze slunných španělských vinic. Farhádí v něm narazil na svůj momentální tvůrčí strop. Přes obrazy sluncem zalitého Středomoří i živelnost interakcí hlavních protagonistů vznikl, Farhádího suverénní režii navzdory, chladný a odtažitý film, který nesměřuje k nečekané nebo zvlášť důmyslné odhalující pointě.