Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

kritika / Ondřej Pavlík / 27. 4. 2019

Doopravdy čirá prostota nejen že se neslučuje s odcizenou postindustriální společností dnešního střihu, ale coby podivínský úkaz vyčnívá i v časoprostoru, který si mnohdy rádi romantizujeme: venkovské společnosti předmoderního uspořádání. To alespoň plyne ze Šťastného Lazzara, nového snímku italské filmařky Alice Rohrwacher, v němž nadpřirozeně bezelstný mladík prochází coby věčná bytost oběma zmíněnými epochami. Tak jako ve svém minulém filmu Zázraky režisérka znovu, nyní ještě odvážněji, vplétá fantastické motivy do syrového dramatu o nemajetných lidech z přehlížené periferie. Ač se v souvislosti s těmito snímky zautomatizovaně skloňuje přízvisko magickorealistický, klíčovým referenčním bodem je neorealismus. Právě odkaz této slavné filmové tradice je tím, čemu Šťastný Lazzaro vzdává hold a co přitom zároveň nápaditě inovuje.

Přízrak neorealismu se nad italskou kinematografií vznáší dodnes a Rohrwacher zdaleka není jediná, kdo se s ním vyrovnává. Matteo Garrone, Jonas Carpignano nebo Gianfranco Rosi rozvíjejí veristickou poetiku společensky naléhavých dramat na pomezí dokumentu a fikce. Převážně však pouze volně přenášejí a aktualizují tytéž estetické principy a tematické okruhy, jaké kdysi přelomově využívali pováleční neorealisté: práci s neherci, vykreslení autentické a mnohdy bezútěšné všednosti, zájem o život nižších vrstev. Vtahující účinek těchto filmů přitom znovuoživuje iluzi, že toto je ta opravdová realita. Šťastný Lazzaro zachází s neorealistickými východisky o úroveň komplikovaněji. Přiznává jejich iluzivnost a zcela cíleně narušuje bezproblémový ponor do vyprávění.

Film, jejž kromě jednoho zmrtvýchvstání nečekaně půlí i časový skok o pár dekád kupředu, obsahuje dvě dějství. To první se odehrává na tabákové plantáži jménem Inviolata (latinsky Nedotčená), kde nevolníci tiše vzdorují panskému útlaku zámožné markýzy. Nebýt vpádu několika moderních prvků – předpotopních mobilů nebo devadesátkového eurodancového songu – narušujících vizi skromného feudálního společenství, sledovali bychom dokonalou pastiš rurálních neorealistických filmů à la Strom na dřeváky. Druhé dějství, zapuštěné do městského prostředí přibližné současnosti, pak zcizující odstup ještě prohlubuje a panenskou vesnickou pohádku definitivně odhaluje jako skandální podfuk. Z jakých důvodů?

První důvod tkví v samotné neorealistické poetice, na jejíž výpovědní limity snímek ústředním zvratem naráží. Jaký smysl má nechat se transportovat do přepečlivě vymodelovaného světa, diametrálně odlišného, než je ten náš, a být jednoduše unášen příběhy jeho obyvatel? Nejen smyšlená feudální država se tu ukazuje jako dlouhodobě neudržitelný přežitek, ale i typ obraznosti a vyprávění, který si s takovou lokací spojujeme. Exotika napojená na každodenní výjevy primitivního soužití zkrátka sama o sobě postrádá potřebný osten a spíše než ke kritickému rozboru svádí k naivnímu okouzlení.

Co naopak kritický osten nepostrádá, je srovnání, k nimž vybízí náhlý posun mezi dvěma zásadně jinými druhy společenského uspořádání. Ačkoli bychom intuitivně předpokládali, že nevolnictví bude vývojově zpozdilejším, a tím pádem i po všech stránkách horším zřízením než takzvaná svoboda, neškolení prostí pracanti to tak v Šťastném Lazzarovi nutně nepociťují. Spolu s okovy zmizely i tehdejší, byť zdánlivě nepodstatné jistoty – mezi nimi třeba i jasné vědomí, kdo za jejich hoře může, a tedy vůči komu se lze vzepřít. S volností mizí pán a jeho bič, ale naopak nepřichází větší blahobyt. Současně je mnohem těžší ukázat na viníka přítomné mizerie, který se najednou rozplývá v nečitelné šedi finančních a dalších byrokratických institucí.

Jak ostatně brilantně dokládá závěrečná scéna v bance, nejsou to v posledku jen tyto odosobněné ústavy a jejich zaměstnanci, ale i jejich zákazníci – my všichni –, kdo takový zdánlivě svobodný, ale přitom krutý systém tvoří a pomáhá udržovat v chodu. A to i tváří v tvář bezmála dětinské čistotě, dobrotě a nevinnosti, která nás tolik popouzí možná právě proto, že nám byť jen svým krátkodobým zjevením připomíná, jak moc jsme se od ní odchýlili.

Přečteno 1227x

Článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #129

#129

červen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Společnost podmíněné lásky / Chvění

Od sexuálních predátorů k mediální gramotnosti / V síti

Modelář aneb Kurvahošiguntág? / Modelář

Tisíc tváří hrdiny / Richard Jewell

Válka jako vychytávka / 1917

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Ruben Östlund pokračuje v natáčení satiry na superbohaté

Další film Almodóvara a Penélope Cruz bude o paralelních matkách

O včelách a lidech / Země medu

Homemade na Netflixu představí karanténní kraťasy známých filmařů

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

Blaxploitation jako paralelní kultura / Paradoxy a mnohoznačnosti jedné filmové kategorie

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Hoří, mí vlastníci / Vlastníci

Berlinale: Ať žije Tsai a jeho taktilní filmová masáž!

Berlinale: DAU oživuje drásavou realitu stalinského Ruska

Berlinale: Shirley nasává 50. léta jako mlsná poletující moucha


RUBRIKY

anketa (25) / český film (97) / český talent (34) / blu-ray (12) / cinepur choice (33) / dvd (121) / editorial (103) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (3) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (122) / komiks (10) / kritika (962) / mimo kino (19) / nekrolog (1) / novinka (771) / objev (3) / pojem (36) / portrét (15) / profil (109) / reflexe (24) / report (115) / rozhovor (166) / scénář (4) / soundtrack (50) / téma (934) / televize (109) / tisková zpráva (1) / událost týdne (257) / videohra (67) / web (42) / zoom (162)

Cinepur #122 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro (Ondřej Pavlík, kritika)

Čínské filmové podzemí / Od undergroundových devadesátých let po festivalové ceny (Haruna Honcoop, téma)

Schizofrenní dramedie / Na střeše (Dan Krátký, kritika)

Změť všudypřítomné bídy / Kafarnaum (Tomáš Gruntorád, kritika)

Předjímání hudby budoucnosti / Ikarie XB 1 (Jiří Špičák, soundtrack)

Jak prosté, drahý počítači / Return of the Obra Dinn (Michal Zlatkovský, videohra)

+ více...