Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

kritika / Ondřej Pavlík / 27. 4. 2019

Doopravdy čirá prostota nejen že se neslučuje s odcizenou postindustriální společností dnešního střihu, ale coby podivínský úkaz vyčnívá i v časoprostoru, který si mnohdy rádi romantizujeme: venkovské společnosti předmoderního uspořádání. To alespoň plyne ze Šťastného Lazzara, nového snímku italské filmařky Alice Rohrwacher, v němž nadpřirozeně bezelstný mladík prochází coby věčná bytost oběma zmíněnými epochami. Tak jako ve svém minulém filmu Zázraky režisérka znovu, nyní ještě odvážněji, vplétá fantastické motivy do syrového dramatu o nemajetných lidech z přehlížené periferie. Ač se v souvislosti s těmito snímky zautomatizovaně skloňuje přízvisko magickorealistický, klíčovým referenčním bodem je neorealismus. Právě odkaz této slavné filmové tradice je tím, čemu Šťastný Lazzaro vzdává hold a co přitom zároveň nápaditě inovuje.

Přízrak neorealismu se nad italskou kinematografií vznáší dodnes a Rohrwacher zdaleka není jediná, kdo se s ním vyrovnává. Matteo Garrone, Jonas Carpignano nebo Gianfranco Rosi rozvíjejí veristickou poetiku společensky naléhavých dramat na pomezí dokumentu a fikce. Převážně však pouze volně přenášejí a aktualizují tytéž estetické principy a tematické okruhy, jaké kdysi přelomově využívali pováleční neorealisté: práci s neherci, vykreslení autentické a mnohdy bezútěšné všednosti, zájem o život nižších vrstev. Vtahující účinek těchto filmů přitom znovuoživuje iluzi, že toto je ta opravdová realita. Šťastný Lazzaro zachází s neorealistickými východisky o úroveň komplikovaněji. Přiznává jejich iluzivnost a zcela cíleně narušuje bezproblémový ponor do vyprávění.

Film, jejž kromě jednoho zmrtvýchvstání nečekaně půlí i časový skok o pár dekád kupředu, obsahuje dvě dějství. To první se odehrává na tabákové plantáži jménem Inviolata (latinsky Nedotčená), kde nevolníci tiše vzdorují panskému útlaku zámožné markýzy. Nebýt vpádu několika moderních prvků – předpotopních mobilů nebo devadesátkového eurodancového songu – narušujících vizi skromného feudálního společenství, sledovali bychom dokonalou pastiš rurálních neorealistických filmů à la Strom na dřeváky. Druhé dějství, zapuštěné do městského prostředí přibližné současnosti, pak zcizující odstup ještě prohlubuje a panenskou vesnickou pohádku definitivně odhaluje jako skandální podfuk. Z jakých důvodů?

První důvod tkví v samotné neorealistické poetice, na jejíž výpovědní limity snímek ústředním zvratem naráží. Jaký smysl má nechat se transportovat do přepečlivě vymodelovaného světa, diametrálně odlišného, než je ten náš, a být jednoduše unášen příběhy jeho obyvatel? Nejen smyšlená feudální država se tu ukazuje jako dlouhodobě neudržitelný přežitek, ale i typ obraznosti a vyprávění, který si s takovou lokací spojujeme. Exotika napojená na každodenní výjevy primitivního soužití zkrátka sama o sobě postrádá potřebný osten a spíše než ke kritickému rozboru svádí k naivnímu okouzlení.

Co naopak kritický osten nepostrádá, je srovnání, k nimž vybízí náhlý posun mezi dvěma zásadně jinými druhy společenského uspořádání. Ačkoli bychom intuitivně předpokládali, že nevolnictví bude vývojově zpozdilejším, a tím pádem i po všech stránkách horším zřízením než takzvaná svoboda, neškolení prostí pracanti to tak v Šťastném Lazzarovi nutně nepociťují. Spolu s okovy zmizely i tehdejší, byť zdánlivě nepodstatné jistoty – mezi nimi třeba i jasné vědomí, kdo za jejich hoře může, a tedy vůči komu se lze vzepřít. S volností mizí pán a jeho bič, ale naopak nepřichází větší blahobyt. Současně je mnohem těžší ukázat na viníka přítomné mizerie, který se najednou rozplývá v nečitelné šedi finančních a dalších byrokratických institucí.

Jak ostatně brilantně dokládá závěrečná scéna v bance, nejsou to v posledku jen tyto odosobněné ústavy a jejich zaměstnanci, ale i jejich zákazníci – my všichni –, kdo takový zdánlivě svobodný, ale přitom krutý systém tvoří a pomáhá udržovat v chodu. A to i tváří v tvář bezmála dětinské čistotě, dobrotě a nevinnosti, která nás tolik popouzí možná právě proto, že nám byť jen svým krátkodobým zjevením připomíná, jak moc jsme se od ní odchýlili.

Přečteno 1751x

Článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #136

#136

srpen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Thelma a Louise jako divácky náročná pinku eiga / Nadosmrti

Orba v srdeční krajině / Minari

Vidět ticho / Sound of Metal

Pohádka o osmdesátkách a Wonder Woman / Wonder Woman 1984

Obrazy starého světa / Služebníci

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr

Euforie vztahové hysterie / Malcolm a Marie

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru


DALŠÍ Z RUBRIKY

Z venkovského učitele filmařem / Dmitrij Davydov a nová jakutská kinematografie

Elektrikáři i mluvící psi / Povedená „pětiletka“ lotyšské animace

Gruzínská nová vlna / Film jako společenská terapie

Vlastenectví za časů Putina / Filmy Kirilla Serebrennikova

Na rozcestí / Vzlety a pády současného ukrajinského filmu

Úvod k tématu: Postsovětské kino

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Polovičatá výpověď Vigga Mortensena / Ještě máme čas


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Stírač frajírků a lumpů / Mikýřova úžasná pouť internetem

Lykantropií proti environmentálnímu žalu / Vlkochodci

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Dámský gambit / Vítězství mimo šachovnici

Burácející řeka času / Tenet


RUBRIKY

anketa (28) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (110) / fenomén (81) / festival (99) / flashback (10) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (7) / kauza (33) / kniha (127) / kritika (1021) / mimo kino (185) / novinka (798) / pojem (36) / portrét (45) / profil (93) / reflexe (25) / report (123) / rozhovor (173) / scénář (4) / soundtrack (80) / téma (981) / televize (121) / událost týdne (275) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #122 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (Jaromír Blažejovský, kritika)

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro (Ondřej Pavlík, kritika)

Pád domku z karet / Dům z karet (Šárka Gmiterková, televize)

Digitální prostor desktopových filmů (Dan Krátký, fenomén)

Tři ostrostřelci / Tváře současného španělského undergroundu (Rubén García López, téma)

Jak si komunistická ulice našla pro videohry vlastní využití / Gaming the Iron Curtain (Antonín Tesař, kniha)

+ více...